Dne 2. dubna 1917 Wilson před Kongresem pronesl významný projev, jehož váhu lze vidět nejen v navrhovaném vypovězení války Německu, ale i v postoji vůči Rakousko-Uhersku a v ideovém pojetí války.[1] Prezident se vyjádřil, že „Svět musí být zabezpečen pro demokracii“[2] a že Amerika musí bojovat „za práva a svobody malých národů“.[3] Byl to velký pokrok ve vývoji myšlení amerického prezidenta, neboť opustil myšlenku tzv. míru bez vítězství, kterou prosazoval ještě v lednu téhož roku.[4]

Rakousko-Uherska se týká následující část projevu: „Neřekl jsem nic o vládách spojeneckých s císařskou vládou německou, protože nevedly válku proti nám nebo by nás alespoň vyzvaly bránit naše práva a naši čest. Rakousko-uherská vláda, skutečně schválila neoprávněné přijetí bezohledné a nezákonné ponorkové války, přijaté nyní bez přetvářky císařskou vládou německou, z toho důvodu nebylo možné pro tuto vládu přijmout hraběte Tarnowského, vyslanec nedávno akreditovaný pro naší vládu vládou císařskou a královskou rakousko-uherskou; ale tato vláda se v současné době neangažovala ve válčení proti občanům Spojených států na moři, a dovoluji si, alespoň pro přítomnost, odložiti jednání o našich stycích s úřady ve Vídni.“[5] Wilson odložil rozhodnutí o vyjasnění vztahů s Rakousko-Uherskem nejen z důvodu, že monarchie neohrožovala Ameriku na moři, nýbrž proto, že probíhaly mírové sondáže prostřednictvím prince Sixta[6] a Spojenci měli naději na sjednání separátního míru s Rakousko-Uherskem.[7] Bylo zřejmé, že si americký prezident nechává otevřenou možnost zaujmout vůči podunajské monarchii mírnější postoj.[8] Prognózy, že neomezenou ponorkovou válkou Německo vtáhne USA do války, se naplnily a Kongres Spojených států vyhlásil Německu 6. dubna 1917 válku.[9] Názor na vyhlášení války Německu byl v Americe rozdělen na dva tábory, první Wilsona podporovali proto, že postavil Ameriku na stranu „civilizace a demokracie“ a druhý ho odsoudil, že „držel Ameriku mimo válku“ účelově jen do chvíle jeho opětovného zvolení.[10]

Hrabě Tarnowski doporučoval Czerninovi, aby rakousko-uherská monarchie s Amerikou nepřerušovala diplomatické styky.[11] Tarnowski mu sdělil: „Je mou povinností… znovu varovat. Největší a nejpokrokovější země chce využít přitažlivosti demokracie a po třech letech války vrhnout na misku vah své nezměrné bohatství a zabránit, ať to stojí, co to stojí, vítězství Německa.“[12] Rakousko-Uhersko však diplomatické styky s USA vypovědělo, stejně jako Turecko a Bulharsko.[13] Hlavním důvodem byl tlak, který vyvíjeli Němci, kteří urgovali o přerušení diplomatických styků už před zmíněným vyhlášením války. V případě nevyhovění této žádosti by se dal očekávat brzký rozpad Čtyřspolku.[14] V březnu, krátce před vstupem Ameriky do války a v době ruské březnové revoluce, byly skončeny dosavadní přímé snahy o sjednání míru s Rakousko-Uherskem. Veškeré oficiální diplomatické styky s Vídní byly přerušeny 8. dubna 1917, což trvalo až do února 1918, avšak ani po tu dobu a navzdory pozdějšímu vyhlášení války Rakousko-Uhersku Amerikou dne 7. prosince 1917 se prezident nevzdal svých nadějí na uzavření separátního míru s Rakousko-Uherskem.[15]

