| Ruských spolek válečných invalidů v ČSR a jeho odznak |
 |
 |
|
Jedním z nejagilnějších spolků bývalých ruských vojáků v Československu byl „Ruských spolek válečných invalidů v ČSR“ (rusky „Russkij sojuz vojenych invalidov v ČSR“, dále jen Spolek) a to i přestože jeho členstvo nebylo příliš početné. Spolek byl založen dne 30.8.1921 jako „Ruský spolek invalidů v ČSR“ na organizačním shromáždění, konaném v Praze. Zde byl zvolen také prozatímní výbor ve složení předseda plk.D.S.Čistakov, místopředseda plk.N.I.Nikolský, tajemník plk.A.A.Dužovský a pokladník por.P.P.Brjedichin. Dne 29.9.1921 byla podána žádost o povolení činnosti na úřad Zemské politické správy v Praze, spolu s příslušným počtem kopií stanov. Po vyřízení různých úředních formalit byla Spolku v lednu 1922 definitivně „potvrzena právní existence“.
Podle stanov si dal Spolek za úkol registraci všech invalidů podle předpisů obvyklých v ruské armádě, organizaci pomoci svým členům a to zejména „zaopatření laciné stravy, bydlení zdarma, rozdávání oděvu a obuvi“, udržování kontaktů s čs.oficiálními orgány i dobročinnými institucemi a soukromými osobami. Dále se chtěl Spolek zasadit o výhodné umístění invalidů v léčebných ústavech, o vyplácení penzí, o shánění práce pro invalidy a to i zařizováním vlastních výrobních podniků atd.. Jako prostředky Spolku měli mimo jiné sloužit výnosy „z koncertů, večerů a podobných zábav“. Skutečná činnost Spolku od roku 1921 do roku 1924 však není ani v publikacích Spolku nějak zvláště zmiňovaná. Píše se o tom, že činnost nebyla téměř žádná, výbory Spolku se rychle měnily a celý Spolek v podstatě skomíral. Většina členstva předpokládala, že situace v Rusku je vyloženě dočasná a tak se v ČSR ani příliš neangažovali. V říjnu 1924 byl předsedou Spolku zvolen generál-poručík M.G.Michejev. V roce 1928 v knize „Rusové v Praze“ je uváděn výbor Spolku a to předseda gen.št.gen.-por.M.G.Michejev, zástupce předsedy (místopředseda) gen.-mjr.L.N.Čerkes, pokladník N.V.Lastovecký a tajemník G.I.Senkevič. Volba gen.Michejeva v roce 1924 znamenala velkou změnu a zintenzivnění práce Spolku. Hlavním úkolem Spolku byla pomoc ruským válečným invalidům. Spolek vyhlašoval a podporoval různé sbírky na tento účel, jedna z nich byla na fond pro účely postavení Domu ruských invalidů v ČSR. Zda tento dům nakonec byl postaven zatím nevíme. Spolek propagoval „Den ruského válečného invalidy“, který se konal celosvětově 22.(9.)5. na den sv.Nikolaje. Pro záštitu tohoto „Dne“ se Spolku dařilo pravidelně získávat podporu nejvyšších představitelů ČSR, ministrů národní obrany a četných generálů a důstojníků, také předsedů různých branných spolků (dokonce i policejního prezidenta z Prahy). Celkem se od roku 1926 do roku 1939 konalo 14 ročníků těchto „Dnů“. Spolek pořádal také koncerty a plesy. Publikační činnost Spolku je zmíněna samostatně. V roce 1934 došlo k velice smutné události, která bohužel nebyla v ruské emigraci vyjímečná. Jak tvrdí v upozornění pro Policejní ředitelství v Praze (spolkové odd.) ze dne 5.4.1934 představitelé Spolku, předseda gen.Michejev a tehdejší zastupující tajemník Lastovecký, vše začalo volebním podvodem na valné hromadě Spolku dne 24.3.1934, kterým se chtěli nezákonně dostat do výboru Spolku pánové Lev Kokolevský a Grigorij Čapčikov. Když těmto pánům byla ve Spolku půda pod nohama již příliš žhavá, podali na Zemský úřad dne 29.3.1934 stanovy se žádostí o registraci nového „Svazu ruských válečných invalidů v Československu“ (dále jen Svaz). Stanovy Svazu téměř kopírovaly původní stanovy Spolku. K oběma dříve jmenovaným se přidali další pánové. Na základě upozornění Spolku byla registrace Svazu nejprve 20.4.1934 zamítnuta, ale po ubezpečení čs.orgánů, že Spolek je tak, tak před koncem a všichni invalidé půjdou do Svazu, byl Svaz 18.6.1934 zaregistrován. Prvním předsedou se stal Leontjev, pokladníkem Lebeděv, tajemníkem Zincov a členy výboru Čudakov s Filippovem, předsedou revizní komise gen.Sidorin, členy rev.komise Pismenskov a Šichanov atd.. O určitých náznacích neserióznosti členů Svazu vypovídá, že pro sebe zvolili název, který odpovídá doslovnému českému překladu názvu původního Spolku. Hlavičkový papír Svazu měl téměř totožný styl jako hlavičkový papír Spolku včetně hesla o zabitých a zmrzačených 6.000.000 ruských vojáků ze I.světové války. Odznak Spolku Svaz oficiálně nepoužíval, jeho razítko je pouze s českým textem. Zda byl nošen vzhledem k podobnosti názvu oběma organizacemi stejný odznak je otázka.
