Fakt, že byl prezident Woodrow Wilson jedním z nejvlivnějších spojeneckých politiků, byl dán tradičně silným postavením prezidenta v USA a jeho rozsáhlými pravomocemi.[1] Významný faktor ovlivňující postavení prezidenta byl také rychle rostoucí vliv Ameriky na světovou politiku, přičemž tento trend růstu vlivu kulminoval se vstupem USA do války.[2] Americký historik a novinář Ray Stannard Baker se o Wilsonovi vyjádřil, že „v době vystupňovaného vzrušení před koncem války byl přijímán národy jako skutečný prorok a jeho slova se stala ve světě živoucí silou, jež ´vydá za armády´“.[3] Americký prezident na ústavním základě de facto řídil zahraniční politiku USA, z toho důvodu Wilsonovi osobní ideje a názory udávaly směr a ideový obsah americké zahraniční politice. Stejně silný vliv byl patrný i v otázce boje za československou samostatnost, dalo by se říci, že Wilson byl v tomto směru jednou z nejdůležitějších a nejvlivnějších postav.[4] Podporu tohoto tvrzení nalezneme i v díle Winstona Churchilla Světová krise, kde o Wilsonovi píše, že „…nepřepínáme, prohlašujeme-li, že jednání Spojených států … záviselo v této hrůzné válečné periodě téměř jen a jedině na tom, jak pracoval rozum a cit tohoto jednoho člověka, a dále, že v osudech národů hrál nepoměrně přímější a osobitější úlohu, než kdokoli jiný“.[5]

Wilson zastával názor, že pro vykonávání dobré politiky jsou nezbytné široké znalosti dějin, což on nepochybně měl. Zdůrazňoval, že „znalost minulé historie, je vodítko pro pochopení současnosti“.[6] Prezident Wilson vycházel ve svých názorech a cílech z tradic politické demokracie obsažené v základních dokumentech americké revoluce[7] a toto americké uspořádání chtěl prosazovat i ve světě.[8] Wilson byl ve své politice silně ovlivněn tradiční americkou ideou, tedy že „všecka politická moc vychází z lidu“.[9] Z této myšlenky vycházel i při formulaci principu sebeurčení národů[10], podle kterého „…každý národ, ať velký nebo malý, má právo na samostatnost a nemůže býti proti své vůli a bez svého souhlasu  podroben cizímu panství“.[11] Princip sebeurčení národů je pro otázku, kterou si kladu, zásadní. Chci ve své práci zdůraznit, že přes tuto původní ideu, kterou se prezident řídil, byl ochoten upustit od ní v otázce Rakousko-Uherska. Dále zastával principy humanity a hlásal, že velké státy by neměly usilovat jen o své vlastní cíle a měly by jednat ve jménu humanity, neboť „Wilsonovi nebyla Amerika velkou politickou mocí, ani zemí velikého bohatství nebo ohromného obchodu, nýbrž mravní vůdkyní a služebnicí národů“.[12]

