Několik týdnů po začátku bojů s bolševiky měli jednotky sboru obsazeny řadu míst v Povolží, na Urale a v Sibiři. Cílem bylo spojit vojenskou silou všechna místa na předpokládané cestě do Vladivostoku a postupně tam všechny části sboru přesunout. Jedním z obsazených měst byla od 8.6.1918 Samara ležící na východním břehu řeky Volhy. Část bolševických vojáků ustoupila ze Samary jihovýchodním směrem po železnici směrem na město Orenburk. Když Čechoslováci útočili jiným směrem, na Ufu, bolševické oddíly začaly dotírat zpátky k Samaře. Znova obsadili několik opuštěných železničních stanic a míst, jejich obrněný vlak některé z nich ostřeloval, jejich jezdecké hlídky pátraly v okolí. Dne 16.6.1918 proti nim byla vyslána jezdecká výprava, která byla úspěšná jen částečně.

Jednou z neslavnějších bitev čs. jednotek, srovnávaná dokonce se Zborovem, byla bitva u Lipjag. Lipjagy byla předposlední železniční stanice před Samarou, velkým centrem Povolží. Na západ od Lipjag byly vesnice Ruskije Lipjagi a Mord-Lipjagi, na jihu byla vesnice Voskresenskoje, na severu byly rozsáhlé močály. V této fázi bojů nebyly nějaké fronty jako v I. světové válce. Bojovalo se zejména o železnice. Tak si bolševici vyhlédli návrší na východ od samotné železniční stanice Lipjagi, v těsném sousedství železniční trati. Z tohoto návrší mohli ovládat okolí a silně ho opevnili, zbudovali zde síť zákopů a předem přesně zastříleli svá děla do okolí návrší. Po bitvě bylo zjištěno, že bolševiků bylo 4000 a měli 14 děl a 180 kulometů.

Co předcházelo bezprostředně bitvě u Zborova

V červnových dnech roku 1917 se poprvé od roku 1914 slévaly proudy českých vojáků na jih od města Zborova, aby jako ucelené pluky bojovali za českou věc. Č.-s. stř. brigádu, tvořily 3 pluky. 1. pluk měl 3 prapory a 1600 mužů, z 2. pluku se boje zúčastnil jen I. a III.prapor, celkem 800 mužů. II.prapor uvedeného pluku, složený nikoliv z bývalých českých zajatců - vojáků rakousko-uherské armády, ale z ruských Čechů, byl více náchylný podléhat ruskému prostředí a pod vlivem bolševické propagandy odmítl útočit. 3.pluk byl neúplný, měl postavené jen 2 prapory, které dohromady měli 870 mužů.

Zhruba ve stejné době, kdy české obyvatelstvo Zemí koruny České sice spořádaně, ale bez nějakého většího nadšení, plnilo mobilizační pokyny, o několik stovek kilometrů dále na východ, v Ruské říši, byla situace jiná. Podle různých pramenů žilo před začátkem I.světové války v Ruské říši až 100.000 Čechů, zejména zemědělců, nejvíce v oblasti Volyně. Důležitým prvkem byla skupina až několika set Čechů, dosud rakousko-uherských občanů, kteří přišli do Ruska za lepší obživou, jako zástupci našich firem (např. Laurin a Klement-dnes Škoda Auto) nebo na výzvu České obce sokolské, jako       učitelé tělocviku.

Přes všechny komplikace a nesnáze bylo zajištěno nejen doplňování ztrát České družiny, ale docházelo k pozvolnému, ale stálému růstu č.-s.vojenských jednotek. Postupně se i politickým zástupcům odboje podařilo vyjednat vytvoření větších vojenských těles.

V prosinci 1914 bylo vydáno jedno z prvních povolení k náboru válečných zajatců české národnosti do České družiny. V lednu 1915 vznikla první záložní (doplňovací) jednotka. V říjnu 1915 bylo vydáno nařízení, že každý Čech z celé ruské armády, který si přeje sloužit v řadách České družiny, má do ní být přeložen.