Byl to Svaz, ve kterém došlo k dalšímu štěpení. Již v listopadu 1934 odešel po jisté aféře z výboru Svazu Kokolevský. V dubnu 1936 byl zvolen novým předsedou Filippov, místopředsedou Čudakov, pokladníkem Lebeděv a tajemníkem Zincov. 29.5.1936 zasílají Leontjev, Lebeděv, Kokolovský a další na Policejní ředitelství v Praze udání o špatném hospodaření Svazu. Svaz měl většinu získaných prostředků promrhat na fungování výboru a hostiny a invalidé měli přijít zkrátka. Dále je zde obviňován jistý Čapčikov a gen.Sidorin, že zneužívají Svaz k politice, podporují Mladoruskou stranu a noviny „Obrana Ruska“. 6.8.1936 nespokojenci odešli. Svaz pak zase dopisy Policejnímu prezidiu v Praze dokazoval, jak je aktivní a jak má vše v pořádku. Všechny tyto aféry vyznívají z dobových písemností jako nanejvýš nechutné. Svaz měl přes to všechno určitou publikační činnost a měl vydávat noviny Hlas ruských válečných invalidů. Podle zjišťování z roku 1939 se měl počet jeho členů pohybovat okolo 40 lidí. Sídlo Svazu se měnilo z Prahy XIII-Strašnic, Za poštou 7 do července 1934, přes Praha-Strašnice, Vinohradská 199 od roku 1934 do roku 1935, Praha II, Křemencova 14 od roku 1936 do roku 1937, Praha II, Černá 8 v roce 1937 po Praha-Vokovice, Na dlouhém lánu 399 v roce 1939. Nový Svaz existoval vedle původního Spolku minimálně do roku 1939, kdy se mezi oběma rozhořely nové spory. Svaz od konce roku 1939 jako ruský emigrantský spolek podléhal německé pravomoci, konkrétně příslušnému referátu GESTAPA. Svaz byl vymazán z registru spolku na základě rozhodnutí GESTAPA 19.12.1944. Pokud se vrátíme k našemu tématu, Spolek se nakonec v roce 1934 přejmenoval na „Ruský spolek válečných invalidů v ČSR“. V roce 1936 byl předsedou Spolku gen.N.Šilling. Spolek pokračoval v započaté práci. K 29.8.1939 je uváděn výbor Spolku takto – předseda gen.N.Šilling, náměstek předsedy prof.V.Šapilovský a členové výboru S.Serno-Solovjevič a Ing.I.Veresčagin. Smutné roky 1938 a 1939 nepřerušili práci Spolku, ale zdá se, že Spolek se poněkud stáhnul do pozadí. V roce 1940 došlo k přejmenování na „Ruský spolek válečných invalidů v Protektorátu Čechy a Morava“. Podle zmínek v Archívu Hl. m. Prahy Spolek existoval do roku 1948. Lze předpokládat, že existence byla v letech 1945-48 zcela formální, ke skutečnému obnovení činnosti po II.světové válce patrně nedošlo. Také lidově-demokratické Československo (povolené pouze středo-levé a levicové strany atd., atd.) nebylo tou zemí, v níž Spolek vzniknul. Konečný zánik Spolku souvisí patrně s vymazáním z registru spolků celé řady organizací, které nebyly po válce obnoveny. Jak již bylo řečeno, Spolek vystupoval přísně apoliticky. V jeho tiskovinách nelze najít kritiku momentální politické situace. Dokonce i v roce 1938 – pro Československo nanejvýš tragickém – není o soudobých událostech ani zmínky. Pouze v jednom nalezeném případu se Spolek distancuje ve svých novinách č.15 z června 1934 od Spolku ruských akademiků Svépomoc a jejich časopisu „Hlas ruského válečného invalidy“. Jedná se patrně o výše uvedené noviny Svazu. Sídlo Spolku není od 1921 do 1927 nezjištěno, v roce 1921 to byl zřejmě místo bydliště plk.