Světové povědomí o otázkách českého národa v rámci Rakousko-Uherska nebylo před první světovou válkou vysoké a dalo by se říci, že prezident Wilson jako jediný z dohodových politiků disponoval dosti rozsáhlými vědomostmi o těchto otázkách již dlouho před první světovou válkou. Důkazem o této znalosti je dílo Woodrowa Wilsona The state z roku 1889, ve kterém podrobně analyzuje poměry v Rakousko-Uhersku.[13] Ve svém díle zdůrazňuje nevýhodné geografické umístění Čech obklopených Rakouskem a Německem a také strategický význam této polohy. Dále se věnuje vnitřním problémům monarchie na poli národnostním a je si dobře vědom, jaký se zde nachází poměr sil mezi národy německými a maďarskými, které, ač jsou v menšině, vládnou, a národy slovanskými a románskými, které, ač jsou ve většině, jsou podřízeny.[14] Ve svém díle The State Wilson píše: „Čechy byly slovanským klínem, vraženým do boku Německa. Obklíčeny nepřátelskými mocnostmi, byly cenou, o kterou se bojovalo. Střídavě dobyty několika sousedními královstvími, nakonec upadly do německých rukou a staly se lénem říše. Jako takových se jich zmocnili Habsburkové, když jejich trůn byl uprázdněn vymřením knížecího rodu Lucemburského.“, dále se vyjadřuje o duální povaze podunajské monarchie, že „Nynější ústava rakousko-uherské monarchie vlastně uznává v unii jen dvě strany, Rakousko a Uhry. Čechy přesto, že mají tolik osobitosti a že se honosí krásnými dějinami nezávislosti, jsou pohlceny Rakouskem; jediné uherští Maďaři mezi všemi plemeny různorodé říše habsburské dosáhli pro své království rovného postavení vedle vládnoucího Rakouska.“[15] Dále Wilson ve svém díle nastiňuje problém mnohonárodnostní říše, kromě tří výše zmíněných národů se na území Rakousko-Uherska vyskytuje mnoho dalších národů jižní a východní Evropy, avšak zmiňuje, že právě a pouze Češi mají i území, na němž se vyskytují jako většinová národnost.[16] V dalším odstavci se Wilson vyjadřuje k nesmiřitelnosti Čechů s daným stavem, tedy k setrvávání pod rakousko-uherskou nadvládou. „Ani čas ani potlačování národních snah nejsou, zdá se, způsobilé, aby usmířily Čechy se spojením s Rakouskem. Národní hrdost, vzpomínky na pozoruhodné a vynikající dějiny udržují je vždy v rozporu s Němci v jejich hranicích i s vládou nad nimi ustanovenou… Žádají při nejmenším téže míry autonomie, jaké se dostalo Uhrám.“[17] Z díla Prezidenta Wilsona je patrné, že měl velmi dobré znalosti o české historii, situaci v Rakousko-Uhersku a snahách českého národa o dosažení stejné rovnoprávnosti, jaké dosáhly Uhry.

Dle amerického prezidenta byl mezi Čechy a Maďary rozdíl v tom, že Maďaři byli schopni si své požadavky vydobýt, avšak Češi přes svou touhu po samostatnosti nebyli dosti důslední. Zajímavý názor na tuto otázku uvádí Antonín Svatopluk Kalina[18] ve své knize Krví a železem dobyto československé samostatnosti: „Wilson věděl, že vůle k samostatnosti musí býti v lidu, a domníval se, že český lid nemá té tvrdosti a schopnosti Maďarů, aby otevřeně revoltoval, aby v masách se chopil zbraní a bojoval za svoje práva, aby byl hotov k obětem na krvi, bez kterých se ještě nikdy nezrodila žádná národní svoboda a neuznalo žádné právo.“[19]

Přes očividné znalosti poměrů v Rakousko-Uhersku a značnou znalost historie českého národa prezident Wilson podporoval zachování podunajské monarchie.[20] Vzhledem k důkazům o jeho vědomostech je překvapivé, že nebyl nakloněn snahám českého a slovenského národa o osamostatnění po celou dobu trvání války. Z jakého důvodu téměř do konce války podporoval zachování habsburské monarchie? Odpověď lze naleznou v tom, že Wilsonova zahraniční politika dávala přednost vyšším státním celkům, které sdružovaly jak malé tak velké národy za účelem jejich vzájemné kooperace v politických a hospodářských otázkách. Wilson si představoval, že by se měla z malých národů střední, jihovýchodní a východní Evropy vytvořit jedna velká federace po vzoru USA a že zreorganizované Rakousko-Uhersko se může stát základem této federace.[21] Stejně tak spojenečtí politikové věřili v budoucnost Rakousko-Uherska a možnost vzniku federace, což podporovali téměř do konce války. Hlavní důvod, proč Spojenci podporovali tuto myšlenku byla vize, že by se federalizované Rakousko-Uhersko mohlo stát silou, která by zabránila hegemonii jiných velmocí, především Německa či pozdějšího Sovětského svazu a nastolila rovnováhu v Evropě. Tyto myšlenky byly postupně opouštěny až v létě 1918, kdy v důsledku propuknutí Sixtovy aféry bylo posíleno spojenectví mezi Vídní a Berlínem.[22] Do této doby byl však prezident Wilson připraven obětovat malou věc pro velkou věc, tedy československou samostatnost pro uzavření míru. Jeho dříve proklamovaná teorie a sebeurčení národu by byla opomenuta.[23] Další názor na to, proč se prezident Wilson v průběhu války svých zásad nedržel a proč opustil své ideály, se objevuje v knize od Charlese Seymoura Woodrow Wilson and the world war. „Jeho role nebyla vůdcovská, nýbrž spíše prorocká…Jako všichni velcí proroci, také Wilson neměl způsobilosti, aby uskutečnil ideály, o kterých kázal.“[24]

