Začátkem roku 1918 tedy opět započala tajná diplomatická jednání mezi Rakousko-Uherskem a Amerikou. Během prvních měsíců, kdy centrální mocnosti nebyly v boji příliš úspěšné, probíhala tajná jednání nejintezivněji. Úmysly a cíle Ameriky v diplomatickém jednání zůstaly totožné jako v roce 1917, oddělit Rakousko-Uhersko od Německa a tím ho oslabit. Na druhou stranu nejistá a na Berlíně závislá rakousko-uherská diplomacie zůstala také u svých původních plánů, a to sjednat mír společně s Německem. Souhlasím s myšlenkou Kaliny, že „Slabý charakter a nerozhodnost císaře Karla, který si osobně upřímně přál míru, avšak neměl dosti rozhodnosti k odporu proti mocným vůdcům vojenským a diplomatickým, staly se v této dějinné době osudným rakousko-uherské monarchii“.[4]

Po neúspěchu tajných mírových jednání prostřednictvím Lammasche a Herrona následovala další mírová jednání. Vídeň se na základě Wilsonova projevu rozhodla oslovit Wilsona přímo a zahájit tajné rozhovory mezi Rakousko-Uherskem a USA prostřednictvím španělského krále a španělských diplomatů.[5] Telegram, který císař Karel odeslal Wilsonovi přes španělského krále dne 19. února 1918 a který pouze reagoval na Wilsonův projev z 11. února 1918, se velmi odlišoval od interpretace  Lammasche, že Karel chce příjmout princip sebeurčení pro národy v rámci monarchie. Obsahoval návrh na zahájení mírových jednání, avšak založeného na podkladě status quo ante.[6] Císař Karel žádal mír bez anexí a kontribucí.[7] Doslova říkal, že „… musí být zachována zásada, že žádný stát nezíská ani neztratí nic a že předválečné državy všech států budou považovány za nedotknutelné“.[8] Karel usiloval o zabránění neomezeného uskutečnění práva národů na sebeurčení, přičemž se zaručoval, že v případě prezidentových snah přesvědčit dohodové státy, aby se vzdaly svých zamýšlených anexí, bude o totéž usilovat na centrálních mocnostech. Dále uvedl, že základním bodem pro mírová jednání vidí čtvrtý bod z Wilsonova projevu, a to že na základě uspokojení tužeb národů by měl být zajištěn trvalý mír a to bude dle něj možné pouze při zachování Rakousko-Uherska.[9] Což je vidět v následujícím výňatku z výše zmíněného telegramu: „V této výměně názorů budeme míti příležitost opatřiti Vám nezvratný důkaz, že existují národní aspirace, které, kdyby se měly uspokojiti, by nebyly správné ani trvalé…“[10] V tomto sdělení Karel nezmínil žádné vnitropolitické reformy ani se nevyjádřil, zda mu jde o mír separátní či obecný.[11] Tento další nezdar na poli diplomatickém Wilsona velmi zarmoutil a také přispěl k pomalé a postupné přeměně postoje k možnosti dosažení míru a nutnosti vojenského postupu.[12]

Prezident Wilson v únoru 1918 pověřil House, aby o dosavadním jednání s Rakousko-Uherskem informoval britského ministra zahraničí Balfoura a vyžádal si jeho postoj.[13] Balfour byl silně pesimistický a zabýval se rozdílem mezi neoficielními návrhy podané prostřednictvím Lammasche a Herrona a oficiálním poselstvím císaře Karla zprostředkovaným španělským králem. Uvedl, že má pocit, že dané návrhy jsou konzultované s německým císařem a tudíž jsou spíše německé.[14] Balfour zastával stanovisko, že: „krok císaře Karla je součástí německé hry, která má za účel vzbuditi neshody mezi spojenci“.[15] Balfour se domníval, že Lammaschova interpretace Karlova stanoviska je věrohodnější, a doporučil Wilsonovi, aby pokračoval spíše tímto směrem, a přímou odpověď Karlovi nedoporučoval. Dále zdůraznil, že Británie i Francie jsou přes Wilsonovy mírové podmínky vázány smlouvou s Itálií a vyjádřil obavy, aby Itálie nevystoupila z války.[16] Jako námitku Balfour uvedl: „Různé slovanské národy se nechaly tak často zmást frází ´samospráva´, že budou nakloněny pohlížet na všechny plány tak popsané jako na staré otroctví pod novým jménem. Nebudou dělat rozdíl mezi tím, co si jim prezident přeje dát, a tím, co už mají.“[17] „Budoucnost války hlavně závisí na podporování italského nadšení a udržování protiněmecké horlivosti u slovanských národů Rakouska. Italové i Slované se dají velmi lehce odraditi a jsou pohotoví v nalézání důkazů v zahraničních řečích, že jejich zájmy jsou opominuty nebo zrazovány. Toho může použíti Rakousko proti presidentu a získati Slovany pro sebe.“[18]

