Obnovení samostatnosti našich zemí v průběhu I. světové války bylo naplněním snah našich předků. Velice významnou úlohu při dosažení tohoto cíle měli dobrovolníci čs. zahraničních vojsk a to zejména legionáři z Ruska. Jejich bojová cesta byla nejdelší, probíhala ze skromných začátků roku 1914 až do návratu většiny z nich v roce 1920, 2 roky po konci války. Jejich prožitky byly také nejsilnější. Ruští legionáři zažili rozpad mohutné říše, revoluci, bolševický převrat, občanskou válku a všechny průvodní jevy těchto událostí. Je jen logické, že to vše na ně mělo vliv. Již v Rusku se dá vysledovat průnik politiky do řad legionářů a jejich postupné ideové rozdělení, včetně příklonu k politické extrémní levici nebo pravici. Legionáři doma nebyli politiky také ušetřeni. Rozjitřená atmosféra po válce, hospodářské těžkosti, úpadek mravů, extrémně levicové nálady, to vše bylo znamením doby.

Již krátce po návratu prvních legionářů domů, těsně po skončení bojů na území ČSR, se objevila myšlenka vytvořit spolek legionářů, který by je jednak chránil, prosazoval jejich zájmy a také šířil dál jejich myšlenky v mírových podmínkách. V červnu 1919 se v karlínské Invalidovně sešli zástupci různých složek legií a založili Družinu čs. legionářů. Je zajímavé, že mezi zakládající členy Družiny patřili i zástupci tzv. čs. Kornilovců, tedy de fakto čs. bělogvardějců, kteří byli pozdějším zákonem o legionářích z této skupiny vyškrtnuti. Družina o sobě vždy prohlašovala, že je apolitická, všenárodní, ale že nemůže tolerovat protistátní výstřelky extrémní levice. Takové cíle ale nebyly po chuti jiným a tak v září 1919 začal vznikat socializující Svaz čs. legionářů. Oba spolky se ve svých tiskových orgánech začaly napadat. K dovršení všeho vznikla neutrální Jednota čs. legionářů.

Pozvánka NJČsL

Situace se na chvíli uklidnila uspořádáním tzv. karlínského sjezdu ve dnech 15.-18.1.1921, díky němuž vznikl spolek Čs. obec legionářská. Nejednalo se ovšem o úplné sjednocení. Někteří členové Družiny považovali sjezd za zmanipulovaný a Družina nezanikla, i když se radikálně snížil počet jejích členů. Současně se dá říci, že všechny rozpory byly pouze odsunuty stranou. V roce 1923 se odštěpili legionáři-katolíci. Na podzim 1925 se vedení ČsOL znelíbilo, že někteří členové Obce jsou v Čsl. Národní demokracii. Dotyční odešli a 10.11.1925 uspořádali schůzi na které založili Nezávislou jednotu čs. legionářů. Záhy začaly vycházet noviny „Legie“ (č.1 23.12.1925), 8.1.1926 vzal Zemský úřad v Praze na vědomí existenci spolku, do nové organizace přecházeli jednotlivci i celé jednoty ČsOL. Ve dnech 4.-5.7.1926 se v Praze konal I. a zároveň i ustavující sjezd. Sjezdu se tehdy zúčastnili zástupci 38 odboček. Předsedou byl zvolen gen.Medek. NJČsL se hlásila právě k bývalým „neutrálním legionářům“ a to i názvem svých novin.

Život NJČsL byl vymezován každoročními únorovými plesy a převážně podzimními sjezdy, které se konaly přibližně jednou za 2 roky. Kromě zmíněných novin NJČsL vydávala i vlastní Legionářskou knihovnu (vím o 29 publikacích tétořady).                                                                                     

Účastnila se práce Sociálního ústavu legionářského, udržovala styky s mnoha legionářskými i brannými spolky. K 10.10.1934 měla NJČsL podle Policejního ředitelství v Praze 13.000 členů ve 154 odbočkách. Po Mnichovu v roce 1939 se členové spolku podíleli na vytvoření krátce existujícího Legionářského sjednocení.

O odznaku NJČsL se pravděpodobně začalo uvažovat již v době jejího vzniku. Byla snaha vyrobené odznaky distribuovat již před ustavujícím sjezdem. V „Legii“ č.13 z 1.7.1926 vyšla krátká zpráva: „Členský odznak Nezávislé jednoty byl stálou touhou našich bratří; dočkají se jejího uskutečnění doufáme už snad o sjezdových dnech. Minulý týdne nám odevzdal sochař, italský legionář, bratr Rudolf Březa, umělecký návrh na provedení odznaku (s heslem „Pravda vítězí“ a s iniciálkami Nezávislé jednoty čsl. legionářů) a tento týden přikročili jsme již k ražbě. Symbolická myšlenka odznaku – legionář, který s puškou v ruce přináší československému národu z plamenů války květ Svobody – i umělecké zpracování námětu dají naším bratřím v našem členském odznaku jistě to, co všichni v něm chtějí míti: krásnou, hodnotnou památku i důstojný, výrazný symbol naší národní myšlenky legionářské“. Nakonec se „pro technické potíže“ vyrobit odznak včas nepodařilo („Legie“ č.14-15 z 15.7.26), ale byl rozdělován už krátce po sjezdu („Legie“ č.16 z 15.8.1926): „Ražba první objednávky odznaků je dokončena a sekretariát již přistoupil k vyřizování objednávek, jak odbočkám, tak bratřím důvěrníkům a jednotlivým členům.“ Bylo zdůrazněno, že odznak se svým pojetím podstatně liší od jiných odznaků. “Ražbu provedla firma J.B.Pichl v Praze. Cena odznaku je 5 Kč. Výhradní prodej odznaků má pouze Nezávislá jednota a může býti prodán a může jej nosit jedině člen.” Ještě 1.10.1926 bylo konstatováno, že doposud nemohla být vyřízena řada objednávek a bylo žádáno o trpělivost, postupně však byl odznak dodán všem.

