(výpisky z existujících pramenů)

Prakticky od dvacátých let 20. století do současné doby jitří pozornost ruských, českých a konec konců i světových zájemců o historii příběh ruského státního zlatého pokladu (dále jen poklad) za I.světové války a zejména po ní, v letech občanské války v Rusku. Z českého pohledu je myslím nejdůležitější neustálé obviňování čs.legionářů a čs.občanů z krádeže části pokladu nebo dokonce celého pokladu, do kterého se pouštějí noví a noví ruští autoři. I na Západě někteří autoři tento názor prezentují.(1) Speciálně k předmětnému tématu existuje literatura, jejíž provizorní seznam uvádíme pod textem a v případě potřeby ho budeme průběžně doplňovat. Protože otázky na poklad jsou dosti časté i vůči našemu klubu, dovoluji si uveřejnit tento stručný přehled pohybu pokladu v dobách, kdy byli v Rusku čs. vojáci. Moje stať neodhaluje nějaké nově objevené materiály z archívů, jedná se spíše o výpisky z existující literatury. Jak bude zřejmé z dalšího textu, některá místa historie přesunu pokladu bude ještě nutno podrobit historickému bádání. Přesto si myslím, že pro základní orientaci v tématu je tento text dostatečný.

V kazaňské pobočce ruské státní banky byl ruský státní zlatý poklad (poklad). Otázka jeho přesunu do Kazaně je nad rámec této stati. Jeho hodnota se uvádí různě, což je způsobeno i tím, jestli se do pokladu počítá jen zlato nebo i další cennosti. V jednom z českých pramenů, který se odvolává na „Věstnik finansov“ omské vlády, je uvedeno, že z Kazaně bylo vyvezeno 523.458.484 rublů 42 kopějek v ruských zlatých mincích, 38.065322 rublů 57 kopějek v cizích zlatých mincích, 90.012.027 rublů 65 kopějek ve zlatých prutech, celkem tedy 651.585.834 rublů 64 kopějek. (2) Stejný český pramen uvádí ještě, že v pokladu byly bankovky, platina a stříbro a že hodnota celého pokladu byla odhadována úředníky státní banky na 1.100.000.000,- rublů.(3)

Tažení na Kazaň se účastnily síly pplk. Kappela, srbský oddíl mjr.Blagotiče (Srbové utekli z Kazaně a přidali se k čs.silám a k Rusům po cestě), části 1.č.-s.střeleckého Jana Husi pluku a 2. baterie 1. č.-s.dělostřelecké brigády (6 děl), vše pod velením por. Švece. Z čs. sil bylo několik rot ponecháno v okolí Kazaně, takže útoku na Kazaň samotnou se účastnila jen 3. , 9. , 10. , 11. a půl 4. roty s rychlopalným dělem. Čechoslováci Kazaň dobývali od přístavu, zmocnili se nádraží, věznice a pevnosti, vše 6. 8. 1918. Ze samotného města obsadili jeho okrajové části. Hlavní části města dobývaly jednotky pplk. Kappela z jiho-východu, po silnici od vesnic Borisova a Gorki. Ke spojení čs. a ruských sil došlo severo-východně od města na Arském poli 7. 8. 1918 v 11:00 hod a stejného dne 7. 8. 1918 bylo celé město očištěno od bolševiků. Samotná pobočka státní banky byla podle všeho na Rybném náměstí [Rybnorjadskaja ploščaď, doslova - náměstí stánků prodavačů ryb – pozn.aut.]. Jako poslední tuto oblast bránili lotyšští střelci pod velením soudruha Janisa Berzinja. Po jejich ústupu nastalo krátké bezvládí, během kterého se skupina občanů dostala do banky a začala krást. Podle ruských pramenů, přestože se občané Kazaně dostali až do podzemí banky a odcházeli se zlatými mincemi v rukách, bylo rozkradeno pouze malé množství majetku. Podle stejných pramenů se nezjištěného dne [asi 7.8.1918] okolo 15:00 hod měli u banky objevit čs. legionáři, načež se „ctihodní“ občané Kazaně rozutekli. Je nutné upozornit, že v těch časech byli za čs. legionáře běžně označováni i bělogvardějci, že dle mnohých tehdejších zpráv různá místa dobývali „běločeši“, i když podrobnější rozbor pak ukazuje, že z Čechoslováků nebyla na místě ani „noha“. (4)

