Když nás koncem ledna letošního roku pozval předseda ČsOL jednoty Mladá Boleslav Tomáš Pilvousek na jejich tradiční pochod po krásách Krkonoš, nemohl jsem jeho pozvání odmítnout a těšil se na víkend 12.-14.2.2010. Již obsazení pochodu starými harcovníky z řad mladoboleslavské Čsol zaručovalo spoustu zábavy a hezké zážitky. Proto jsem neváhal a oslovil jsem i další kamarády, kteří doma schraňují legionářský mundůr a nakonec ve složení Petr Čížek (Klub přátel pplk. Karla Vašátkyi), Jaroslav Karas (KVH 33. pluk Doss Alto) a já jsme vyrazili 12.2. ve večerních hodinách z Hradce Králové směr Žacléř - Bobr. Na místo jsme dorazili celkem bez potíží a srdečně jsme byli přivítáni bratry Rudou, Honzou, Jirkou, Tomášem a Bredym.

Po vynošení všech uniforem, vintovek a dalších zbytečností jsme již zasedli do kuchyně a pozorně jsme sledovali práci náhradního kuchaře Hraničářského praporu 2 " Roty Nazdar". Po večeři jsme již vedli různé rozhovory na naše oblíbená témata, pouštěli si fotografie hraničářů a legionářů a popíjeli oblíbený český zlatavý mok. Když jsme kolem druhé hodiny ráno odcházeli na kutě, netušili zřejmě někteří, co je další den čeká. Po necelých čtyřech hodinách spánku zazněl budíček a ranní rozcvička na sebe nedala dlouho čekat. Co naplat, že mozek ještě nefungoval, bylo potřeba protáhnout nohy a ruce. Po několikaminutovém trápení těla jsme se vrátili na chalupu, oblékli jsme si naše uniformy, nasnídali se a vyrazili na autobus do Žacléře. V Žacléři jsme nastoupili na pravidelnou linku směr Trutnov a z Trutnova dále směr Horní Malá Úpa. Tak jsme se před polednem stali terčem pozornosti mnohých lyžařů v tomto kraji. Po návštěvě místního minimuzea jsme již směřovali k nedaleké bývalé celnici, kde byl osudného roku 1938 zabit jeden z obránců hranic Československa. Naše kroky dále směrovaly do obce Dolní Malá úpa, kde jsme se mírně posilnili česnečkou a dalšímy dobrotami a opět jsme vyrazili směren na chalupu v obci Bobr. Po cestě jsme potkali několik nadšených běžkařů, kteří chvílema něvěřili svým vlastním očím, koho že to uprostřed lesa potkali. Nicméně ohlasy na takové fešáky v uniformách byly vesměs pozitivní. Velice mě potěšilo, že drtivá většina lidí, které jsme po cestě potkali, věděli jaké že to mundůry na sobě máme. Po několika kilometrech chůze jsme se opět zastavili v hospůdce "Hasičárna", která toho času stála v obci Horní Albeřice. Hostinský byl velice příjemný a tak našemu smíšenému družstvu připravil několik pochoutek ve formě sladké palačinky a teplého kafíčka. Inu to se pak jde hnedka jinak. Vyrazili jsme tedy dále, do příkrého kopce. Po dosažení vrcholku jsme se již mohli kochat krásami okolních hor a ze samé radosti jsme udělali několik fotografií, válejících se legionářů ve sněhu. Již se pomalu začínalo stmívat, když jsme došli k chatce, která nám posloužila jako úkryt před nevlídným počasím. Jelikož jsme stále měli malé polní plné dobrot, zřídili jsme zde malý švédský stůl a opět jsme se trochu občerstvili. Při odchodu z útulné chaloupky však již byla tma a tak jsme zvažovali, jakým směrem povedou naše další kroky. Jelikož osazenstvo nebylo složeno z žádných párátek, zvolili jsme si kratší, ale za to mnohem horší cestu, než po které jsme šli doposud. Po několika metrech jsem měl již válenky plné sněhu až po okraj a byl jsem rád, že už se tam více nevejde. Po kolena ve sněhu jsme postupovali za úplné tmy lesem k našemu vytouženému cíli. Šlo to poměrně ztuha, protože co deset kroků to někdo chytal zajíce na zemi, nicméně naše zkratka pro ocelové muže se po hodině a půl chýlila ke konci. Došli jsme tedy opět na udržovanější cestu a k chalupě nás již dělili asi jen čtyři kilometry. I tento úsek pochodu jsme všichni zvládli bez obtíží a tak jsme se něco po deváté hodině večerní šťastně vrátili do útulné roubenky. Po odmražení, vysušení a nakrmení jsme se již věnovali filmu "Uloupená hranice" z roku 1946 a někteří znavení pochodem nekompromisně zabrali. V neděli ráno jsme již zbalili naše věci, poděkovali bratrům z Mladé Boleslavi za perfektní pochoďák a vyrazili opět směrem do Hradce Králové.