Základem čs. Kornilovců byli rakousko-uherští vojáci, zajatci úspěšné ofenzívy generála Brusilova z června až července roku 1916. Někteří z těchto zajatců byli od srpna 1916 v Černovicích v Bukovině. Tito vojáci se přihlásili do čs. jednotek a pak jim nezbývalo než čekat. Aby byli alespoň nějak užiteční, přihlásili se prostřednictvím Svazu č.-s. spolků na Rusi na práci a překládali v Černovicích náklady na železnici. Přes všechny urgence až do května 1917 nebyli do vojska povoláni. Tehdy jim však jeden Čech - ruský voják poradil jít přímo za gen. Kornilovem, velitelem VIII. armády, jejíž štáb byl tehdy v Černovicích. Byla vyslána deputace a gen. Kornilov přijal Čechy jako rozvědčíky do nově budovaného úderného oddílu.

Všeobecné a také některé podrobnější informace už byly historiky v uplynulých 95 letech zpracovány a zveřejněny. S historickou prací bylo započato již u čs. legií v Rusku a z dnes známých a v antikvariátech relativně dostupných prací lze zmínit díla Česká družina, Příspěvek k dějinám národního osvobození, autor Dr. Emil Mašín, vyd. Čs. vědecký ústav vojenský, Praha, 1922, Česká družina, autor mjr. Vojtěch Prášek, vyd. Čs. Legionář, Praha, 1934, některé vzpomínky z 5 dílů sborníků Pod slavnými prapory starodružiníků nebo kniha Zborovský hrdina Karel Vašátkova, Fr.Seidl, Fr.Syřiště, vyd. Kruh starodružiníků, Sdružení přísl.1.pl.M.J.H.a jednoty ČsOL v Rychnově nad Kněžnou, Brno, 1937.

(výpisky z existujících pramenů)

Prakticky od dvacátých let 20. století do současné doby jitří pozornost ruských, českých a konec konců i světových zájemců o historii příběh ruského státního zlatého pokladu (dále jen poklad) za I.světové války a zejména po ní, v letech občanské války v Rusku. Z českého pohledu je myslím nejdůležitější neustálé obviňování čs.legionářů a čs.občanů z krádeže části pokladu nebo dokonce celého pokladu, do kterého se pouštějí noví a noví ruští autoři. I na Západě někteří autoři tento názor prezentují.(1) Speciálně k předmětnému tématu existuje literatura, jejíž provizorní seznam uvádíme pod textem a v případě potřeby ho budeme průběžně doplňovat. Protože otázky na poklad jsou dosti časté i vůči našemu klubu, dovoluji si uveřejnit tento stručný přehled pohybu pokladu v dobách, kdy byli v Rusku čs. vojáci. Moje stať neodhaluje nějaké nově objevené materiály z archívů, jedná se spíše o výpisky z existující literatury. Jak bude zřejmé z dalšího textu, některá místa historie přesunu pokladu bude ještě nutno podrobit historickému bádání. Přesto si myslím, že pro základní orientaci v tématu je tento text dostatečný.

Úvodem všeobecně ke snahám o obnovení samostatnosti českého státu a k čs.legiím

Český stát, který založili naši slovanští předci přibližně v 9. století po Kristu, prošel během svých dějin různými peripetiemi. V 16. století se naše země spojily s rodem Habsburků a staly se postupně součástí Rakouska. Na počátku 19. století náš jazyk a tím i náš národ téměř zanikl. Chybělo k tomu velmi málo. Ale nestalo se tak. V bouřlivém 19. století náš národ sílil a přitom si dobře pamatoval, že České království, Země koruny české vytvořili jeho předci. S ekonomickou prosperitou rostla i přirozená touha našeho národa podílet se na politickém rozhodování o vlastním osudu.

4. Čs. stř. pluk "Prokopa Velikého" - vznik

4. Čs. stř. pluk - Odchod z Ukrajiny, boje u Bachmače

4. Čs. stř. pluk a zahájení bojů s bolševiky

Bitva u Lipjag

Bitva u Buzuluku

4. Čs. stř. pluk a další boje na protibolševické povolžské frontě

4. Čs. stř. pluk v roce 1919

4. Čs. stř. pluk v roce 1920 a návrat domů