Celé dobývání Kazaně by si zasloužilo samostatné bádání, protože podle jiných ruských pramenů – podstatně přesnějších - se zdá, že větší část města Kazaně a tím i budovu pobočky státní banky dobily oddíly pplk. Kappela. To potvrzují i vzpomínky ve sborníku Kappel a Kappelovci, konkrétně příspěvek V.O.Vyrypajeva. (5) V knize se uvádí, že v Kazani bylo oddíly Národní armády zabráno 650 milionů rublů ve zlatých mincích, 100 milionů ve zlatých „kreditních znakách“, veškerá státní zásoba platiny, zlaté slitky a další cennosti. V publikaci se přímo uvádí, že Kappel nařídil v noci přistavit k pobočce státní banky tramvajové vozy a na nich převézt zlato k přístavu parníků. Kappelovci se museli velmi namáhat, než přenesli pytle se zlatem.Některé pytle byly roztrhané bolševiky. Zlaté mince v hodnotě 5, 10 a 15 rublů byly rozsypané po zemi. Kappelovci je sbírali a kladli na stůl, za kterým seděl Kappel. Kappel také přikázal sestavit komisi, která spočítala sesbírané mince a dala je do samostatného pytle. Autor příspěvku si pochvaluje, že nikoho ani nenapadlo, že by si zlaté mince dával do kapes. Všechno uvedené zlato bylo naloženo na parník „Polní maršál Suvorov“ a převezeno po Volze do Samary. Autor bohužel neuvádí žádný datum, kdy mělo být zlato odvezeno z Kazaně.

Výše zmíněný český pramen informace doplňuje v tom smyslu, že správcem finančního odboru (ministerstva) samarské vlády byl J. M. Brunšvit a ten dal ihned po dobití Kazaně rozkaz, aby poklad byl převezen do Samary. kazanští úředníci se prý tomuto rozkazu vzpírali a zpočátku poslali do Samary jen 80 milionů (patrně v bankovkách), které byly krátce před započetím bojů převezeny ze samarské pobočky státní banky do kazaňské pobočky státní banky. Následoval druhý rozkaz samarské vlády, opublikovaný ve „Věstníku ústavodárného shromáždění“ č.31 ze dne 14. 8. 1918, o okamžitém převezení pokladu do Samary. K převozu bylo vysláno zmíněným J. M. Brunšvitem 100 osob ze studentské bojové organizace, 100 vojáků zákopnického praporu, 100 členů samarské organizace socialistů-revolucionářů (eserů) a 2 nákladní automobily. Každopádně, jak uvádí český pramen, od počátku poklad hlídali Ruskové a zcela se postarali o jeho převoz, včetně nakládání a vykládání. S pokladem se od počátku pohybovali i úředníci státní banky, kteří u něj zůstali až do roku 1920, někteří i s rodinami. Např. na internetových stránkách Státní banky Republiky Tatarstán (která nyní zaujímá budovu bývalé pobočky státní banky), je vyzdvihován v pořadí desátý vedoucí pobočky, státní rada P. A. Mariin, který „ukázal svou loajalitu k sovětské vládě…stal se skutečným hrdinou, spasil zlatý poklad státu…neopustil jemu svěřené cennosti, když je uchvátili Běločeši, a doprovázel „zlatý ešelon“…přes celou Sibiř“. Otázkou zůstává, kdo panu státnímu radovi zajišťoval živobytí, když bolševici mu zjevně výplatu zasílat nemohli. Bůh ví, jakou loajalitu by pan státní rada ukázal, kdyby bělogvardějci vítězili. Ale vraťme se k pokladu. „Věstník ústavodárného shromáždění“ č. 38 ze dne 25. 8. 1918 konstatuje, že odvezení pokladu je ukončeno. (6)

Podle mého názoru lze klidně předpokládat, že v Kazani Čechoslováci Rusům žádné „zlato“ neukradli, nehlídali ho, nemanipulovali s ním a pravděpodobně ho ani neviděli.

