Počátky našeho zahraničního vojska v Itálii byly nejsložitější ze všech zemí, kde československé legie vznikaly. Velmi prozaicky k této skutečnosti přistoupl Tomáš G. Masaryk, který již v zimě 1914 přijel do Itálie, aby připravil půdu pro naše budoucí vojsko v Itálii. Do styku přicházel hlavně se Srbským velvyslancem a zástupci jihoslovanských národů.

Po návratu z Itálie se svěřil Dr. Benešovi „Rakousko – uherské věci nejsou dobře známy; o naše věci nemají spojenci mnoho zájmů; chceme-li v této válce něco pro náš národ vyzískat, musíme se sami dát do práce a na sebe upozornit.“  Masarykova interpretace stavu byla velmi správná. V Itálii před válkou nebyly takové krajanské spolky jako v Rusku, Srbsku nebo ve Francii. V celé Itálii bylo asi jen 300 jednotlivců, kteří mezi sebou neměli žádné styky a neprojevovali žádnou činnost. Národnostní poměry Rakousko – Uherska mezi italskou veřejností nebyly tedy tak známy. Trochu jiná situace panovala u italské vlády a jejího ministra zahraničí Sonnina, ti však o rozpad R-U neměli zájem. Báli se vzrůstajícího panslavismu a jeho vlivu na sousední jihoslovanské národy. S těmito pocity vstupuje Itálie do války proti R-U (23. května 1915).

Krátce po vstupu do války dává italská vláda internovat na Sardinii rakousko-uherské poddané, a to včetně Čechoslováků. Ti, co nebyli internováni, byli pod neustálým policejním dozorem. Situaci mění v český prospěch až mise gen. M. R. Štefánika, který se v Itálii schází s mnoha politickými elitami a na československou stranu naklání i ministra zahraničí Sonnina, který slibuje, že pomůže české věci. Štefánik působí i jako první náš „výzvědčík“ v Itálii, kdy létá se svým letadlem nad rakouskými zákopy a shazuje do nich letáky s výzvou k odporu proti Němcům (v té době neexistovala rakouská národnost, byla pouze německá. Rakušané jako národ vznikají až po válce) a Maďarům a k boji za samostatné Československo. Tyto mise pak uvolňují poměry v internaci některých Čechů a Slováků.

Prvním internovaným Čechem, který se v červnu 1916 dostává na svobodu, je malíř Otakar Brázda. Po svém propuštění, za pomoci ruského velvyslanectví a italských diplomatů, pracuje pro československou věc. Po příjezdu starodružníka České Družniny Vladimíra Vaňka do Itálie se Brázda dostává do Francie k Dr. Benešovi a do Anglie k prof. Masarykovi, aby je podrobně informoval o politických poměrech v Itálii. Starodružník Vladimír Vaněk byl vyslán do Itálie, aby mezi internovanými Čechy vyhledával vhodné lidi pro čs. odboj. Prvním, kterého vysvobozuje, je Vaňkův strýc ředitel cukrovaru ve Ferraře Ing. Karel Veselý. Inženýr Veselý okamžitě po vypuknutí války publikuje články o národnostních poměrech v Rakousko – Uherské monarchii v italských denících a se svojí prací nepolevuje ani v italské internaci, kde píše do sardinských deníků. Po propuštění se vrátil do Říma, kde společně s Vaňkem započíná další propagační činnost. Díky jeho práci pak Česká národní rada (ČNR) v roce 1917 zřizuje svoji tiskovou kancelář v Římě. Do jejího vedení pak ČNR pověřila právě Veselého.

Brázda s Veselým však nebyli jediní, kdo se zasadili o pevnou půdu pro budoucí vznik našich legií v Itálii. Nutno zde vzpomenout Emerica Steinera, Bohumila Chytila (pracovník tiskové kanceláře ČNR), malíře Rérycha, ing. Špírka, Karla straku a živnostníka Peka z Milána. Kromě těchto mužů zde byly důležité i dvě ženy, sestry Olga Fanno a Lydie Boesgaardová (za svobodna Šmídové), původem z Plzně, které ztratily rakouskou státní příslušnost. Tyto dvě ženy výrazně podporovaly jakékoli české aktivity na italské půdě a později pomáhaly nemocným a raněným legionářům. Měly k tomu mnoho možností, manžel sochařky Olgy Fanno byl senátor a manžel Lydie Boesgaardové byl majitel námořní agencie v Janově, v obou manželech se sestrám dostalo velké opory a pomoci.

Ač to bylo mnohdy velice složité, čeští a slovenští civilisté dokázali v Itálii nemožné. Postavili pevný základ pro formování československého zahraničního vojska v Itálii. Bez nich by se tomu tak nikdy nestalo.

Autor: Bc. Jaroslav Karas

Zdroje:

Bednařík, Fr.: V Boj, kronika čs. legie v Itálii – 1915-1918, ZA SVOBODU, Praha, 1927.

Hanzal, V.: S výzvědčíky od švýcarských ledovců až po moře adriatické, památník osvobození, Praha, 1946.

Hus, M.: Českoslovenští legionáři 1914-1920 z města Plzně a okolních vsí, Archiv města Plzně, Západočeské muzeum v Plzni, Plzeň, 2001.

Klípa, B.: Československé legie v Itálii, Historie a vojenství, Svazek I., Praha, 1993.

Kretší, Jind. : Vznik a vývoj československé legie v Itálii. Vlastním nákladem. Praha, 1928

Stručné dějiny pěšího pluku 33. “Doss´Alto“, Grafika, Plzeň, 1938

Panuš, B.: Všeobecně o československých legiích v Itálii, poslední aktualizace stránky 20. 3. 2010. URL: http://www.karelvasatko.cz/index.php?option=com_content&view=category&layout=blog&id=36&Itemid=91