Prezident Wilson měl pověst čestného politika, který neznal smlouvání.[25] Byl nekompromisní ve svých zásadách, nebyl ochoten vyjednávat a ustoupit ve prospěch kompromisu.[26] Wilson byl velmi zdvořilý, ale jeho zdvořilost se nesmí zaměnit s přístupností. Zdvořilost při politickém jednání neznamenala souhlasný postoj. Naopak Prezident Wilson byl velmi nepřístupný cizím názorům. Případná zdvořilost k představitelům československého odbojového hnutí neznamenala souhlasný postoj k jejich požadavkům.[27] Jeho myšlení bylo velmi strnulé a neústupné, nebylo výjimkou, že se prezident zatvrdil a zavrhnul i sebemenší změnu vlastního postoje.[28] Z výše uvedeného je zřejmé, že prezident Wilson nebyl nakloněn vyjednáváním a kompromisům. Pak se nabízí následující otázka, kterou si položil Kalina: „Jak těžko si pak vysvětlujeme, že když šlo o sebeurčení československého národa, byl hotov ke kompromisu v hlavní zásadě své mezinárodní politiky!“[29]

Americký historik a novinář Baker se o něm ve své knize Woodrow Wilson a úprava světa vyjádřil, že dával přednost písemné komunikaci nežli osobním setkáním, což vyplývalo z jeho osoby vědce zvyklého pracovat s informacemi z knih a dokumentů nikoli s informacemi z rozhovorů s lidmi. V těchto rozhovorech viděl možnost nežádoucího ovlivňování danou osobou, propagandy a citově zabarvených apelů na sympatie.[30] Při rozhodování nesnesl nátlak a nedovolil nikomu, aby ovlivňoval jeho rozhodnutí ve svůj prospěch. Když už svolil k osobnímu setkání, chtěl slyšet pouze fakta, v žádném případě nestál o názory či doporučení.[31]

Wilson byl necitlivý ve vnímání svého okolí a nerad se pouštěl do diskuzí. Neměl pružné myšlení, nebyl schopen informace rychle zpracovat a rychle reagovat na vzniklou situaci.[32] Chyběla mu schopnost rychlého rozhodování. Dal by se označit za oportunistu, snažil se získávat čas a úzkostlivě se pokoušel vyhnout záležitostem, které by mohly vést k nějakému konfliktu, to vše v naději, že se něco přihodí pro zlepšení situace. Příkladem jsou první dva roky války, kdy vyčkával a Ameriku do války zapojit nechtěl.[33]

Wilson pociťoval silnou nenávist vůči válce a násilí.[34] Ač byl Wilson zapřisáhlý pacifista tak i on si uvědomoval, že ve finální fázi dějin a v kontextu národních aspirací nelze dojít k obhájení práv a spravedlivému výsledku jinak než tvrdým bojem. Přesto měl velmi negativní postoj k válce a chtěl udržet mír tak dlouho jak jen to bylo možné. [35] Válka dle jeho názoru bylo prosté „barbarství, po kterém následuje násilný mír. Jako historik věřil, že reformy násilně vnucené se obrátí v reakci. Proti německému militarismu bojoval pacifismem.“[36] Idealistické aspekty v jeho politice převládaly nad racionálním uvažováním, což vyplývalo z jeho povahy a z potřeby přizpůsobit politiku požadavkům americké veřejnosti.[37]

[1] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 3.

[2] ENDY, Christopher. 1998. Travel and World Power. Americans in Europe, 1890-1917. Diplomatic History [online].  1998, Vol. 22, issue 4, s. 583.

[3] BAKER, Ray Stannard. 1923. Woodrow Wilson a úprava světa: podle neuveřejněných a osobních pramenů, 1. kniha. Praha: Čin, 1923, s. 12.