Lze předpokládat, že v Kazani Čechoslováci Rusům žádné „zlato“ neukradli, nehlídali ho, nemanipulovali s ním a pravděpodobně ho ani neviděli.

Česká publikace pokračuje zmínkou, že Rusové na začátku září 1918 převezli zlato vlakem ze Samary do Ufy. Na konci září 1918, během jednání o všeruské vládě (Direktoriu), které nejvíce spočívalo v hádkách ruské samarské vlády s ruskou omskou vládou, bylo také nutno s ohledem na situaci na frontě poklad evakuovat dále na východ, do Čeljabinska. Tehdy zástupci ruské samarské vlády, v obavách před ruskou omskou vládou, požádali čs. představitele o vojenskou ochranu pokladu. Jednalo se - a to je nutno zdůraznit - o vnější ochranu. Vagony byly zapečetěny pečetěmi samarské vlády a doprovázeny úředníky samarské vlády a již zmíněnými úředníky pobočky státní banky z Kazaně. Takto bylo zlato převezeno do Čeljabinska a přeloženo do betonových sklepů státního skladiště obilí. (7)

V polovině října 1918 nařídil ministr financí Direktoria Ivan Michajlov, že poklad musí být evakuován i z Čeljabinska a to do sídla Direktoria, do Omska. Poklad byl ze skladiště obilí opět přeložen do vlaku nebo dokonce vlaků a převezen do Omska. Když byl poklad za přísných bezpečnostních opatření přemístěn do města do omské pobočky státní banky, skončila úloha čs. stráže u pokladu. (8)

K tomuto období existuje vzpomínka Jana Antoše, příslušníka 2.čs.pluku: „V noci dne 17. září odjíždíme ze Samary jako stráž ruského zlatého pokladu. Je nás 21 s br. por. [Františkem Vladimírem – pozn.aut.] Hrbáčem a 10 Poláky. Máme sebou 2 samostříly „Lewis“. Ochraňujeme 30 vozů naložených ruským pokladem. Je to část zlatého pokladu ruské státní banky, která byla z Petrohradu přestěhována do Kazaně. Při dobytí Kazaně celý poklad tam zůstal; nyní, když se uvažuje o opuštění povolžské fronty, byl přestěhován parníky do Samary a odtud dále jedeme s ním my. Naším vlakem jedou někteří úředníci s rodinami, jsou to zaměstnanci banky. Na drahách vládne nepořádek. Vozy nejsou dostatečně ošetřeny, ložiska vozu se často vznítí a my pak musíme na nejbližší stanici vůz vyměnit a obsah přeložit do nového. V každém voze je 175 bedniček zlata po 3 pudech. Za námi jede druhý vlak o 19 vozech, jež ochraňuje ruská důstojnická rota. Jedeme hlemýždím tempem. Venku poletuje sníh a mrzne. Jsme na Sibiři. Máme letní prádlo a oblek, neboť když jsme vyjížděli ze Samary, bylo ještě teplo. Zima na nás dotěrně doráží. Konečně dne 14. října přijíždíme do Omska, sídla sibiřské vlády. Za silné vojenské ochrany je zlatý poklad z vozů překládán na nákladní auta a ruskou vládou odvážen do státní banky. Po odevzdání celého vlaku dostává br. por. vysvědčení od sibiřské vlády a poděkování. Druhý vlak s ochranou samarské důstojnické roty se s tím pochlubiti nemohl. Československý dobrovolec nikdy své moci a důvěry nezneužil“. (9)

Zdá se, že v tomto období měli Čechoslováci k pokladu přímý přístup, ale zmíněné vysvědčení sibiřské vlády naznačuje, že Čechoslováci nic z pokladu neukradli. Dokonce je ve vzpomínce náznak toho, že druhý vlak s ochranou důstojníků nedojel zcela v pořádku. Přesné složení zmíněné stráže, tedy 31 mužů por.Hrbáče, její denní rozkazy a vůbec okolnosti její existence by si určitě zasloužili podrobnější zkoumání. To samé by si zasloužila ruská samarská důstojnická rota.

