Zpočátku se Amerika do války vůbec zapojovat nechtěla. Prezident Wislon prohlásil, že Amerika je „příliš hrdá na to, aby bojovala“.[1] Zásadní americká myšlenka byla, že vojenská cesta není pro řešení konfliktů vhodná.[2] Prezident Wilson v podstatě až do poslední chvíle před vstupem USA do války doufal, že se tomuto kroku budou moci Spojené státy vyhnout.[3] Hlavním důvodem, proč se americká zahraniční politika zdála být váhavá až nejistá a proč Amerika vstoupila do války až po dlouhých dvou a půl letech, byla dosavadní tradiční izolacionistická politika USA.[4] Základem této politiky byla tzv. Monroeova doktrína.[5] Tato doktrína, jak uvedl Alois Žipek v knize Válka národů 1914-1918 a účast-českého národa v boji za svobodu, „dosud hybná síla amerického vývoje politického, ukládala jim téměř lhostejnou neutralitu, pokud nejdéle bude možno“.[6] Jeden z významných myšlenek doktríny uvedený v díle Americké úvahy od Karla Perglera je, že „Spojené státy na evropských záležitostech a evropských otázkách nemají a nežádají si podílu. …Spojené státy, které mísení se evropských mocností do amerických záležitostí nepřipustí, tak jako si samy evropských otázek nevšímají.“[7]

Deklarovaná neutralita nebyla striktně dodržována. Podle Roberta Ferrella „ani sám Wilson nebyl nikdy neutrální a pouze vyčkával, až veřejné mínění a světové události vytvoří vhodné podmínky, pod kterými by mohl zavést národ do války“.[8] Dle Priscilla Robertse téměř ihned po vypuknutí války zaujala většina proantlanticky smýšlejících veřejných činitelů, kterým byl například Theodore Roosevelt, postoj sympatizující s Dohodou.[9] Wilsonova politika byla dle nich málo pro-dohodová a příliš smířlivá vůči centrálním mocnostem. Pokoušeli se ho přesvědčil, aby zaujal příznivější politiku vůči Dohodě a pevnější stanovisko vůči centrálním mocnostem ve sporech souvisejících s porušováním amerických práv neutrála na moři ze strany centrálních mocností.[10] V roce 1914 se Wilson sám pasoval do role prostředníka mezi válčícími stranami a to především z toho důvodu, že si uvědomil možné nežádoucí důsledky vyplývající z delšího trvání války. Obával se, že Americká veřejnost „by ho mohla vehnat do války z pouhého vzteku. Potom by slepě bojovali ve snaze bránit národní práva, bez nějakých dlouhodobých cílů“.[11]

Seymour se ve své knize The intimate papers of Colonel House. Vol. 2, From neutrality to war 1915-1917 vyjádřil, že „Po selhání prosincových mírových nót a neústupné spojenecké odpovědi Wilsonovi s prohlášením cílů bylo pochopitelné, že nebyla žádná naděje zajistit konec války pomocí vyjednávání“.[12]

Hlavním podnětem vstupu USA do války bylo obnovení neomezené ponorkové války Německem, které chtělo tímto bezohledným způsobem rozbít britskou námořní blokádu.[13] Koncem ledna 1917 ústřední mocnosti oficiálně ohlásily obnovení neomezené ponorkové války.[14] Bylo ospravedlněno odmítnutím mírového návrhu z 12. prosince 1916 Spojenci a zpráva o něm byla předána 1. února 1917 Wilsonovi.[15] Americký prezident byl touto zprávou velmi zdrcen.[16] Spojenci tento krok viděli jako důkaz neupřímnosti výše zmíněného mírového návrhu z 12. prosince 1916.[17] Rakousko-uherští státníci s tímto krokem nesouhlasili, avšak neměli možnost ovlivnit německé rozhodnutí, tudíž ho nakonec oficiálně podpořili.[18] Německé vrchní vojenské velení věřilo, že tímto krokem přiměje Wilsona ještě více usilovat o to, aby státy Dohody přijaly přemrštěné německé mírové požadavky z prosince 1916.[19] Avšak ústřední mocnosti si byly vědomy velké hrozby vyplývající ze zahájení neomezené ponorkové války, a to vstupu USA do války.[20] Německá generalita byla však toho názoru, že i v případě vstupu Ameriky do války nebude schopna v blízké době do války zasáhnout, a to z důvodu nedostatečné lodní vybavenosti a tento názor z části přijalo i rakouské armádní velení. Nic na tom nezměnilo ani varování hraběte Adama Tarnowského[21] před podceňováním Ameriky jako silného protivníka kvůli jejich nepřipravenosti na válku. Vysvětloval, že s jejími neomezenými prostředky může tento deficit brzy dohnat.[22] Plán dle německých admirálů byl ten, že Británie bude díky neomezené ponorkové válce poražena dříve, než by do války v Evropě Amerika mohla zasáhnout.[23]