Čistakova, Košíře, Jinonická 1217. Od roku 1927 pak je sídlem Hálkova (Londýnská) 35, Praha-Vinohrady, 1928-1930 Jablonského 7, Praha-Vinohrady, prosinec 1930-1933 Pod Nuselskými schody (Perucká) 2203, Praha-Vinohrady, 1934-červen 1939 Mečislavova 18, Praha-Vršovice. Co se týče členstva, statistické přehledy uveřejňované v novinách „Ruský invalida v Československu“ uvádějí toto: v roce 1926 7 čestných členů, 115 činných členů, 1 spolupracující člen; k 1.3.1927 146 činných členů, 8 členů zemřelo nebo odjelo za hranice; k 1.5.1934 136 činných členů, 21 členů pod ochranou Spolku; k 1.1.1936 136 činných členů, 42 členů jejich rodin, 25 přispívajících členů, „jsoucích pod záštitou spolku“. Od roku 1927 do roku 1939 vydával Spolek několikrát ročně noviny „Ruský invalida v Československu“, psané česky. V novinách byly historické články, přehledy činnosti Spolku a zprávy o činnosti Zahraničního svazu ruských válečných invalidů, popř. jiných veteránských organizací v Evropě (FIDAC). V záhlaví těchto novin je napsáno, že vycházejí 4x ročně, ale toto se nepodařilo nikdy naplnit. Noviny byly číslovány kontinuálně, takže v uvedeném čase vyšla čísla (a několik dvojčísel) 1 až 34-35. Vydavatelem novin byl v ročníku 1937 Spolek, 1928-1935 předseda Spolku gen.M.G.Michejev, 1936-1939 předseda Spolku gen.N.Šilling. Redakční kruh či redaktoři se v průběhu let obměňovali: 1927 Chilčenko, Senkevič, Veresčagin; 1928-29 Chilčenko, Senkevič, Šilling; pro č.8 z října 1929 Chilčenko, Senkevič; od č.9 z prosince 1929-1931 Senkevič, pro č.14 z června 1933 byl redaktorem dr.A.Filiponov, 1934-1939 byl redaktorem plk.V.P.Šapilovský. Zda existovaly nějaké noviny nebo časopis Spolku mezi roky 1921-24 se dosud nepodařilo zjistit, ale okolnosti nasvědčují tomu, že nic vydáváno nebylo. Velice bohatá je publikační činnost Spolku, jejíž přehled uvádíme v příloze. Spolek vydával i kalendáře, zmíněny jsou ty pro roky 1928 a 1930.
Spolek byl členem „Zahraničního svazu ruských válečných invalidů“ a delegace Spolku se zúčastnila 1.všezahraničního sjezdu této organizace, který se konal v době 17.-22.4.1927 v Bělehradě, v Jugoslávii. 2.všezahraniční sjezd této organizace byl dokonce pořádán v červenci 1930 v Praze (pro úplnost uvádíme, že 3.všezahr.sjezd byl v r.1933 v Sofii a 4.všezahr.sjezd v r.1938 v Bělehradě). Spolek se rovněž účastnil sjezdů jiných organizací invalidů bývalých spojeneckých armád. V ČSR Spolek spolupracoval s Kruhem starodružiníků (organizace českých bojovníků za samostatnost z r.1914 z Ruska, Srbska a Francie), Kruhem francouzských legionářů (organizace českých bojovníků za samostatnost z francouzské armády 1914-18), Ústředním sdružením Čechů a Slováků z Ruska (organizace Čechů-emigrantů před bolševiky), Svazem slovanských žen, v r.1934 se Sdružením Rusů-účastníků světové války v Praze. Dne 13.5.1927 se ustanovil při Spolku „Kroužek přátel ruských válečných invalidů v ČSR“, jehož tvůrkyněmi byly zejména dámy-charitativní pracovnice, které se neoficiálně scházely již v dřívějších dobách. Předsedou kroužku se stal spisovatel-účastník rusko-turecké války 1877 V.I.Němirovič-Dančenko. Kroužek působil v Praze a okolí. Jsou dále zmíněny obdobně působící komitéty v Bratislavě, Plzni, Ružomberku, Brně, Moravské Třebové a Podkarpatské Rusi. Kromě toho, že svůj odznak měl i celý „Zahraniční svaz ruských válečných invalidů“, existoval i zvláštní znak pro Spolek a také pro Kroužek. Znak Spolku tvořil zlomený meč postavený čepelí svisle dolů v rámci vavřínového a dubového věnce, věnec je sepjat stuhou s českými písmeny Č.S.R., a ve znaku je rusky psaný nadpis: „Sojuz/russk./invalidov“. Znak je vyroben z mosazného tlačeného plechu. Výška 3,1 cm, šířka 2,9 cm. Připnutí na svislou jehlici. Datum přijetí znaku není známo. Objevuje se v záhlaví novin Spolku od r.1927 do r.1939. Několikrát je zde vyjímečně použit český překlad ruského nápisu ze znaku. V roce 1939 mizí ve znaku ze záhlaví písmena Č.S.R.. Znak kroužku je popsán takto: „Zlomený meč v rámci vavřínového a lipového věnce s nápisem: „Kroužek přátel ruských válečných invalidů.“. V tomto případě je nápis český. Znak mohl nosit každý člen Kroužku. In natura nebyl tento znak ještě spatřen.