Wilson na Karlův telegram reagoval vzkazem předaným 5. března 1918. Vyjádřil se, že je potěšen císařovým souhlasem s jeho čtyřmi zásadami, a žádal Karla o podrobnější zásady pro realizaci míru.[19] V telegramu byl patrný vliv Balfoura, avšak Wilson chtěl nechat otevřenou možnost sjednání separátního míru s Rakouskem.[20]

Císař Karel odeslal odpověď 23. března 1918 bez znalosti německých úspěchů březnové ofenzívy na západní frontě, vyjádřil se negativně k požadavkům Itálie a Srbsku byl ochoten poskytnout pouze hospodářské výhody, ale územní požadavky neuznal.

Následné události příznivé pro centrální mocnosti, úspěch březnové ofenzívy na západní frontě, uzavření míru s Ruskem a Ukrajinou a mírové jednání s Rumunskem probudili víru rakousko-uherských představitelů v brzké vítězství, což následně zmařilo další Wilsonovy snahy o mírová jednání.[21] Tyto snahy byly zmařeny i tzv. Sixtovou aférou a jejími důsledky[22], čemuž se budu věnovat níže. Byla to tedy především březnová ofenziva, která veškeré naděje na mír utlumila a přivedla Wilsona na myšlenku, že dosavadní rakousko-uherské mírové snahy byly neupřímné a vypočítané.[23]

Dále se chci zabývat Czerninovým projevem, který vedle tzv. Masarykovy aféry vyvolal tzv. Sixtovu aféru. Kloním se k názoru, že Czernin svou neopatrností velmi zkompromitoval sebe i císaře Karla před oběmi válčícími stranami. Kompromitující Czerninův projev byl přednesený 2. dubna 1918 před delegací vídeňské obecní rady, napadl v něm nejen své zahraniční ale i domácí protivníky. Do této doby byl Czernin považován za schopného diplomata.[24] Vedle kritiky vůdčích českých politiků napadl i celý český národ.[25] Následující úryvky tohoto projevu interpretuji z díla Jana Galandauera Karel I. a ze Sborníku dokumentů k vnitřnímu vývoji v českých zemích za 1. světové války 1914-1918. Sv. 5. Czernin pronesl: „Bídný, ničemný Masaryk není jediný svého druhu, jsou takoví Masarykové uvnitř hranic mocnářství…Ti, kteří doufají ve vítězství dohody, páchají velezradu…, která prodlužuje válku.“[26] „Nevznáším žádné všeobecné žaloby. Vím, že český národ vcelku smýšlí loajálně rakousky; vím, že jsou čeští vůdcové, jichž rakouské vlastenectví je ryzí a jasné, avšak vznáším obžalobu proti vůdcům, kteří si přejí, aby vítězstvím dohody byla skončena válka a dosaženo jejich cíle. … Národové sami, které zatupují tito pánové, nesmýšlí jako oni. Znám Čechy dokonale: Dovedu rozlišovati mezi českým národem a jistými jeho vůdci. Český národ, česká matka nesmýšlí jako tito mužové.“[27] Czernin svalil odpovědnost za prodlužování války na české politiky, a to z důvodu, že bojují za rozvrat monarchie a obracejí se na Dohodu.[28] Tento projev rozpoutal silné reakce v habsburské říši i v zahraničí a vyvolal vlnu odporu mezi Čechy. Avšak v důsledku posílil postavení Čechů v zahraničí.[29]