[4] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 129.

[5] CHURCHILL, Winston S. 1932. Světová krise 1911-1918, 3. sv. Praha: Melantrich, 1932, s. 220.

[6] DANIEL, Marjorie L. 1934. Woodrow Wilson - Historian. The Mississippi Valley Historical Review. [online]. Vol. 21, No. 3 (Dec., 1934), s. 365.

[7] Základními dokumenty americké revoluce jsou míněny: Virginská deklarace práv, Prohlášení nezávislosti, Ústava Spojených států.

[8] BAKER, Ray Stannard. 1925. Woodrow Wilson a úprava světa. Podle neuveřejněných a osobních pramenů, 2. kniha. Praha: Čin, 1925, s. 46.

[9] MASARYK, Tomáš Garrigue. 1920. Prvé poselství ze dne 22. prosince 1918.  Projevy prezidenta Československé republiky Prof. Dr. T. G. Masaryka od doby jeho zvolení do dnů jubilejních. Praha: Československý kompas, 1920, s. 9.

[10] Tuto teorii poprvé formuloval v projevu z 27. května 1916 na shromáždění organizace The League to Enforce Peace.

[11] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 130.

[12] BAKER, Ray Stannard. 1923. Woodrow Wilson a úprava světa. Podle neuveřejněných a osobních pramenů, 1. kniha. Praha: Čin, 1923, s. 21-22.

[13] PERGLER, Karel. 1926. Amerika a československá nezávislost. V Praze: Český čtenář, 1926, s. 11-15.

[14] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 16-17.

[15] Cit. dle: MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 131-132.

[16] Srov. PERGLER, Karel. 1926. Amerika a československá nezávislost. V Praze: Český čtenář, 1926. s. 16.

[17] Cit. dle: MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 132.

[18] Antonín Svatopluk Kalina (1903 - 1984) - novinář, publicista, politolog a historik; profesor novodobých světových dějin a mezinárodních vztahů na amerických univerzitách.

[19] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 21.

[20] KISH, Guido, 1947. Woodrow Wilson and the Independence of Small Nations in Central Europe. The Journal of Modern History [online]. September 1947, Vol. 19, No. 3, s. 235-236.

[21] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 19-20.

[22] SKED, Alan. 1995. Úpadek a pád habsburské říše. 1. vyd. Praha : Panevropa, 1995. ISBN 80-85846-00-4. 296.

[23] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 20.

[24] Cit dle: KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 6.

[25] WILSON, Thomas Woodrow. 1918. Dr. Woodrow Wilson, president Spojených států amerických. Holešov: F. Malota - K. Konečný, 1918, s. 7

[26] TURNER, Henry A. 1956. Woodrow Wilson As Administrator. Administration Review [online]. Vol. 16, No. 4 (Autumn, 1956), s. 256.

[27] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 11-12.

[28] Keynes, J. M. 2004. Ekonomické důsledky míru. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 32. ISBN: 80-7325-043-8.

[29] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 6.

[30] BAKER, Ray Stannard. 1923. Woodrow Wilson a úprava světa. Podle neuveřejněných a osobních pramenů, 1. kniha. Praha: Čin, 1923, s. 4.

[31] Tamtéž, s. 10-13.

[32] Keynes, J. M. 2004. Ekonomické důsledky míru. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 30-31. ISBN: 80-7325-043-8.

[33] SEYMOUR, Charles. 1921. Woodrow Wilson and the world war. New Haven: Yale University Press, 1921, s. 11.

[34] CHURCHILL, Winston S. 1932. Světová krise 1911-1918, 3. sv. Praha: Melantrich, 1932, s. 221.

[35] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 7-8.

[36] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 8.

[37] Srov. SMITH, Daniel M. 1965. National Interest and American Intervention, 1917: An Historiographical Appraisal. The Journal of American History [online]. Junec1965, Vol. 52, No. 1, s. 14.

Autor: Bc. Monika Doubková

Tento článek je kapitolou z bakalářské práce s názvem: Vliv USA na mírová jednání v letech 1917 a 1918 a postoj k otázce vzniku samostatného Československa