Wilson v reakci na obnovení ponorkové války vypověděl diplomatické styky s Berlínem dne 3. února 1917.[24] Dále se vyjádřil, že upřímně doufá, že si z toho Německo vezme ponaučení, ale pokud bude pokračovat v neomezené ponorkové válce a budou o život přicházet Američané, tak je připraven udělat vše proto, aby Německo zastavil.[25] Wilson ve svém projevu řekl: „Jsme upřímnými přáteli německého lidu a přejeme si upřímně, zůstati v míru s vládou, která zaň mluví. … Dej Bůh, abychom nebyli vyzváni činy zúmyslné nespravedlnosti ze strany německé vlády.“[26] Němci toto Wilsonovo rozhodnutí interpretovali jako důkaz, že Spojené státy, Wilsona nevyjímaje, od počátku války nebyly neutrální, podporovaly Spojence a pokoušely se Centrální mocnosti zavést do nevýhodné diplomatické pozice.[27]

Americký prezident však vůči Rakousko-Uhersku zaujal mírnější postoj.[28] To z důvodu, aby zůstaly otevřené dveře pro případné jednání o separátním míru.[29] V tentýž den, kdy se Wilson dozvěděl o obnovení neomezené ponorkové války, přijel do USA hrabě Tarnowski, aby nahradil bývalého rakousko-uherského velvyslance. Jeho situace byla o to těžší, že před odjezdem nebyl informován o možném vyhlášení neomezené ponorkové války. Z obav o přerušení diplomatických styků i s Rakousko-Uherskem Czernin telefonoval americkému velvyslanci ve Vídni Frederickovi Penfieldovi[30] a vyjádřil přání pokračovat v mírových jednáních na základě předchozí Wilsonovy mírové iniciativy. Tarnowského pověřil, aby udělal vše pro to, aby k přerušení diplomatických styků nedošlo. Ze strany USA přetrvával zájem o mírová jednání a nadále probíhaly mírové sondáže.[31]

Penfield poslal 5. února 1917 do Washingtonu telegram s nótou Czernina, jejíž úryvek, obsažený v Papers relating to the FOREIGN RELATIONS of the United States 1917,  následuje. „Dokud se Spojenci nevzdají programu prohlášeného v jejich poslední notě, programu, který směřuje k rozčlenění Rakousko-Uherska, jest nám nemožno mluviti o míru a jsme nuceni se brániti všemi prostředky, které máme k disposici.“[32]

Hlavním cílem prezidenta Wilsona, stejně jako spojeneckých státníků, bylo uzavření separátního míru mezi Spojenci a Vídní a oddělení habsburské říše od Německa. Z toho důvodu americký prezident žádal Spojence, aby vydali prohlášení, že nebudou usilovat o celkový rozpad Rakousko-Uherska a aby mu nabídli přijatelné mírové podmínky. Za počátek přímých tajných jednání prezidenta Wilsona s rakousko-uherskými představiteli o míru mezi Rakousko-Uherskem a Spojenci lze považovat telegram datovaný na 8. února 1917 a odeslaný z Washingtonu americkému velvyslanci Thomasovi Nelsonovi Pageovi[33] v Londýně, který obsahoval návrh na ujištění Rakousko-Uherska, že Británie netrvá na rozčlenění monarchie, a jenž měl být schválen britskými představiteli.[34]