Ještě mnohem katastrofálnější důsledky měla další část Czernonova projevu, která rozpoutala tzv. Sixtovu aféru.[30] Hrabě Czernin se vyjádřil, že to byl Georges Clemenceau[31], který se jako první pokusil sjednat mír s Rakousko-Uherskem a on po konzultaci s Německem poslal do Francie odpověď, že je připraven vyjednávat o míru a že překážkou jednání je jedině francouzský požadavek na získání Alsaska-Lotrinska.[32] Po tomto projevu císař Karel propadl panice, neboť to byl on, kdo na jaře 1917 poslal jako zprostředkovatele Sixta Bourbonského s cílem zahájit mírová jednání s Francií a byl si vědom toho, že ho ministr Czernin dostal do dosti choulostivé situace. Měl obavy, že dopis, který před odjezdem předal Sixtovi a který byl určený pro Francii, ho může silně zkompromitovat.[33]

V dopise francouzskému prezidentovi zprostředkovaném princem Sixtem císař Karel sdělil, že Srbsko dostane zpět svou suverenitu a přístup k moři pod podmínkou, že budou potlačeny protihabsburské agitace, dále podporoval obnovení Belgie a vyjádři se “že použije všechny prostředky, aby podpořil francouzské oprávněné požadavky vtahující se k Alsasko-Lotrinsku“.[34]

Obavy se naplnily a Clemenceau 4. dubna krátce odpověděl, že „Hrabě Czernin lhal“.[35] Po krátké výměně názorů Clemenseau prohlásil, že: „Sám císař Karel v dopise z března 1917 vlastnoručně potvrdil, že souhlasí se spravedlivými francouzskými požadavky týkající se Alsaska-Lotrinska“[36] a že použije veškerý svůj osobní vliv, aby přiměl své spojence uznat tento požadavek.[37] Czernin ve své nótě 10. dubna 1918 odpověděl, že Clemenseauova tvrzení jsou lživá.[38] Němečtí představitelé včetně císaře Viléma si byli jisti, že se Karel pokusil o samostatnou mírovou akci, což je samozřejmě silně rozzuřilo. Karel si toho byl vědom a pokoušel se Viléma uklidnit telegramem z 11. dubna 1918.[39] V telegramu stálo, že Clemenceau „ neštítí se ani zcela falešně a nepravdivě tvrdit, že jsem uznal nějaké, spravedlivé nároky Francie na znovuzískání Alsaska-Lotrinska. … Žádná intrika, žádné pokusy, ať už vycházejí odkudkoliv, neohrozí naše věrné kamarádství ve zbrani! Společně si vynutíme čestný mír! Karel!“[40] Clemenceau v ten samý den zveřejnil dopisy od Císaře Karla pro prince Sixta, které byly poslané v březnu a květnu 1917.[41] Rakousko-uherská vláda reagovala tak, že dopis v notě z 13. dubna označila za padělek, a francouzská vláda druhý den doložila pravost dopisu. Karel zaslal Vilémovi 13. dubna druhý telegram.[42] „Obvinění pana Clemenseaua proti Mně jsou tak nízká, že nemám v úmyslu nadále s Francií o věci diskutovat. Naše další odpověď jsou Mé kanony na západě.“[43] Dne 15. dubna 1918 byla aféra skončena notou rakouské vlády se sdělením, že není schopna dokázat, kde byl dopis zfalšován a že odmítá další diskuze.[44] Czernin v ten samý den resignoval na post ministerského předsedy.[45]

Dle Václava Horčičky Czernin Karlovo vyslovení souhlasu s oprávněností francouzského požadavku na Alsasko-Lotrinsko neznal.[46] Podle názoru Ivana Šedivého nemusel Czernin znát poslední verzi dopisu, avšak směr udaný v těchto mírových jednáních znát musel. Je rozšířeným názorem, že chtěl nejen zkompromitovat Clemenceaua, ale také císaře Karla, s kterým se rozcházel v zásadních politických otázkách. Objevil se i názor, že ze strany Czernina to byl pokus o puč.[47] Dalším názorem je, že císař Karel udržoval v průběhu mírových jednání i po vypuknutí Sixtovy aféry Czernina v omezené informovanosti, tato jeho nedůvěra ve svého ministra zahraničí vypovídá o tom, že Karel musel čelit značným překážkám při mírových snahách a při snaze odpoutat se od Berlína.[48] Každopádně tento krok silně zdiskreditoval císaře Karla jak před Spojenci a prezidentem Wilsonem, tak před ústředními mocnostmi.[49]