Wilson chtěl po vstupu do války zachovat Americe co největší volnost a nezávislost na Dohodě.[16] To je zřejmé v jeho rozhodnutí bojovat po boku Dohody pouze jako přidružená mocnost a neuzavírat s Dohodou oficiální spojenecké smlouvy, dále se neúčastnit probíhajících mezispojeneckých konferencí a odmítl zavázat se Dohodě, že v souladu s jejich mezispojeneckou úmluvou neuzavře separátní mír s nepřítelem.[17]

Nyní bych se chtěla zaměřit krátce na tzv. Balfourovu misi a její analýzou podpořit myšlenku, že Wilson byl obeznámen se spojeneckými tajnými dohodami ještě před pařížskou mírovou konferencí. Řada historiků je přesvědčena, že Balfour během své mise z dubna 1917 informoval prezidenta Wilsona a Edwarda House o mezispojeneckých tajných smlouvách o poválečném uspořádání a teritoriálních ziscích na úkor centrálních mocností v případě, že Dohoda dosáhne vítězství v probíhající válce. Podporou pro toto tvrzení je, že mezi Wilsonovými dokumenty byly objeveny kopie těchto válečných smluv.[18] Existuje názor, že Wilson ztratil reálný vliv právě, když po vstupu USA do války striktně netrval na zrušení tajných smluv mezi Spojenci.[19]

Významný krok ve prospěch československých odbojových snah udělal také americký kongresman Adolph Joachim Sabath[20] 5. května 1917, tedy ještě rok před Masarykovou misí v USA, kdy při zasedání Kongresu prosadil „House Joint Resolution 81“, která říkala, že „Čechy mají být svobodné a nezávislé a že jim má být zajištěno spravedlivé místo mezi národy světa“.[21] Avšak svět ještě nebyl připravený na realizaci tak rozsáhlého plánu liberalizace.[22]

Fakt, že Rakousko-Uhersko od počátku války fungovalo bez parlamentu, tedy nefungovalo ústavně, snižoval jeho mezinárodní prestiž ve světě.[23] Zahraniční odboj z této situace fakticky těžil, neboť jak uvádí Jan Galandauer[24] ve své knize Karel I.: „Čím nedemokratičtější poměry vládly v Rakousku-Uhersku a čím ostřejší byla perzekuce, tím snáze mohli razit teze o reakčním, nedemokratickém, nereformovatelném žaláři národů, který je nutno zničit.“[25] Rakouská vláda tedy byla pod tlakem vnitropolitických událostí a pod vlivem ruské březnové revoluce donucena k svolání říšské rady.[26] Tento zásadní krok měl, jak uvedl Alois Žipek[27] ve své knize Válka národů 1914-1918 a účast českého národa v boji za svobodu, „ukázati celému světu, má-li pravdu rakouská vláda, tvrdící, že všichni národové stojí věrně za svým císařem, či zahraniční revoluce, mluvící o rakouském žaláři a živelném odporu všech národů neněmeckých a nemaďarských“.[28]