Češi a „zlato“ se k sobě dostali až po dlouhých měsících, po více než roce. Dne 25. 12. 1919 přišel do Nižně-Udinska veliteli čs. Úderného praporu telegrafický rozkaz francouzského gen. Janina, velitele čs. i spojeneckých vojsk v Sibiři, aby dotyčná jednotka „vzala pod ochranu“ v Nižně-Udinsku vlak adm. Kolčaka a vlak s pokladem a aby velitel jednotky vyřídil adm. Kolčakovi „upozornění“ gen. Lochvického, „aby následkem situace bez nového upozornění nepřekročil stanici Nižně-Udinsk“. Na splnění rozkazu se podílel jak zmíněný Úderný prapor, tak v místě přítomný Jihoslovanský pluk. V Nižně-Udinsku samotném, kde spojenecké síly nezasahovaly, se chystal převrat proti vládě adm. Kolčaka. (10)

Před 09:00 hod dne 27. 12. 1919 přijel do stanice Nižně-Udinsk vlak „A“ – pancéřový a vlak „B“ – s adm. Kolčakem a jeho svitou. Později, už během jednání, přijely do stanice vlaky „D“ – s pokladem a „12“ s vojskem a také s ministrem Pepeljajevem. Po příjezdu prvních dvou vlaků vyzval velitel Úderného praporu pomocníka velitele vlaku „B“ k příchodu do nádražní budovy. Tam mu přečetl rozkaz gen. Janina a sdělil mu, že jelikož přejímá na sebe ochranu vlaků adm. Kolčaka a pokladu, žádá složení zbraní vojáků všech 4 vlaků. Pomocník velitele vlaku „B“ prohlásil, že rozkaz gen. Janina nenařizuje odzbrojení ruských vojáků a odešel vše vyřídit náčelníku štábu adm. Kolčaka. Následně se tento, byl to gen. Zankievič, dostavil do nádražní budovy. Se zastavením pohybu na východ souhlasil, odzbrojení odmítl. Velitel Úderného praporu telegrafoval do štábu I. čs. divize a radil se s pplk. Žákem, náčelníkem štábu I. čs. divize a jeho prostřednictvím s gen. Syrovým, velitelem Čs.vojska na Rusi a nakonec s gen. Janinem, velitelem spojeneckých i čs. sil. Posledně jmenovaný gen. Janin nakonec rozhodl, že ruští vojáci nemají být odzbrojováni, resp. že k vlakům nemá být stavěna stráž z čs. vojáků, ale že vlaky nemají být pouštěni dále z Nižně-Udinska. Současně s tím měl velitel Úderného praporu upozornit ruskou stranu, že železnice je neutrální a že jak pokus o boj Kolčakových vojáků proti povstalcům ve městě Nižně-Udinsku, tak pokud povstalců o útok na Kolčakovy  vojáky, poveden k odzbrojení útočící strany. (11)

Bez souvislosti s výše popsaným jednáním byl dne 27. 12. 1919 v Nižně-Udinsku proveden převrat. Po provedení převratu denně přecházeli vojáci z doprovodu vlaků adm. Kolčaka na stranu povstalců. Dne 30. 12. 1919 na shromáždění v Nižně-Udinsku vyjádřili povstalci, kromě jiných politických požadavků, aby vlaky a peněžní prostředky mimo zlatý poklad byly předány místní vládě, resp. místním úřadům.