V důsledkem této Czerninovy chyby se po schůzce císařů Karla a Viléma ve Spa stal z habsburské monarchie pouze politicko-vojenský satelit Německa[50] a císaře Karla se definitivně stala německá loutka.[51] Prezident Wilson stejně jako další vysoce postavení američtí diplomaté byl hluboce zklamán nad krokem Clemenceaua a považoval zveřejnění dopisu za fatální chybu.[52] Lansing si 12. dubna poznamenal, že „Akce pana Clemenceaua,…, je příklad ohromující hlouposti…Chtěl-li Clemenceau dokázat, že Czernin je lhář, snad se mu to podařilo, ale za jakou cenu! Jeho odhalení vehnalo Rakousko doslova do náruče Německa“.[53] Jak se vyjádřil Kalina: „K velké žalosti prezidenta Wilsona a anglických i francouzských austrofilů takřka rázem pohřbil Clemenceau naděje na možnost sjednání separátního míru s Rakouskem.“[54] Od tohoto okamžiku bylo zřejmé, že možnost zachránit podunajskou monarchii byla zmařena.[55] Ač byl Wilson aférou zdrcen, pomalu si začal uvědomovat, že se musí vydat ve své politice jiným směrem.[56]

Význam Sixtovy aféry pro československé odbojové hnutí byl dle Masaryka v tom, že se Spojencům odhalila rakouská nespolehlivost a nerovné jednání.[57] Clemenceau v podstatě veřejně odhalil, že Rakousko-Uhersko již alespoň rok tajně vyjednávalo o separátní mír, což by v úspěšném případě znamenalo záchranu územní celistvosti Rakousko-Uherska a konec nadějí českého a slovenského národa na osamostatnění.[58] Aféra způsobila, že Amerika a dohodové státy pomalu začaly uvažovat o změně původní smířlivé politiky vůči Rakousko-Uhersku.[59]

V této době se kongresman Sabath opět pokusil podpořit československé snahy o osamostatnní a upozornil Wilsona, že separátní mír v „žádném případě již nemohl zkrátit válku, neboť Německo již prakticky mělo pod kontrolou veškeré věci Rakouska“ a že tyto pokusy o separátní mír podlomují důvěru malých národů. Avšak i tento pokus skončil spíše neúspěšně.[60]

Názor Jaroslava Mrázka je, že „Wilsonovi byl československý problém v této době ještě hodně myšlenkově vzdálen. Mám za to, že Wilsonova idea o sebeurčení národů zůstávala posud – a ještě na delší dobu – pouhou abstraktní ideou, nedomyšlenou do důsledků. … Pravda, používal sebeurčení ve svých poselstvích jako morální zbraně proti utlačovatelům národů a stál za ním celou vahou své vlivné osobnosti, ale přece ji až do května 1918 ve smyslu úplné nezávislosti konkrétně nepodepřel“.[61]

Rizika, která hrozila národům Rakousko-Uherska bojujícím po boku Spojenců z tajných smluv mezi Spojenci a z tajných jednání s Rakousko-Uherskem, vycházela najevo a podnítila sjezd utlačovaných národů Rakousko-Uherska v dubnu 1918 v Římě.[62] Kongresu se zúčastnili zástupci Italů, Poláků, Rumunů, Čechů, Slováků a Jihoslovanů a vyslovili se pro rozčlenění Rakousko-Uherska, požadovali vznik svých národních států a vyzvali státy Dohody, aby na frontě využily tyto národy k boji proti ústředním mocnostem.[63] Kongres schválil 11. dubna 1918 resoluci, kterou odeslal všem spojeneckým a neutrálním vládám a ve které stálo, že „Sjezd uznává nutným společný boj proti společným potlačovatelům, aby tak každý národ mohl dosíci svého úplného osvobození a své úplné národní jednoty ve svobodném jednotném státě“.[64] Edvard Beneš se vyjádřil, že kongres byl „příznakem postupně se měnící ideologie války a symbolem toho, čemu se tehdy běžně říkalo politika potlačených národností“.[65]

