Když jsme si počátkem roku na výroční schůzi rozdělovali úkoly na nadcházející rekonstrukci bitvy u Zborova, na níž jsme se podíleli společně s ČsOL a ministerstvem obrany ČR, všem se nám druhý týden v červenci zdál velice vzdálený. Teď, s určitým časovým odstupem, kdy se zhojily rány na duši i na těle Vám mohu vyprávět jak to tenkrát bylo…

My, první dobrovolníci v čele s naším předsedou Kongem jsme se začali sjíždět na ravelin XIV. v Josefově již týden před samotnou bitvou. Potřebné formality již byly většinou vyřízeny předem, nic nám tedy nebránilo pustit se do práce. Naše první úkoly se samotnou bitvou zdánlivě moc nesouvisely, nicméně Kongo se správcem ravelinu Milanem Libichem se ukázali jako zdatní organizátoři, kteří dovedou plánovat. Jali jsme se tedy vyklízet lehátka z vozovny, místa budoucí výstavy, vymetat kozí bobky dělostřelecké kasematy, kde spali ti, kteří neměli stan (kdo tam spal, může být klidný, vymetali jsme důkladně), posléze i třídit námi dříve pokácené náletové dřeviny určené ke stavbě zákopů (moc to nešlo), přemisťovat slámu určenou na podestýlku pro spáče, přivážet lavice pro pijáky, atd. atd. Zkrátka přes den jsme, spolu s našimi obětavými přáteli z ravelinu, pracovali v potu tváře na přípravě prostoru akce, večer jsme pak chystali letáky, dobové noviny, odznaky apod. Nebyl bych zcela upřímný, kdybych zatajil těch pár piv, které jsme po večerech zkonzumovali, pokud jsme zrovna nepadali únavou. Ve středu odpoledne přijel, překonavše technické problémy po cestě, náš klubový experimentální archeolog Kaffu, expert na stavbu zákopů a tak byla naše další pracovní náplň pro další dny jasná. Protože zrovna v tyto dny udeřila největší vedra, byli jsme v nedaleké Metuji stále častějšími hosty.

Konečně přišel pátek a my ladíme už jen poslední detaily. Začínají se sjíždět první účastníci bitvy, zprvu máme obavu, zda bude počet vojáků na obou stranách vyvážený, ale v sobotu jsou naše obavy zažehnány. V sobotu již od rána vše běží jak má, doprovodný program pro děti i dospělé šlape jak má, naši kolegové a přátelé z ČsOL Mladá Boleslav vydávají snídani i oběd.

Přichází čas bitvy. Urychleně opouštím své místo v informačním stánku, soukám se do uniformy, předseda mi ještě v rychlosti přidává munici pro naši jednotku a už pádím za svými bratry, kteří se již odebrali na bitevní pole přímo z přehlídky výstroje. Doháním je v naší výchozí pozici, starostlivý předseda nám ještě přivezl vodu a granáty, abychom nestrádali. Jsem vybrán do rozvědky, netrpělivě tedy s ostatními rozvědčíky čekáme na povel. Konečně Ben mávnul svou mohutnou rukou a my se opatrně blížíme k rakouské předsunuté pozici. Jakmile nás zpozorují a nastřelí, urychleně se stahujeme. Přilétají letadla, probíhá dělostřelecká příprava. A pak povel k útoku. Jdeme na ně!!! Před první linií jsme nuceni zalehnout, pak však bleskově vyrážíme, zasypáváme zákopy granáty a již jsme v nich. Dobré tři čtvrtiny posádky první linie bereme do zajetí, zbytek se stahuje. Krátký odpočinek v první linii a již zkoušíme vzít druhou. Diváci mají možnost vidět podobné nadšení, jaké měli i naši dobrovolci před 95. lety. My však naštěstí nestřílíme ostrými a nebijeme se na život a na smrt. Druhou linii se dobýt nepodaří, stahujeme se tedy zpět. Po krátké přestřelce mezi liniemi útočíme znovu. Jsem ve skupině, která útočí spojovacím zákopem. Přes „mrtvé“ němce téměř není kam šlápnout, nicméně jsme se muž proti muži probojovali až do druhé linie a vyháníme zbylé obránce do třetí. Opět ji zasypáváme granáty a už se ženeme na zbylé rakušáky a němce. Propuká nelítostný boj muže proti muži, své nepřátele „dobíjíme“ pažbami, lopatkami a kinžály. Boj je u konce.

Padlí vstávají a formujeme se na náš triumfální pochod před diváky. Takovou dobu jsme na tento den dřeli a teď nás hřeje u srdce, že ač byla bitva kratší, než se očekávalo, diváci dávají nadšeně najevo, že se jim líbila. Na ravelin se vracíme unavení a vyprahlí, přesto však s hlavou vztyčenou a písní na rtech. Řadíme se spolu s ostatními bojujícími jednotkami ve stínu u zdi a za okamžik přichází Kongo, ten který má na samotné akci největší podíl, aby nám poděkoval, předal pamětní odznaky a každému potřásl rukou. Ben mu za nás předává stužku sv. Anny za horlivost při připomínání legií. Snad se mu líbí. Ještě společné foto a každý již hledíme odložit si propocenou a zaprášenou uniformu. Do večera balíme jen nejnutnější věci a spíše se snažíme relaxovat. Později Kongo svolává všechny organizátory, aby každému osobně ještě jednou poděkoval.

Neděle je v duchu úklidu, popisovat zde co jsme všechno uklízeli by bylo vyčerpávající, takže jenom ve zkratce: uklidili jsme téměř vše, co jsme si přivezli. Pak již domů a v pondělí do práce, konečně si odpočinout…

Děkuji Kongovi za to, že jsem se díky němu mohl podílet na organizaci této akce. Za náš klub děkuji Milanovi Libichovi a všech ochráncům památek z ravelinu XIV. za jejich neuvěřitelně obětavou pomoc. Bez nich bychom měli všichni o hodně více šedin a méně vlasů. Děkuji všem, kteří se podíleli na organizaci akce, díky nim Kongo zestárnul jen o deset let a ne o dvacet. Děkuji všem divákům a účastníkům že přijeli. Bez nich by to bylo divný.

Autor: Petr Čížek

Foto: Ing. Monika Doubková, Daniel Krátký, Jan Juřena

Fotogalerie