Tyto požadavky pronikly až do Irkutska, ovšem v tom smyslu, že povstalci žádají mimo jiné vydání cenných papírů a zlatého pokladu. Současně se do Irkutska tázal velitel Úderného praporu, zda se má nějak angažovat v různých otázkách, mimo jiné i v otázce pokladu. Dne 1. 1. 1920 v 11:00 hod se konala v Irkutsku schůze vysokých spojeneckých komisařů ve složení: Hariss (USA), Lampson (Velká Británie), Maugras (Francie), Kato (Japonsko) a dr. Glos (Československo). Tato komise rozhodla, že poklad musí zůstat v celku, musí být vzat do ochrany Spojenci, že má být převezen do Vladivostoku a že bude po dohodě s ruskou vládou předán ruskému národu. Na základě toho dne 1. 1. 1920 gen.Janin rozhodl, že velitel Úderného praporu má vzít svědky z místních představitelů a poklad má hlídat Úderný prapor (popis situace adm. Kolčaka, která byla také řešena, je nad rámec této stati). Velitel Úderného praporu rozkaz ihned sdělil gen. Zankievičovi a představiteli povstalců Kravkovovi. (12)

Dne 4. 1. 1920 byl za účasti komise ve složení: předseda kpt. Bláha (Úderný prapor), členové por. Ťalský, ppor. Řečinský (oba Úderný prapor), ing. Arbatský (předseda státní banky adm. Kolčaka), Berezin (revizor státní kontroly adm. Kolčaka), N. P. Kulabko (starší pokladník, za adm. Kolčaka), 2 svědci z řad povstalců z Nižně-Udinska, předán poklad do úschovy Údernému praporu. Kontrola komisí se prováděla jen namátkově, protože na podrobnější kontrolu (přesné vážení, chemické zkoušky) nebyl čas. Podle jednoho pramene, když se zástupci povstalců dozvěděli, že nebude provedeno přesné vážení atd. , odmítli se práce komise zúčastnit. Finanční úředníci měli pro každý vagon přesné konsignační archy, ve kterých byl uveden počet beden, počet pytlů, počet pečetí atd. . Komise prohlédla celkem 3 vagony, ze kterých byly sejmuty plomby. Počet pytlů a beden souhlasil přesně s konsignačními archy. Také udaná váha prohlédnutých beden a pytlů přesně odpovídala seznamům. V jednom pytli byly přepočítány mince. na všech bednách a pytlích byly neporušené velké pečetě ruské vlády. Zmíněné vagóny byly uzavřeny a opatřeny plombami ruské státní banky a státního kontrolního úřadu. O celém postupu prohlídky byl sepsán protokol, který všichni členové komise podepsali. Podle záznamů komise obsahovalo 28 vagónů tento ruský státní majetek: 4959 bedniček zlatých mincí v nominální hodnotě 5, 10 a 15 rublů, o váze 19.904 pudů 29 funtů, 197 bedniček zlatých slitků, o váze 838 pudů, 1678 a 11 pytlíků zlatých peněz, o váze 5000 pudů. Nominální cena peněz v pytlíkách a v bedničkách byla 90.000.000 zlatých rublů. Nominální cena zlatých slitků byla 13.005.359 zlatých rublů (pud = 16 kg, funt = 40 dkg). Toto jsou hodnoty opsané z ruských záznamů. Nechám na čtenáři, aby se pokusil přepočítat, kolik majetku ubylo během ruské správy pokladu. (13)

Zmíněných 28 vagónů bylo prozatímně připojeno k vlaku kulometné roty Úderného praporu a ruská stráž vojsk adm. Kolčaka byla zaměněna úderníky. O provedeném převzetí bylo telegraficky podáno hlášení.

Dne 4. 1. 1920 se adm. Kolčak vzdal vlády, dne 6. 1. 1920 propustil svou svitu.