Nemalý vliv na vnímání československého odboje měli i tzv. divadelní slavnosti v Praze[66] zahájené 16. května 1918 na počest 50. Výročí položení základního kamene Národního divadla.[67] Stovall řekl, že je: „možné, že byl učiněn první krok k dlouho očekávané vzpouře utlačovaných národů proti Rakousko-Uhersku“.[68]

Lansing vydal 29. května 1918 následující prohlášení, že jednání kongresu utlačovaných národů Rakousko-Uherska „byla sledována s velkým zájmem vládou Spojených státův a že národní nároky Čechoslováků a Jihoslovanů na svobodu mají upřímné sympatie této vlády“.[69] Bylo to dosud nejpříznivější americké prohlášení vůči Čechům a Jihoslovanům.[70] Je to důležitý moment ve vývoji Wilsonova postoje k otázce sebeurčení Čechů, Slováků a Jihoslovanů, kde toto jejich právo na sebeurčení poprvé veřejně podpořil. Ač to bylo pouhé vyjádření sympatií, byl to první krok k odklonu od dříve Wilsonem prosazovaného autonomistického řešení rakousko-uherského problému.[71] Existovaly dva výklady tohoto prohlášení. Na jednu stranu ho příznivci československého odboje považovali za první významný úspěch, co se týče exekutivy. Na druhé straně ho určité jiné zájmové skupiny vykládaly jako pouhé vyjádření sympatií, které však rozhodně nepodporuje osamostatnění československého národa či Jihoslovanů.[72] Státní department vydal 28. června 1918 nové prohlášení. Upravovalo dříve nejasně formulovaný Wilsonův 10. bod ve smyslu uznání nezávislosti malých národů rakousko-uherských.[73] „Po prohlášení vlády Spojených států, uveřejněném dne 29. května 1918 a vztahujícím se k národním požadavkům a k otázce osvobození Čechoslováků a Jihoslovanů, úřady německé a rakouské i činitelé sympatizující s těmito mocnostmi pokoušeli se zbaviti tuto deklaraci jejího skutečného smyslu. Aby v těchto otázkách nevzniklo nedorozumění, státní sekretář dnes prohlašuje, že postup Spojených Států znamená, že všichni členové slovanské rasy musí býti úplně osvobozeny ze jha rakouského.“[74] Já vidím v tomto projevu první skutečné vyjádření podpory pro osamostatnění národů habsburské monarchie.

V důsledku výše zmíněného kongresu se začal prosazovat názor i o příznivých důsledcích Sixtovy aféry. Uvažovalo se, že čím závislejší bude Rakousko-Uhersko na Německu, tím nespokojenější budou podrobené národy monarchie, což povede k oslabení Rakouska a následně centrálních mocností. Z těchto myšlenek vycházel Lansing, když Wilsona upozorňoval na nebezpečí, vycházející z toho, že Německo může přinutit Vídeň k mírnějšímu postoji k Itálii a následnému možnému uzavření míru mezi těmito zeměmi, z čehož by plynula koncentrace všech sil centrálních mocností na západní frontě. Lansing se tímto pokusil podnítit prezidenta ke změně dosavadní politiky vůči Rakousko-Uhersku.[75] Lansing také vyjádřil, že Německo dosáhlo svého cíle, tedy vyřazení Ruska z války poštváním národů proti sobě a tím samým způsobem mohou dosáhnout svého cíle i státy dohody, tedy vyřazení Rakousko-Uherska z války podpořením utlačovaných národů monarchie.[76]

Prezident Wilson však se změnou své politiky vůči habsburské říši stále váhal, avšak pod tlakem událostí na jaře a v létě 1918 postupně změnil názor.[77] Výše zmíněné události jako nekompromisní mír s Ruskem, Sixtova aféra a přibývající známky velké závislosti habsburské říše na Německu postupně přesvědčily Wilsona a Dohodu o nemožnosti odtržení Vídně od Berlína a zpochybnily dosavadní smýšlení o habsburské monarchii jako o významném prostředku k udržení středoevropské rovnováhy a stability.[78] Mezispojenecká Versailleská konference se svým prohlášením z 3. června připojila k americkému prohlášení sympatií, tedy že „Vlády spojenecké se zadostiučiněním vzaly na vědomí prohlášení státního sekretáře Spojených států a přejí si připojiti se k němu, vyjadřujíce své neježivější sympatie pro národní aspirace národů československého a jihoslovenského“.[79]