Knihy a publikace „Ruského spolku válečných invalidů v ČSR“ Sestaveno podle prodejních nabídek i podle sehnaných originálů
1926 Almanach v upomínku 10.výročí Zborova a 50.výročí rusko-tur.války 1877 1928 Zahraniční Rusové v Československu, gen.M.G.Michejev 1931 Sborník „10 let mezi Čechoslováky 1921-1931“, G.Senkevič 1932 Sborník „Ruští důstojníci v čs.odboji“, plk.J.Vavroch 1933 Dějiny, pravda a úmysl, v ruském jazyku! 1934 Sborník vzpomínek na ruskou armádu, plk.Vavroch 1934 Před dvaceti lety. Památce hrdinů světové války 1914-1934, plk.V.P.Šapilovský 1935 U hrobu neznámého vojína, plk.Vavroch 1935 Strašní lidé. Povídky a vzpomínky. Sborník I., V.I.Němirovič-Dančenko! 1935 Vzduchoplavec. Povídky a vzpomínky. Sborník II., V.I.Němirovič-Dančenko asi 1935 Album vítězné ofenzívy gen.A.Brusilova. Na paměť 20.výr.1916-1936 1936 Legie cti.1916-1918.Sborník článků a vzpomínek, plk.V.P.Šapilovský 1937 Karel Kramář a Slovanstvo, S.G.Puškarev, V.A.Šapilovský 1938 Na spojeneckých frontách.Sborník článků a vzpomínek, plk.V.P.Šapilovský 1938 Záhuba „Sivuče“, A.Zermin
Knihy a publikace „Svazu ruských válečných invalidů v ČSR“ Sestaveno podle prodejních nabídek i podle sehnaných originálů 1934 Zborov a jeho politický a strategický význam, gen.V.I.Sidorin 1934 Poslední podobizna krále Alexandra I. Sjednotitele 1888-1934 1935 Život a dílo T.G.Masaryka, prof.S.Zavadskij 1935 Ruská vojska v Čechách.K 200.výročí 1735-1935, prof.V.A.Francev 1935 Jan Hus v ruském pojetí, prof.Dr.A.V.Florovskij 1936 Japonsko a SSSR na dálném východě, gen.V.I.Sidorin 193? Portrét A.S.Puškina s textem 1937 Povídky Bělkinovy, A.S.Puškin 193? Kresby A.S.Puškina s textem 1937 Ruské armádní velitelství a Zborov, gen.V.I.Sidorin 193? Portrét Prezidenta-Osvoboditele T.G.Masaryka s textem 193? Symbolický obraz Malé dohody s textem 1938 Ohnisko světového požáru, gen.V.I.Sidorin
Autor: Bernard Panuš (tento článek byl publikován v časopisu Drobná plastika) |
Mezi mnohými a mnohými spolky, které existovaly v době mezi oběma světovými válkami nejen v naší zemi, lze bezesporu vyčlenit zvláštní místo spolkům bývalých vojáků Ruské císařské armády. Tato zvláštnost je dána jednak očekáváním mnohých bývalých občanů Ruské říše, že se situace v Rusku nějakým zásadním způsobem změní a Sovětský svaz padne a z toho vyplývajícího způsobu, jakým mnohé spolky těchto lidí byly postaveny. Nebyly totiž jen místem vzpomínek a tradic, ale snažili se de facto zachovávat instituce Ruské říše, včetně pozůstatků armády, v co možná největší míře. Nemělo to nic společného s politikou (jak je obviňovali bolševici), řada těchto spolků – včetně námi popisovaného – vystupovala přísně apoliticky. Jejich jedinou politikou byla – obnova Ruska.