Dne 6. 1. 1920 se adm. Kolčak sestěhoval ze tří do jednoho salóního vozu a tento vagón byl připojen k vlaku s pokladem. Podle rozkazu gen. Janina č. 035 op, který k Údernému praporu došel dne 7. 1. 1920, začal být adm. Kolčak i poklad od toho dne střežen smíšenou československo-jugoslávsko-ruskou stráží.

Situace v Nižně-Udinsku i v okolí se ale zhoršovala. Masy obyvatelstva se radikalizovaly a do okolí města se stahovaly další povstalecké oddíly. Velitel Úderného praporu tedy žádal o rozkaz, aby poklad byl vyvezen dále na východ.

Požadovaný rozkaz přišel 8. 1. 1920. Stejného dne byl pověřen ochranou pokladu (a adm. Kolčaka) 6. čs. střelecký pluk, resp. jeho I.  prapor, jehož vlak právě projížděl Nižně-Udinskem. I. prapor byl rozdělený pro tuto příležitost na 2 části. Stejně tak byl rozdělen i vlak praporu. K jedné části vlaku bylo připojeno 28 vagónů s pokladem, k druhé části vlaku byly připojeny všechny 3 salónní vagóny s adm. Kolčakem. Oba vlaky ihned, tj. 8. 1. 1920, vyjely z Nižně-Udinska do Irkutska. (14)

V noci z 11. 1. 1920 na 12. 1. 1920 byl vlak s pokladem na stanici Tyreť (200 km záp.od Irkutska). Ráno 12. 1. 1920 si jeden z úředníků ruské státní banky povšiml, že u jednoho vagónu jsou plomby urvány. Kontrolou bylo zjištěno, že oproti seznamu použitému 4. 1. 1920, chybí ve vagónu 13 bedniček zlata. Následně bylo zjištěno, že té noci u předmětného vagónu stála ruská část smíšené spojenecké stráže. O zjištěné krádeži sepsal záznam jak čs. velitel, tak ruští úředníci. (15)

V Irkutsku byl dne 14. 1. 1920 předán ruské vládě politického centra (levicové, ale nebolševické vládě) adm. Kolčak, což uvádím nad rámec této stati.

Dne 16. 1. 1920 převzal ochranu zlata 8. čs. střelecký pluk, resp. jeho 8. rota, kdy různé součásti 8. pluku dorazili již předtím a postupně, do 12. 12. 1919, do Irkutska a Innokentěvské. (16)

Dne 17. 2. 1920 dorazil do Irkutska štábní vlak 10. čs. střeleckého pluku a ochranu zlata převzali jeho vojáci. (17)

V druhé polovině února, poté, co zadní voj čs. vojsk bolševickému avantgardu ukázal, že čs. vojáci ještě nezapomněli bojovat, vstoupili obě strany do jednání. Z posledních událostí vyplynulo, že se právě bolševici de fakto stali jedinými zástupci ruského národa. Co se týká pokladu, dne 26. 2. 1920 byl jednak rozkazem sovětského finančního odboru a vojensko-revolučního komitétu a dále rozkazem čs. velitele čs. posádky v Irkutsku sestavena komise k předání pokladu. Složení komise: předseda komise - předseda finančního odboru, členové - 1 (finanční odbor), 1 (státní kontrola), 1 (ČEKA), 1 (ústředí odborových svazů zabajkalské dráhy), 2 čs. důstojníci. Později do komise přibyl 1 člen za státní kontrolu a 1 čs. důstojník, takže komisi celkem tvořilo 6 Rusů a 3 Čechoslováci. Jedním z přítomných byl i vrchní (starší) pokladník ruské státní banky N. P. Kulabko, který byl už u převzetí pokladu od adm. Kolčaka. Dne 26. 2. 1920 sestavila komise protokol o způsobu, jakým bude poklad předán. Dále komise rozhodla, že až do odjezdu posledních čs. sil bude u pokladu smíšená česko-sovětská stráž.