Horčička ve své knize Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války uvádí, že: „K růstu významu československého odboje pak nadále přispěly i zprávy o bojích mezi bolševiky a československými legionáři v Rusku“.[80] Také dle Mrázka jedním z nejsilnějších činitelů, který ovlivnil pozdější americké uznání československé národní rady[81] za vládu de facto, bylo československé vojsko v Rusku. Spojenci uvažovali nad možností obnovení východní fronty právě pomocí československých legií, nejen z důvodu ulehčení západní frontě, ale i z důvodu odříznutí centrálních mocností od zásob a surovin nacházejících se v Rusku.[82]

[1] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 239. ISBN 978-80-246-1375-8.

[2] JAKUBEC, Ivan, JINDRA, Zdeněk. 2006. Dějiny hospodářství českých zemí. Od počátku industrializace do konce habsburské monarchie. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2006, s 430. ISBN: 80-246-1035-3.

[3]. PROKŠ, Petr. 1998. Politikové a vznik republiky: 1914-1918. 1. vyd. Praha: Prospektrum, 1998, s.105. ISBN: 80-7175-078-6.

[4] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 63.

[5] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 264-265. ISBN 978-80-246-1375-8.

[6] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, 147-148.

[7] BENEŠ, Edvard. 1929. Světová válka a naše revoluce, 2. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1929, s. 135.

[8] Cit. dle: KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 71.

[9] HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 265. ISBN 978-80-246-1375-8.

[10] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, 148.

[11] HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 265. ISBN 978-80-246-1375-8.

[12] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 71-72.

[13] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, 148.

[14] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 268. ISBN 978-80-246-1375-8.

[15] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 75.

[16] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 268. ISBN 978-80-246-1375-8.

[17] SEYMOUR, Charles. 1928. The intimate papers of Colonel House. Vol. 3, Into the world war April 1917 - June 1918. London: Ernest Benn, 1928, s. 387.

[18] Cit. dle: MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, 149.

[19] BENEŠ, Edvard. 1929. Světová válka a naše revoluce, 2. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1929, 135-136.

[20] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, 149.

[21] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 77.

[22] BENEŠ, Edvard. 1929. Světová válka a naše revoluce, 2. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1929, s. 140.

[23] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 280. ISBN 978-80-246-1375-8.

[24] KVAČEK, Robert. 2003. První světová válka a česká otázka. 1.vyd. Praha: Triton, 2003. s. 119. ISBN: 80-7254-448-9.

[25] Kolektiv pracovníků SÚA. 1997. 1918, 2. duben, Vídeň. – Projev hraběte Czernina k členům vídeňské obecní rady. Sborník dokumentů k vnitřnímu vývoji v českých zemích za 1. světové války 1914-1918. Sv. 5., rok 1918. 1.vyd. V Praze: Státní ústřední archiv, 1997, s. 146-147.  ISBN: 80-85475-35-9.

[26] Cit. dle: GALANDAUER, Jan. 2004. Karel I.: poslední český král. 2.vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2004, s. 214. ISBN: 80-7185-683-5.

[27] Kolektiv pracovníků SÚA. 1997. 1918, 2. duben, Vídeň. – Projev hraběte Czernina k členům vídeňské obecní rady. Sborník dokumentů k vnitřnímu vývoji v českých zemích za 1. světové války 1914-1918. Sv. 5., rok 1918. 1.vyd. V Praze: Státní ústřední archiv, 1997, s. 147. ISBN: 80-85475-35-9.

[28] GALANDAUER, Jan. 2004. Karel I.: poslední český král. 2.vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2004, s. 214. ISBN: 80-7185-683-5.

[29] PROKŠ, Petr. 1998. Politikové a vznik republiky: 1914-1918. 1. vyd. Praha: Prospektrum, 1998, 120. ISBN: 80-7175-078-6.

[30] GALANDAUER, Jan. 2004. Karel I.: poslední český král. 2.vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2004, s. 215. ISBN: 80-7185-683-5.

[31] Georges Clemenceau ( 1841 - 1929) – francouzský politik a státník, dvakrát byl předsedou vlády 1906-1909 a 1917-1920.

[32]MICHEL, Bernard. 1994. Smrt dvouhlavého orla. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1994, s. 144. ISBN 80-204-0430-9.