Dne 17. května 1917 byl zveřejněn důležitý dokument, a to manifest spisovatelů vycházející z demokratických principů, který u české veřejnosti způsobil velký ohlas a ovlivnil prohlášení Českého svazu ke znovuotevřenému říšskému sněmu, které se proměnilo v program společného státu pro Čechy a Slováky.[29] Když si položím otázku, proč tento manifest vznikl, tak odpověď je zřejmá. Tento projev vznikl kvůli obavám, aby se čeští poslanci opět nevyjádřili v neprospěch dosavadních snach o národní samostatnost a to například z důvodu stranického či osobního užitku.[30] Jak uvedl Jan Hajšman[31] ve své přednášce v cyklu o našem národním osvobození, který vyšel pod názvem Maffie v roce 1924, „každé aktivní vystoupení českého národa nebo jenom jeho části pro Rakousko bylo by velmi ohrozilo, kompromitovalo, znemožnilo činnost za hranicemi“.[32] V manifestu spisovatelů, který cituji z knihy Projev českých spisovatelů od jeho autora Jaroslava Kvapila[33], stálo: „Co nejdříve sejde se říšská rada, a politickému zastupitelstvu českého národa naskytne se poprvé za války příležitost, aby s její tribuny projevilo všechno, co se dosud projeviti nemohlo ani tiskem ani jiným veřejným způsobem. … Nuže, pánové aspoň tam buďte pravdivými mluvčími svého národa, aspoň tam povězte státu i světu, co Váš národ chce a na čem trvá! Aspoň tam splňte svou svatosvatou povinnost a zastaňte se českých práv a českých požadavků v této nejosudovější době světových dějin způsobem nejrozhodnějším a nejobětovanějším, neboť nyní rozhoduje se o českém osudu na celá staletí!… Nedovedete-li učiniti zadost všemu, čeho národ po vás žádá a co Vám ukládá, vzdejte se raději svých mandátů, prve než na říšskou radu vejdete, odvolejte se ke své nejvyšší instanci: k svému národu!“[34]

Význam manifestu byl ten, že potvrdil dohodovým státům, že Češi žijící na území podunajské monarchie vložili důvěru v činnost Masaryka a ostatních emigrantů bojujících za samostatnost.[35] Kvapil vidí velký úspěch v tom, že se díky manifestu podařilo, aby české politické strany ustoupily od svých minimálních požadavkům, které se chystaly přednést.[36]

Říšský sněm byl svolán na 30. května 1917.[37] Čeští poslanci se vyjádřili, že budou usilovat o přeměnu rakousko-uherské říše na reálnou či personální unii sjednocující státy na  základě teritoriálním a národnostním.[38] Prohlášení znělo: „Opírajíce se proto v této dějinné chvíli o přirozené právo národní na sebeurčení a svobodný vývoj, posíleni nad to u nás nezadatelnými právy historickými a státními akty plně uznanými, budeme se v čele svého lidu domáhati sloučení všech větví československého národa v demokratický český stát, při čemž nelze opomenouti i větve slovenské, žijící v souvislém celku s historickou vlastí českou.“[39] Ač prohlášení Českého svazu ještě nebylo v souladu s požadavky zahraničního odboje, neboť svaz nepožadoval samostatný stát, nýbrž stále počítal s existencí Rakousko-Uherska jako federace spolkových států, byl to úspěch, neboť myšlenka samostatného státu získávala stále větší podporu veřejnosti.[40]

Politika Vídně byla považována za vstřícnější než politika Berlína, dobrý dojem na Washington udělal projev císaře Karla před říšskou radou 31. května 1917, kde se vyjádřil, že nechce vládnout jinak, než ústavně a že je připraven uzavřít mír s každou zemí, která nebude usilovat o ponížení či zánik centrálních mocností. Karlův projev se promítl v proklamaci prezidenta Wilsona ze dne 14. června 1917 („den vlajky“).[41] Wilson vždy rozlišoval mezi německou císařskou vládou a německým lidem.[42] Vyjádřil se, že střední a jihovýchodní Evropa trpí pod německým diktátem a že USA bojuje proti německým elitám a jejich vlivu.[43] Ve své knize The intimate papers of Colonel House Vol. 3, Into the world war April 1917 - June 1918 Charles Seymour uvádí, že při tomto projevu Wilson řekl, že „…nejsme nepřáteli německého lidu a že on není náš nepřítel. On nezačal ani si nepřál této ošklivé války“.[44] Dále v projevu řekl, že válka „byla zahájena vojenskými pány Německa, kteří, jak se ukázalo, jsou také pány Rakousko-Uherska“ a že Rakousko-Uhersko “jest jim vydáno na milost a nemilost. Rakousko jednalo ne svou vlastní iniciativou nebo z volby svého vlastního lidu, ale na diktát Berlína od samého dne početí války. Jeho lid přeje si mír, ale nemůže ho míti, dokud dovolení nebude dáno Berlínem. Tak zvané centrální mocnosti jsou dle fakta mocností pouze jedinou“. [45] Myslím si, že z daného úryvku je zřejmé, že za viníka války označil Německo a vyjádřil, že je jediným nepřátelským státem a ostatní centrální mocnosti jsou v jeho područí a plní jeho příkazy. Nakonec se Wilson vyjádřil, že porážka Německa Dohodou by znamenala osvobození výše zmíněných národů z německého područí, a to včetně samotných Němců.[46]