Legitimace F. Nováka

Dne 27. 2. 1920 bylo započato s přejímáním zlata. Vše se kontrolovalo podle seznamu ze 4. 1. 1920, resp. podle podkladů, které předtím měli úředníci adm. Kolčaka. Byly otevřeny všechny vagóny, počítaly se všechny bedničky a pytlíky. Zároveň se vše překládalo do velkých amerických vagónů. Zmíněného dne 27. 2. 1920 byly naplněny 4 americké vagóny (1821 bedniček), 28.2.1920 4 americké vagóny (402 bedničky, 1678 pytlíků), 29. 2. 1920 byly železničná správou přistaveny jen 2 americké vagóny (1040 bedniček).

Nakonec bylo možno konstatovat, že sovětská komise přejala do smíšené ochrany všechny vagóny s pokladem a to10 amerických vagónů a 8 obyčejných vagónů, celkem 5143 bedniček a 1678 pytlíků.

Dne  1. 3. 1920 (uvádí se ve 13:35 hod) byl poklad definitivně předán vojáky 2. kulometné roty 10. čs. střeleckého pluku sovětům, konkrétně 7. rotě irkutského sovětského strážního pluku. Stejného dne v 19:00 hod odjel z Irkutska vlak s posledními příslušníky 10. čs. pluku. (18)

Čechoslováci měli tedy poklad ve své moci od 4. 1. 1920 do 1. 3. 1920. Čechoslováci odevzdali stejné množství zlata, které převzali, s vyjímkou zmíněných 13 bedniček, za jejichž odcizení nenesou odpovědnost. Ani v tomto období nevidím prostor pro to, aby Čechoslováci „zlato“ ukradli.

Nelze popřít, že různé aspekty pohybu pokladu a jeho „rozplývání se“ bude nutno ještě objasnit. Zatím ale tolikrát proklamované vině Čechoslováků nic nenaznačuje. Bylo by chvályhodné, aby všichni ti ruští autoři, kteří dští oheň a síru na ďábelské Čechoslováky, uznali zásadu presumpce neviny, zasedli do českých a ruských archívů a důkladně si nastudovali dokumenty v nich. Až budeme znát skutečnou hodnotu a obsah pokladu odvezeného z Kazaně, až popíšeme životy ruských úředníků, kteří doprovázeli poklad, až budeme mít v ruce protokoly o předání pokladu z rukou adm. Kolčaka do rukou čs. vojáků, ale i protokoly dřívější, z doby odvozu pokladu z Kazaně, až někdo objeví zprávy o vyšetřování krádeže z noci z 11. 1. 1920 na 12. 1. 1920, pak se můžeme bavit o konkrétních věcech. Pak může někdo nastolit otázku kdo konkrétně a hlavně kdy a kde měl poklad nebo jeho část odcizit. Do té doby může něco psát jen bulvární pisálek a nikoliv vědecký pracovník.

(1) Např. Michail Lapidus (Kansas-City), Jurij Golovin (Sankt-Petěrburg), Osud zlatého pokladu carského Ruska, Věstník č.23 (230) z 9.11.1999, na www.vestnik.com/issues/1999/1109/win/lapidus.htm; Stanislav Motl, Kam zmizel zlatý poklad republiky, Praha, 2007 (2.vydání), vydalo nakladatelství Rybka publishers, str. 22-30; William Clarke, Zmizelé bohatství carů, Praha, 1997, vydalo nakladatelství Argo, vytiskly Těšínské papírny s.r.o., str. 248-252, str. 253-257

(2) Dr. Kudela Josef, O ruském zlatém pokladě a československých legiích, Praha, 1922, vydala a vytiskla Legiografie v Praze, str. 9