[33] KVAČEK, Robert. 2003. První světová válka a česká otázka. 1.vyd. Praha: Triton, 2003. s. 120. ISBN: 80-7254-448-9.

[34] STEVENSON, David. 1991. The Failure of Peace by Negotiation in 1917. The Historical Journal [online]. March 1991, Vol. 34, No. 1, s. 67-68.

[35] Cit. dle: FEJTÖ, François. 1998. Rekviem za mrtvou říši. 1.vyd. Praha: Academia, 1998, s.186. ISBN: 80-200-0669-9.

[36] Cit. dle: MICHEL, Bernard. 1994. Smrt dvouhlavého orla. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1994, s. 148. ISBN 80-204-0430-9.

[37] Srov. KALVODA, Josef. Genese Československa. Praha : Panevropa, 1998. s. 244. ISBN 80-85846-09-8.

[38] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 152.

[39] KVAČEK, Robert. 2003. První světová válka a česká otázka. 1.vyd. Praha: Triton, 2003. s. 121. ISBN: 80-7254-448-9.

[40] Cit. dle: GALANDAUER, Jan. 2004. Karel I.: poslední český král. 2.vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2004, s. 217. ISBN: 80-7185-683-5.

[41] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 282. ISBN 978-80-246-1375-8.

[42] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 152.

[43] Cit. dle: ŠEDIVÝ, Ivan. 2001. Češi, české země a Velká válka 1914-1918. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 337. ISBN: 80-7106-274-X.

[44] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 153.

[45] MASARYK, Tomáš Garrigue. 1936. Světová revoluce. 21.vyd. Praha: Čin, 1936, s. 233.

[46] HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 271. ISBN 978-80-246-1375-8.

[47] ŠEDIVÝ, Ivan. 2001. Češi, české země a Velká válka 1914-1918. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 331. ISBN: 80-7106-274-X.

[48] STEVENSON, David. 1991. The Failure of Peace by Negotiation in 1917. The Historical Journal [online]. March 1991, Vol. 34, No. 1, s. 69.

[49] KŘEN, Jan. 1990. Konfliktní společenství. 1. vyd. Praha : Academia, 1990. s. 442. ISBN 80-200-0337-1.

[50] KÁRNÍK, Zdeněk. 2003. K problému střední Evropy a Mitteleuropy.  Pocta profesoru Zdeňku Jindrovi. K sedmdesátým narozeninám, Acta Universitatis Karolina - Philosophica et historica 3, 1998. Studia historica L, ed. Drahomír Jančík, Praha: Univerzita Karlova, 2003, s. 244.

[51] SKED, Alan. 1995. Úpadek a pád habsburské říše. 1. vyd. Praha : Panevropa, 1995. ISBN 80-85846-00-4. s. 296.

[52] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 282. ISBN 978-80-246-1375-8.

[53] Cit. dle: GALANDAUER, Jan. 2004. Karel I.: poslední český král. 2.vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2004, s. 234. ISBN: 80-7185-683-5.

[54] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 79.

[55] BENEŠ, Edvard. 1929. Světová válka a naše revoluce, 2. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1929, s. 125.

[56] ŠEDIVÝ, Ivan. 2001. Češi, české země a Velká válka 1914-1918. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 337. ISBN: 80-7106-274-X.

[57] MASARYK, Tomáš Garrigue. 1936. Světová revoluce. 21.vyd. Praha: Čin, 1936, s. 233.

[58] Srov. KISH, Guido, 1947. Woodrow Wilson and the Independence of Small Nations in Central Europe. The Journal of Modern History [online]. September 1947, Vol. 19, No. 3, s. 236.

[59] ŠEDIVÝ, Ivan. 2001. Češi, české země a Velká válka 1914-1918. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 337. ISBN: 80-7106-274-X.

[60] KISH, Guido, 1947. Woodrow Wilson and the Independence of Small Nations in Central Europe. The Journal of Modern History [online]. September 1947, Vol. 19, No. 3, s. 236-237.

[61] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto I. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 2, s. 155.

[62] BAKER, Ray Stannard. 1923. Woodrow Wilson a úprava světa. Podle neuveřejněných a osobních pramenů, 1. kniha. Praha: Čin, 1923, s. 29.