V létě 1917 se do Washingtonu dostávaly informace o zesilující vnitřní krizi Rakousko-Uherska, kterou se císař Karel pokoušel řešit např. amnestií za politické přečiny, na což vznikly rozporuplné názory, neboť ji slovanské národy přijaly s nadšením, zatímco rakouští Němci či Maďaři zaujali negativní postoj.[47] Již na jaře 1917 píše Czernin ve své zprávě, že „monarchie stojí na pokraji svých sil“.[48]Amnestií chtěl Karel zlepšit vztahy s nespokojenými národy monarchie a udělat dobrý dojem na dohodové státy, u kterých probíhaly mírové sondáže.[49] Karel již od nástupu na trůn zahájil tajná mírová jednání, neboť nechtěl ve válce pokračovat.[50] V červenci a srpnu 1917 do Washingtonu přicházely zprávy, že císař Karel má  mírové snahy, avšak císař Vilém[51] byl údajně silně proti a hrozil Karlovi odvetou, pokud v mírových sondážích bude pokračovat.[52] Hlavním cílem habsburské monarchie však bylo zachování říše. [53] Proč se císař Karel neodpoutal od Berlína? Faktorů bylo více, avšak především finanční závislost podunajské monarchie na Německu, z toho též nutně vyplývající diplomatická závislost.[54]

Je logické, že na konci léta 1917 si představitelé Spojených států z důvodu neochoty rakousko-uherské monarchie uzavřít separátní mír a odpoutat se od Německa a z důvodu rozšiřujícího se názoru, že monarchie není posilou ale přítěží Německa, uvědomili nutnost přehodnocení dosavadní politiky vedené vůči Rakousko-Uhersku. Ač zatím nezamítali snahy o uzavření separátního míru, uvědomili si, že k dosažení tohoto cíle bude nutné vyvinout na monarchii silnější tlak a následkem toho došlo k zostření politiky vedené vůči Rakousko-Uhersku.[55]

Na podzim roku 1917 mělo dle Czernina Rakousko-Uhersko za dané situace pouze dvě možnosti. Uzavřít separátní mír se Spojenci a čelit případné válce s Německem a pozdějšímu ochromení monarchie v důsledku akceptování londýnských podmínek nebo dále bojovat a pomoci svému spojenci zvrátit situaci ve vítězný mír ve prospěch centrálních mocností.[56] V dané situaci a při omezeném množství informací bylo pochopitelné, že se Rakousko-Uhersko nebylo schopno odpoutat od Německa, jako jediné možné cesty na úspěch, a proto pokračovalo v boji.

Další významnou událostí je americké vypovězení války Rakousko-Uhersku. Došlo k tomu 7. prosince 1917 prohlášením, že „rakousko-uherská vláda spáchala opakovaně nepřátelský čin vůči vládě a lidu Spojených států amerických“[57], pod tlakem událostí na italské frontě a s úmyslem zvýšit italské armádě morálku.[58] Mírové snahy Wilsona jednat s Vídní v roce 1917 byly znemožněny především požadavkem uzavřít všeobecný mír, tedy zapojení Berlína do mírových jednání a také italskými územními požadavky, které byly v rozporu s požadavky Rakousko-Uherska. Kromě tlaku italské vlády a italského velvyslance v Americe zapůsobily na vyhlášení války Rakousko-Uhersku také události v Rusku, kde proběhla bolševická revoluce, a hrozilo nebezpečí uzavření míru mezi centrálními mocnostmi a Ruskem a soustředění všech vojenských sil centrálních mocností na západní a jižní frontu.[59]