(3) Dr. Kudela Josef, O ruském zlatém pokladě…, str. 10

(4) Dr. Šteidler František Vl., Československé hnutí na Rusi (Informační přehled), Praha, 1921, nákladem „Památníku odboje“, knihtiskárna Jar. Strojil v Přerově, str. 71-72; sestavil plukovní archivář por. Pavlík, redakcí Františka Langera, Pamětní kniha 1. Střeleckého pluku Jana Husi, Knihovna „Památníku odboje“ č.7, Praha, 1920, nakladatelství „Památníku odboje“ v Praze, knihtiskárna Jar. Strojila v Přerově, str. 49-51; mjr. děl. Karel Kavena, Dějiny dělostřeleckého pluku 1 Jana Žižky z Trocnova v ruské revoluci a ve vlasti, Praha, 1937, vydal Výbor oslav 20letého trvání dělostřeleckého pluku 1, vytiskla Knihtiskárna Dr. Ed. Grégra a syna, str. 424-432; k poloze pobočky státní banky a k jejímu rozkrádání viz www.vep.ru/bbl/history/cbr-176.html

(5) Autor projektu série A.N.Alekajev, Kappel a Kappelovci [sborník], vojensko-historická série „Bílí vojíni“, Moskva, 2007 (2.vydání), nakladatelství „Posev“, vytiskla OAO „Typografie Novosti“, str. 254-255

(6) Dr. Kudela Josef, O ruském zlatém pokladě…, str. 6-7

(7) Dr. Kudela Josef, O ruském zlatém pokladě…, str. 7-9

(8) Dr. Kudela Josef, O ruském zlatém pokladě…, str. 9

(9) Uspořádal Vladimír Roubal s redakčním kruhem, Druhý pluk vzpomíná… Sborník vzpomínek starých vojáků pěšího pluku 2 „Jiřího z Poděbrad“, Praha, 1936, vydal Otakar Vaněk v Praze, vytiskla knihtiskárna František Rebec v Praze, str. 234; křestní jméno por. Hrbáče viz www.vuapraha.cz (databáze legionářů)

(10) štrtm. Vejnar Jindřich, Úderný prapor Kronika prvního úderného praporu „Sibiřských legií“, Praha, 1930, nákladem Hraničářského praporu č.6 „Sibiřských úderníků“, péčí „Památníku osvobození“, vytiskla knihtiskárna Orbis v Praze, str. 246 a str. 300 [poznámky]

(11) štrtm. Vejnar Jindřich, Úderný prapor…, str. 247-248 a str. 300-301 [poznámky]

(12) Dr. Kudela Josef, O ruském zlatém pokladě…, str. 12; štrtm. Vejnar Jindřich, Úderný prapor…, str. 249

(13) štrtm. Vejnar Jindřich, Úderný prapor…, str. 249-250 a str. 301 [poznámky]; Dr. Kudela Josef, O ruském zlatém pokladě…, str. 12

(14) Adolf Kubíček, Hanáci v revoluci Kronika 6. čsl. střeleckého pluku Hanáckého, Olomouc, 1928, nakladatel Metoděj Lužný, knihkupec, vytiskla knihtiskárna „Linografia“, str. 328; štrtm. Vejnar Jindřich, Úderný prapor…, str. 251

(15) Dr. Kudela Josef, O ruském zlatém pokladě…, str. 13

(16) František Vláčil, Slezský pluk Stručná kronika 8. čs. střeleckého Slezského pluku, Místek, 1933, nákladem ppl.8 „Slezského“, tiskem St. Novosada v Místku, str. 63; Adolf Kubíček, Hanáci v revoluci…, str. 329

(17) škpt. Ferdinand Písecký, Dějiny pěšího pluku 10 Jana Sladkého Koziny, Brno, 1927, vydáno nákladem p.pl.10 Jana Sladkého Koziny, tiskem Jos. Šimka ve Slavkově u Brna, str. 225; František Vláčil, Slezský pluk…, str. 63

(18) Dr. Kudela Josef, O ruském zlatém pokladě…, str. 14-17; Dr. Šteidler František Vl., Československé hnutí na Rusi…, str. 108

Autor: Bernard Panuš

Externí odkazy :

článek Pavla Jaroslava Kuthana

http://www.ruslo.cz/articles/715/