Jednoho zimního večera náš klub dostal pozvánku na účast v bitvě u Gumbinnemu, která se odehrála v srpnu 1914. I když dnes se území nachází na území Ruské federace u Baltu, tak tehdy patřilo Německému císařství. Pro náš klub to byla výzva, jelikož u nás ještě nikdy nebyla pořádána ukázka bitvy, která se uskutečnila v roce 1914, a tak jsme mohli konečně vystoupit v ústroji československého vojáka ze začátku války.

Výprava začala ve čtvrtek v 11 hodin dopoledne odjezdem z Prahy. Po hodině jízdy jsme nabrali další kamarády v Hradci Králové. Cesta přes Polsko rychle ubíhala a než jsme se naděli, přejížděli jsme polsko-ruské hranice a v pátek 23. srpna v 7 hodin ráno jsme byli v Kaliningradu, kde jsme měli celý den na prohlídku toho zajímavého města. Navštívili jsme několik obchodů s uniformami, kryt, kde kapitulovala německá posádka za druhé světové války, místní tržnici a nakonec jsme se projeli po řece až k moři na motorovém člunu.   Cestou jsme míjeli ponorku, ze které bylo uděláno muzeum, a jak jsme zjistili, bylo otevřené. Nelenili jsme a okamžitě popohnali kapitána člunu k návratu do přístavu. Jelikož se blížil odjezd na místo bitvy, tak jsme k ponorce běželi sprintem snad 2km. Upocení a udýchaní jsme k ní nakonec doběhli a vypravili se do jejího nitra na prohlídku. Prostory byly velmi stísněné a naháněly úzkost. Všichni jsme se shodli, že než narukovat na ponorku, tak raději emigrovat. Pocit umocňovalo ještě více místo s kousky ponorky „Kursk“, která se před několika lety potopila. Hodili jsme do kasičky pár rublů na podporu rodin padlých námořníků a vydali jsme se zpět k autobusu. Ještě než jsme odjeli do Gusevu (Gumbinnemu), vydali jsme se na základnu Baltské flotily do Klaipedy (Pillau). Měli jsme štěstí, protože byl pátek ráno a velká část Baltské flotily se vracela na víkend ke svým rodinám z operační činnosti na moři a my se tak mohli kochat velkým množstvím navracejících se válečných lodí.

Po prohlídce přístavního městečka jsme se v podvečer rozjeli směrem Gusev a kolem půlnoci k němu dorazili. Přijeli jsme do černo-černé tmy a hned se nás ujali důstojníci ruské imperátorské armády a odvedli dále do tmy, kde se proti nám po několika stech metrech otevřel obrovský dobový tábor. Dostali jsme přidělený stan a teprve ráno jsme se dozvěděli, že jsme na veliké louce s křovisky a průzračnou bystřinou lemující z jedné strany náš tábor. Pocit autentičnosti umocnil ještě ten fakt, že jsme 6 km od nejbližší civilizace. Již od rána běžel dobový život. Ráno začalo budíčkem, snídaní a nástupem všech ruských jednotek, kdy velitel celého uskupení vysvětlil chod tábora a služby, které každá jednotka držela. My Čechoslováci jsme dostali přiděleného jako velícího ruského dělostřelce (v civilu historika z Moskvy). S dělostřelcem jsme se po celou sobotu učili ovládat dělostřelecké prostředky, dokud jsme vše nedělali automaticky. Houfnici jsme dostali přidělenou jako náš hlavní palebný prostředek i pro nedělní bitvu. Sobota tedy utíkala rychle, střídali jsme výcvik obsluhy houfnice, pořadové přípravy a drželi jsme stráž u materiálu. Jediné, co výcvik a stráž přerušilo, byly dva nácviky bitvy. Den tak rychle utekl a na večer jsme unaveni brzy usnuli. Nedělní ráno začalo stejně jako sobotní budíčkem, snídaní a znovu výcvik. Tentokrát však byla upozaděna pořadová příprava a učili jsme se ruské taktice pěší čety a boj z blízka. Přišli i první návštěvníci našeho dobového tábora. Byli to kadeti (a krásné kadetky J) z vojenské školy Baltské flotily. Odpoledne začala ruská vláda svážet autobusy tisíce diváků z širokého okolí. My jsme vyčkali útoku ruské jízdy a těsně za pěchotou jsme začali přepravovat svoji houfnici, se kterou jsme přímou palbou podporovali ruský útok na německé pozice. Nikdo z nás nečekal, jak těžká je práce dělostřelecká. Než jsme v devíti lidech dotáhli po louce houfnici na loukoťových kolech na palebné postavení, byli jsme ztaháni jak psi. Po skončení bitvy jsme se rychle zabalili, vykoupali v bystřině, snědli mnoho šašliku, naskákali do autobusu a rozjeli se k domovu. Cestou domů se nic, kromě hlaholení bolševických písní vojáky c.k. pěšího pluku 35 z Plzně nic zvláštního nestalo a v pořádku jsme dojeli.

Na tomto místě bychom rádi poděkovali Jardovi Řezáčovi za obrovskou píli při organizaci naší výpravy, která mu bezesporu zadělala na pár šedin. Dále chceme poděkovat Michalu Gajdarusovi za práci „delegáta“ zájezdu, ruské vládě za pořádání bitvy a nakonec také c.k. pěšímu pluku 35 za kulturní zážitek na cestě domů.

Autor: Jaroslav KARAS

Foto: Jaroslav KARAS   

Fotogalerie