Návrh na vyhlášení války Wilson přednesl v projevu 4. prosince 1917 před shromážděním Kongresu, avšak i zde podpořil myšlenku zachování habsburské říše.[60] Tento projev vyjadřoval postoj celé americké vlády, a to nevměšovat se do věcí, které jsou považovány za vnitrostátní věci cizího státu.[61] Masaryk ve Světové revoluci cituje část jeho projevu týkající se Rakousko-Uherska následovně: „Jsme si však sami sobě povinni prohlásit, že si nepřejeme rakousko-uherskou říši oslabit anebo přetvořit. Nic nám do toho není, jak průmyslově nebo politicky chce žít. Nemáme úmyslu ani si nepřejeme něco jí diktovat. My si toliko přejeme, aby záležitosti jejích národů ve všech věcech velkých jako malých spočívaly v jejich vlastních rukou.“[62] Wilson se domníval, že obyvatelé Rakousko-Uherska si již zvolili svou cestu a  žádná vláda jim vnucena nebyla.[63]

V další části projevu opět svaluje vinu za probíhající válku na Berlín, což je patrno z následujícího úryvku: „Rakousko-Uhersko není po tento čas svým vlastním pánem, ale vazalem německé vlády… Rakousko-Uherská vláda nejedná z vlastní iniciativy a na přání a pocity jejich vlastních lidí, ale jako nástroj jiného národa.“[64] Dále, že budoucí mír „musí také vykoupiti (deliver) národy Rakousko-Uherska z nestydatého a cizího panství pruské militaristické a obchodní autokracie“.[65] I přes fakt, že Amerika vyhlásila Rakousko-Uherku válku, Wilson byl stále ochoten odlišovat Rakousko-Uhersko od Německa a prosazoval mírnější zacházení s občany rakousko-uherskými než s německými.[66]

Dr. Pergler jako funkcionář národního sdružení a občan USA poslal v reakci na výše zmíněný proslov dopis státnímu departmentu, kde se vyjádřil, že: „…obavy před možným kompromisem s Rakouskem mají nepříznivý vliv na Čechy a Slováky ve Spojených Státech a že v zájmu energického vedení války přece jest, aby válečné nadšení tohoto živlu nebylo zeslabováno jakýmikoliv pochybnostmi o stanovisku prezidenta.“[67]

Spojenci používali princip sebeurčení národů a tzv. „politiku potlačených národností“ jako prostředek k získávání sympatií podrobených národů, ke snižování vlivu centrálních mocností a jako propagandistický nástroj, který měl Rakousko-Uhersko donutit uzavřít mír a odtrhnout jej od Německa.[68] Nerozhodnost a strach rakousko-uherských představitelů se odpoutat od Německa a přijmout mírové podmínky bylo velkým štěstím pro československou revoluci, neboť „věrnost dunajského mocnářství k Německu se stala osudným hrobem Rakousko-uherské říše“.[69]

Lze říci, že v této době ani Amerika, ani Spojenci neměli žádný zájem o rozčlenění Rakousko-Uherska a ani domnělá podpora ze strany Francie nebyla nic jiného než diplomatická strategie. Ač byl Beneš silně francouzsky orientovaný, tak se ve svém díle Světová válka a naše revoluce vyjádřil k francouzské politice v roce 1917, takto: „Byly by sjednaly mír s Vídní, kdyby se jim byla v těch dobách naskytla možnost a příležitost…Během roku 1917 vedla tudíž oficielní Francie zdánlivě dvojí politiku: povolovala nám řešení zajatecké otázky a zřízení armády, a při tom byla by bývala uzavřela mír s habsburskou říší, kdyby se byla naskytla politicky a mravně odůvodněná příležitost. Nepokládal jsem a nepokládám jednání Francie o separátní mír s Rakousko-Uherskem za věrolomné rušení daného slova… Nikdy ve své práci a jednání ve Francii jsem od ní nežádal, aby pomohla nás vzkřísiti ke státnímu životu za cenu své vlastní zkázy.“[70]