Členský odznak

V původních stanovách, na jejichž základě byl spolek zaregistrován, není o členském odznaku zmínka. V pozměněných stanovách, schválených Ministerstvem vnitra dne 22.1.1931, je již uvedeno, že člen má právo nosit členský odznak a ti kdo vystoupí, jsou vyškrtnuti nebo vyloučeni, jsou povinni členský odznak a legitimaci odevzdat.

Od č.1 II.ročníku “Legie”, vydaného 1.1.1927 byl odznak vyobrazen vpravo od názvu, od III.ročníku se zmenšil a přesunul vlevo.

V roce 1928 se objevily snahy o zřízení pobočné organizace k NJČsL, které vykrystalizovaly ve vznik Kruhu přátel NJČsL (KP NJČsL). Ustavující schůze se konala 11.6.1928. Zdá se, že tato organizace nebyla zřízena jako úplně samostatný spolek. Odrazilo se to i při tvorbě jejího odznaku, o kterém se objevuje první zmínka v č.11 “Legie” z 14.3.1929: “Od odznaků NJČsL liší se pouze páskou, na které je napsáno “Kruh přátel”. Je tedy i v odznaku zdůrazněna jednota našeho hnutí….Cena odznaku je Kč 5,-, s chánítkem na jehlu, které doporučujeme zvláště sestrám, Kč 6,50”. Návrh odznaku byl opět od R.Březy.

Zdá se, že v době založení NJČsL nikdo členský odznak nepředkládal ke schválení. Tak, jako u jiných spolků, se situace změnila s nástupem nacismu v Německu, zákazem používání “skobového kříže” v ČSR a zpřísněním procesu povolování spolkových odznaků, praporů a stejnokrojů. 31.1.1934 podal jednatel a náměstek předsedy NJČsL na hlavičkovém papíru s vyobrazením odznaku Ministerstvu vnitra žádost o povolení dotyčného odznaku. V popisu se uvádí: “Členský odznak…jest proveden z bronzu, jeho výška je 3 cm, šířka 18 mm.” Následuje nám známý popis symboliky odznaku. K žádosti je v Národním archivu přiložen 1 ze 3 původních nákresů. 3 přiložené originální odznaky ve spisu již nejsou. MV věc postoupilo Zemskému úřadu jakožto příslušnému orgánu a po obvyklé korespondenci mezi Zemským úřadem a pražským policejním ředitestvím byl odznak 11.8.1934 povolen pro Čechy. V říjnu byla obdobná žádost vyřizována v Brně. Nějaké dokumenty k povolení odznaku KP NJČsL nebyly zatím nalezeny.

Jeden z tisků NJČsL

Odznak NJČsL se objevuje přirozeně také na průkazkách, pozvánkách apod., ale já by jsem se na tomto místě chtěl zmínit o jiném místě, a sice o spolkovém praporu. 9.10.1934 NJČsL podala MV žádost, aby mohla mít na spolkovém praporu malý státní znak. Žádost bylo doprovázena prosbou o urychlené vyřízení, protože spolek chtěl prapor rozvinout na svém V.sjezdu v listopadu stejného roku. MV věc předběžně povolilo a dokumenty přeposlalo na Zemský úřad. 31.10.1934 pak po předchozím usnesení požádala NJČsL MV o změnu poslední verze stanov z roku 1931. Stanovy se měli rozšířit o jedinou větu: “ “Jednota” i její odbočky mohou vystupovati na veřejnosti se spolkovým praporem, bude-li prapor úředně povolen”. Vše se skutečně podařilo a 23.11.1934 v 18 hodin začala ve Velké zasedací síni Staroměstské radnice v Praze slavnost odhalení praporu. O praporu se pak v “Legii” 29.11.1934 psalo: “Náš prapor krásnou světle-modrou barvou představuje slovanské moře, z něhož bíločerveným klínem nejdále na západ vystupuje československý stát. Na líci nese prapor malý státní znak, provedený stříbrem, na rubu je zlatem vyšívaný členský odznak NJČsL. Dole je prapor zakončen bílo-modro-červenou slovanskou trikolorou. Žerď praporu je zakončena 4 spojenými kruhy, které představují 4 země Československé republiky (Čech, země Moravsko-slezská, Slovensko a Podkarpatská Rus), nerozlučně spojené ve státní celek. Byl proveden za součinnosti bratra prof.O.Blažíčka podle návrhu akademického malíře bratra majora Miloslava Smolky Jedličkovým ústavem v Praze. Za vzor tu sloužil starý náš prapor z legií, který navrhoval gen.M.R.Štefánik jako prapor státní. Byl tedy i v praporu dán výraz tomu, že naše hnutí navazuje na ducha a slavné traduce našeho branného odboje. V žerdi praporu jsou 24 hřeby, v nichž je vyryto označení jednotlivých žup a místa odboček, které je věnovaly.” Prapor byl 100 cm široký a 130 cm dlouhý. Sjezd samotný se pak konal 24. a 25.11.1934. Formality ohledně praporu se se Zemským úřadem v Praze řešili až do března 1935.

Průkazka člena NJČsL

Poslední zmínku si dovolím o odznaku vydaného u příležitosti X.plesu NJČsL, kde je použit motiv odznaku členského. Ples se konal 4.2.1936. Mnou vlastněný odznak má průměr 3 cm a  ze zadní strany je puncován s popiskou 900 Pichl. Dokumenty k tomuto odznaku dosud také nebyly

Autor: Bernard Panuš

(tento článek byl publikován v časopisu Drobná plastika)