[63] PROKŠ, Petr. 1998. Politikové a vznik republiky: 1914-1918. 1. vyd. Praha: Prospektrum, 1998, s. 134. ISBN: 80-7175-078-6.

[64] Cit. dle: BENEŠ, Edvard. 1929. Světová válka a naše revoluce, 2. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1929, s. 108.

[65] Cit. dle: ZAHRADNÍČEK, Tomáš. 2000. Jak vyhrát cizí válku: Češi, Poláci a Ukrajinci 1914-1918. 1. vyd. Praha: ISV, 2000, s. 138. ISBN 80-85866-65-X.

[66] V prohlášení zástupci slovanských a románských národů 17. května 1918 uvedli, že „Odmítají s důrazem všechny smlouvy státní, nepotvrzené svrchovanou vůlí národů. Jsou přesvědčeni, že mír, po kterém touží se všemi ostatními demokratickými stranami a národy světa, může býti spravedlivým a trvalým jenom tenkráte, zbaví-li svět nesnesitelné v dnešní době nadvlády národa nad národem a umožní, aby národové na ochranu před hrůzami imperialismu upravili své soužití na základě rovných práv a svobodné dohody od národa k národu.“ ÚSTAV MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ. 17. května, Praha – Prohlášení zástupců neplnoprávných národů Rakousko-Uherska přijaté na shromáždění konaném při oslavách 50. výročí založení Národního divadla v Praze. Vznik Československa 1918. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1994, s. 108. ISBN 808586407X.

[67] ŠEDIVÝ, Ivan. 2001. Češi, české země a Velká válka 1914-1918. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 331. ISBN: 80-7106-274-X.

[68] Cit dle: HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 286. ISBN 978-80-246-1375-8.

[69] MERHOUT, Cyril. 1919. Lansingova nota. Dokumenty našeho osvobození: Provolání, vyhlášky, sněmovní řeči, projevy prezidenta Spojených států amerických, noty ministrů a jiné politické akty, týkající se osudů českého národa za světové války až do prvního poselství presidenta Masaryka. Praha: B. Kočí, 1919, s. 107.

[70] ZAHRADNÍČEK, Tomáš. 2000. Jak vyhrát cizí válku: Češi, Poláci a Ukrajinci 1914-1918. 1. vyd. Praha: ISV, 2000, s. 139. ISBN 80-85866-65-0.

[71] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto II. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 3-4, s. 338.

[72] PERGLER, Karel. 1926. Amerika a československá nezávislost. V Praze: Český čtenář, 1926, s. 134-135.

[73] Srov. KISH, Guido, 1947. Woodrow Wilson and the Independence of Small Nations in Central Europe. The Journal of Modern History [online]. September 1947, Vol. 19, No. 3, s. 237.

[74] Cit. dle: BENEŠ, Edvard. 1929. Světová válka a naše revoluce, 2. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1929, s. 144.

[75] HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 284-285. ISBN 978-80-246-1375-8.

[76] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 286. ISBN 978-80-246-1375-8.

[77] Srov. Tamtéž, s. 286.

[78] KŘEN, Jan. 1990. Konfliktní společenství. 1. vyd. Praha : Academia, 1990. s. 452. ISBN 80-200-0337-1.

[79] Cit. dle: MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto II. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 3-4, s. 388.

[80] HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 286. ISBN 978-80-246-1375-8

[81] Sestavena v únoru 1916, předsedou byl prof. Masaryk, místopředsedou Durich, generálním sekretářem dr. Beneš a zástupcem Slováku byl Štefánik. - BENEŠ, Edvard. 1927. Světová válka a naše revoluce, 1. díl. 5. vyd. Praha: Orbis: Čin, 1927, s. 117.  „Československá národní rada byla politicky řídícím orgánem tří národních armád – ve Francii, Itálii a Rusku. …Národní rada hrála roli civilní moci a musela vykonávat moc náležící skutečné vládě.“ Dokument: 1258. Karton 12 - Smlouvy (1229-1271).  II/5 Pařížský archiv 1918-1921. Archiv ministerstva zahraničních věcí.

[82] MRÁZEK, Jaroslav. 1933. Woodrow Wilson a americké uznání československé Národní rady za vládu de facto II. Naše revoluce. 1933, roč. IX, sv. 3-4, s. 395.