Obnovení samostatnosti našich zemí v průběhu I. světové války bylo naplněním snah našich předků. Velice významnou úlohu při dosažení tohoto cíle měli dobrovolníci čs. zahraničních vojsk a to zejména legionáři z Ruska. Jejich bojová cesta byla nejdelší, probíhala ze skromných začátků roku 1914 až do návratu většiny z nich v roce 1920, 2 roky po konci války. Jejich prožitky byly také nejsilnější. Ruští legionáři zažili rozpad mohutné říše, revoluci, bolševický převrat, občanskou válku a všechny průvodní jevy těchto událostí. Je jen logické, že to vše na ně mělo vliv. Již v Rusku se dá vysledovat průnik politiky do řad legionářů a jejich postupné ideové rozdělení, včetně příklonu k politické extrémní levici nebo pravici. Legionáři doma nebyli politiky také ušetřeni. Rozjitřená atmosféra po válce, hospodářské těžkosti, úpadek mravů, extrémně levicové nálady, to vše bylo znamením doby.

Mezi mnohými a mnohými spolky, které existovaly v době mezi oběma světovými válkami nejen v naší zemi, lze bezesporu vyčlenit zvláštní místo spolkům bývalých vojáků Ruské císařské armády. Tato zvláštnost je dána jednak očekáváním mnohých bývalých občanů Ruské říše, že se situace v Rusku nějakým zásadním způsobem změní a Sovětský svaz padne a z toho vyplývajícího způsobu, jakým mnohé spolky těchto lidí byly postaveny. Nebyly totiž jen místem vzpomínek a tradic, ale snažili se de facto zachovávat instituce Ruské říše, včetně pozůstatků armády, v co možná největší míře. Nemělo to nic společného s politikou (jak je obviňovali bolševici), řada těchto spolků – včetně námi popisovaného – vystupovala přísně apoliticky. Jejich jedinou politikou byla – obnova Ruska.