Také Británie si přála zachování habsburské monarchie a to z několika důvodů. Obávali se, že požadováním rozčlenění Rakousko-Uherska dojde k prodloužení války a že případné nástupnické státy budou příliš slabé. Dalším důvodem pro záchranu monarchie bylo, že pokud projeví vůli pro reformy a mírová jednání, bude to nejsnadnější cesta k míru. [71]

[1] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 189-190. ISBN 978-80-246-1375-8.

[2] Cit. dle: SMITH, Tony. 1999. Making the World Safe for Democracy in the American century. Diplomatic History [online]. 1999, Vol. 23, issue 2, s. 176.

[3] Cit. dle: DANIELS, Josephus. 1924. The life of Woodrow Wilson 1856-1924. [Navy]: W. H. Johnston, 1924, s. 279.

[4] BROŽ, Ivan. 2004. Masarykův vyzvědač. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2004. s. 83. ISBN 80-204-1085-6.

[5] Address of the President of the United States Delivered at a Joint Session of the Two Houses of Congress, April 2, 1917 [online].The American Journal of International Law, Vol. 11, No. 3, Supplement: Official Documents (Jul., 1917), s. 150.

[6] Parmský princ Sixtus Bourbonský (1886 - 1934) - bratr rakouské císařovny Zity, belgický důstojník.

[7] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 137.

[8] BENEŠ, Edvard. 1927. Světová válka a naše revoluce, 1. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1927, s. 281.

[9] NYKL, Alois R. 1944. Czechoslovakia or Czecho-Slovakia? Slavonic and East European Review. American Series [online]. Vol. 3, No. 4 (Dec., 1944), s 103.

[10] BRUNAUER, Esther Caukin. 1932. The Peace Proposals of December, 1916 - January, 1917. The Journal of Modern History [online].Vol. 4, No. 4 (Dec., 1932), s. 544.

[11] HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 190. ISBN 978-80-246-1375-8.

[12] Cit. dle: HORČIČKA, Václav. 2004. Pohled rakousko-uherské diplomacie na Spojené státy (1914-1917). Historický obzor. 2004, roč. 15, č. 9/10, s. 224.

[13] WOOSLEY, T. S.  1917. The Relations Between the United States and the Central Powers.  The American Journal of International Law [online]. Vol. 11, No. 3 (Jul., 1917), s. 628

[14] HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 190. ISBN 978-80-246-1375-8.

[15] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938. s. 37-38.

[16] GELFAND, Lawrence E. 1994. Where Ideals Confront Self-Interest: Wilsonian Foreign Policy. Diplomatic History [online].  1994, Vol. 18, issue 1, s. 130.

[17] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 201-202. ISBN 978-80-246-1375-8.

[18] GELFAND, Lawrence E. 1994. Where Ideals Confront Self-Interest: Wilsonian Foreign Policy. Diplomatic History [online]. 1994, Vol. 18, issue 1, s. 130.

[19] STEIGERVALD, David. 1999. The Reclamation of Woodrow Wilson? Diplomatic History [online]. 1999. Vol. 23, issue 1, s. 81.

[20] Adolph Joachim Sabath (1866-1952) - Američan českého původu. V roce 1907 poprvé zvolen do kongresu Spojených státu za demokratickou stranu a od té doby byl opakovaně volen. Zastánce československých snah o osamostatnění.

[21] Cit. dle: KISH, Guido, 1947. Woodrow Wilson and the Independence of Small Nations in Central Europe. The Journal of Modern History [online]. September 1947, Vol. 19, No. 3, s. 235.

[22] Tamtéž, s. 235.

[23] GALANDAUER, Jan. 2004. Karel I.: poslední český král. 2.vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2004, s. 174 ISBN: 80-7185-683-5.

[24] Jan Galandauer (nar. 1936) - významný historik, který se specializuje na české dějiny a dějiny habsburské monarchie od poloviny 19. Století.

[25] GALANDAUER, Jan. 2004. Karel I.: poslední český král. 2.vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2004, s. 175. ISBN: 80-7185-683-5.

[26] KVAPIL, Jaroslav. 1924. Projev českých spisovatelů r. 1917. Praha: Památník Odboje, 1924, s. 13.

[27] Alois Žipek (1885-1950) - český politik a spisovatel, později starosta pražské městské části Nusle.

[28] ŽIPEK, Alois. 1922. Válka národů 1914-1918 a účast českého národa v boji za svobodu, 4. díl. Praha: F. Žďárský, 1922, 188.

[29] KVAČEK, Robert. 2003. První světová válka a česká otázka. 1.vyd. Praha: Triton, 2003, s. 101. ISBN: 80-7254-448-9.

[30] OBŠIL, Jan. 1922. Politické dějiny národa československého od r. 1848 (zvláště války světové a událostí poválečných). Velké Meziříčí: A. Šašek, 1922, s. 52.

[31] Hajšman Jan (1882-1962) - česká novinář, 1914-1915 vedoucí inzertního oddělení deníku Čas,  významný představitel domácího protirakouského odboje, r. 1917 redaktor České demokracie. ZAHRADNÍČEK, Tomáš. 2000. Jak vyhrát cizí válku: Češi, Poláci a Ukrajinci 1914-1918. 1. vyd. Praha: ISV, 2000, s. 226. ISBN:80-85866-65-0.

[32] HAJŠMAN, Jan. 1924. Maffie. Praha: Památník Odboje, 1924, s. 9.

[33] Jaroslav Kvapil (1868 –1950) - český básník a divadelník. Hlavní autor projevu českých spisovatelů.

[34] KVAPIL, Jaroslav. 1924. Projev českých spisovatelů r. 1917. Praha: Památník Odboje, 1924, s. 18-21.

[35] Kolektiv pracovníků SÚA. 1996. Sborník dokumentů k vnitřnímu vývoji v českých zemích za 1. světové války 1914-1918. Sv. 4., rok 1917. 1.vyd. V Praze: Státní ústřední archiv, 1996, s. 6. ISBN: 80-85475-24-3.

[36] KVAPIL, Jaroslav. 1924. Projev českých spisovatelů r. 1917. Praha: Památník Odboje, 1924, s. 27.

[37] ZAHRADNÍČEK, Tomáš. 2000. Jak vyhrát cizí válku: Češi, Poláci a Ukrajinci 1914-1918. 1. vyd. Praha: ISV, 2000, s. 85. ISBN 80-85866-65-0.

[38] KŘEN, Jan. 1990. Konfliktní společenství. 1. vyd. Praha : Academia, 1990. s. 436. ISBN 80-200-0337-1.

[39] MERHOUT, Cyril. 1919. Státoprávní prohlášení z 30. května 1917 Dokumenty našeho osvobození: Provolání, vyhlášky, sněmovní řeči, projevy prezidenta Spojených států amerických, noty ministrů a jiné politické akty, týkající se osudů českého národa za světové války až do prvního poselství presidenta Masaryka. Praha: B. Kočí, 1919, s. 53.

[40] PICHLÍK, Karel. 1991. Bez legend: zahraniční odboj 1914-1918: zápas o československý program. 1. vyd.  Praha: Panorama, 1991, s. 195.  ISBN:   80-7038-217-1.

[41] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 200-201. ISBN 978-80-246-1375-8.

[42] DANIELS, Josephus. 1924. The life of Woodrow Wilson 1856-1924. [Navy]: W. H. Johnston, 1924, s. 290.

[43] HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 201. ISBN 978-80-246-1375-8.

[44] SEYMOUR, Charles. 1928. The intimate papers of Colonel House. Vol. 3, Into the world war April 1917 - June 1918. London: Ernest Benn, 1928, s. 140.

[45] VOSKA, Emanuel (ed.). 1919. Příloha 3. Jak se Amerika dostala do války. Polygrafie Brno, 1919, s. 29.

[46] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 205. ISBN 978-80-246-1375-8.

[47] Srov. Tamtéž, s. 206.

[48] Dokument: 53. I/2/XLVII/13. Karton 37. Národní archiv v Praze.

[49] ŠEDIVÝ, Ivan. 2001. Češi, české země a Velká válka 1914-1918. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 308. ISBN: 80-7106-274-X.

[50] MILLMAN, Brock. 2001. A Counsel of Despair: British Strategy and War Aims, 1917-18.  Journal of Contemporary History [online].  Vol. 36, No. 2 (Apr., 2001), s. 262.

[51] Vilém II (1859-1941) – pruský král a německý císař (od r. 1888), abdikoval v r. 1919 po porážce Německa v 1. světové válce.

[52] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 209. ISBN 978-80-246-1375-8.

[53] Dokument: 53. I/2/XLVII/13. Karton 37.  Národní archiv v Praze.

[54] SKED, Alan. 1995. Úpadek a pád habsburské říše. 1. vyd. Praha : Panevropa, 1995. ISBN 80-85846-00-4. s. 295.

[55] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 222-223. ISBN 978-80-246-1375-8.

[56] CZERNIN, Ottokar. 1919. Im Weltkriege. Berlin: Ullstein, 1919, s. 255.

[57] Joint Resolution Declaring War Between Austria-Hungary and the United States. The American Journal of International Law [online]. Vol. 12, No. 1, Supplement: Official Documents (Jan., 1918), pp. 9.

[58] GALANDAUER, Jan. 2004. Karel I.: poslední český král. 2.vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2004, s. 200. ISBN: 80-7185-683-5.

[59] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, 48-49.

[60] KISH, Guido, 1947. Woodrow Wilson and the Independence of Small Nations in Central Europe. The Journal of Modern History [online]. September 1947, Vol. 19, No. 3, s. 236.

[61] FENWICK, Charles G. 1918. Recognition of the Czechoslovak Nation. The American Political Science Review [online]. Vol. 12, No. 4 (Nov., 1918), s. 717.

[62] Cit. dle: MASARYK, Tomáš Garrigue. 1936. Světová revoluce. 21.vyd. Praha: Čin, 1936, s. 301.

[63] KISH, Guido, 1947. Woodrow Wilson and the Independence of Small Nations in Central Europe. The Journal of Modern History [online]. September 1947, Vol. 19, No. 3, s. 236.

[64] SCOTT, James Brown. 1918. War Between Austria-Hungary and the United States. The American Journal of International Law [online]. Vol. 12, No. 1 (Jan., 1918), s. 167.

[65] Cit. dle: MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 139-140.

[66] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 239. ISBN 978-80-246-1375-8.

[67] PERGLER, Karel. 1926. Amerika a československá nezávislost. V Praze: Český čtenář, 1926, s. 30.

[68] Srov. KŘEN, Jan. 1990. Konfliktní společenství. 1. vyd. Praha : Academia, 1990. s. 450. ISBN 80-200-0337-1.

[69] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 50.

[70] BENEŠ, Edvard. 1927. Světová válka a naše revoluce, 1. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1927, s. 357-358.

[71] Srov. KALVODA, Josef. Genese Československa. Praha : Panevropa, 1998. s. 154. ISBN 80-85846-09-8.