Z následující části výše zmíněného telegramu je dle mého názoru zřejmý postoj Wilsona k Rakousko-Uhersku a je očividné, že prezident byl ochoten obětovat myšlenku o sebeurčení národů habsburské monarchie ve prospěch míru. Citovaná část, která je uvedena v Papers relating to the FOREIGN RELATIONS of the United States 1917, zní: „Prezident má za to, že rozsáhlá autonomie, oněm starším částem říše již zajištěná, jest dostatečnou zárukou míru a stability v této části Evropy, pokud jde o národnostní a rasové vlivy…“ [35] Navzdory tomu, že jsem již prokázala jeho znalost české otázky již před válkou, je toto jeho tvrzení dosti rozporuplné.

Page pokyn projednat daný návrh s britskými představiteli, především tedy s ministerským předsedou Velké Británie Davidem Lloydem Georgem, splnil, avšak jednání nebylo snadné a zcela úspěšné.[36] Jeho odpověď zněla, že ze strany Velké Británie nejsou námitky, aby si Rakousko-Uhersko podrželo Čechy a že separátní mír uvítají.[37] Dále se vyjádřil, že Británie nesleduje „politiku naprostého rozčlenění, ale musíme pomoci národnostem svých Spojenců, jako jsou Rumuni, Slované, Srbové a Italové. Jejich spravedlivé požadavky musí být uspokojeny podle národnostního principu“.[38] Avšak se dále vyjádřil, že Velká Británie nemá zájem jednat o míru s Rakousko-Uherskem.[39] To z toho důvodu, že ho Lloyd George nepovažoval za posilu Německa, ale spíše přítěž a obával se, že by následkem toho mohlo dojít k oslabení Spojenců, především ztrátou Itálie. Dále se vyslanec Page ještě zmínil, co mu před časem sdělil bývalý britský ministr zahraničí Sir Edward Grey[40]: „Vím, že Rakousko chce zanechati boje. My už více nebéřeme v úvahu, že by Rakousko existovalo jinak nežli jako pohodlná německá fikce, jelikož Německo diktuje jeho politiku, mění jeho kabinet a velí jeho armádám.“[41] I Masaryk ve svém projevu řekl: „…, Rakousko bylo Německa silnou, ale i slabou stránkou.“[42] Pravými důvody odmítavého postoje Lloyda George však byla snaha vyjednávat o míru s Vídní samostatně a jeho nesouhlas s Wilsonovým mírem bez vítězství, avšak kvůli neúspěchu britské mírové mise následně změnil názor. Při dalším rozhovoru vyslovil souhlas s mírovým jednáním s Rakousko-Uherskem a s ujištěním, že monarchie nepřijde o svá centrální území.[43] Z výše uvedeného je zřejmé, že v té době ani Lloyd George neměl zájem rozčlenit Rakousko-Uhersko. Alespoň ne v rozsahu, který by umožnil vznik samostatného Československa.

Poté prezident Wilson pověřil velvyslanec Penfielda, aby s Czerninem diskrétně projednal tajný mírový návrh, v němž se Wilson zaručuje, že Spojenci nebudou usilovat o rozčlenění podstaty monarchie a žádal o rychlou odpověď.[44] Důležitá část návrhu obsažená v Papers relating to the FOREIGN RELATIONS of the United States 1917 byla formulována takto: „Při sjednávání podmínek míru Spojenecké vlády nemají přání ani úmyslu roztrhnouti rakousko-uherskou říši oddělením Uher a Čech od Rakouska, leda že by pokračování ve válce způsobilo změnu podmínek.“[45] Hrabě Czernin odpověděl, že chce před zahájením jednání záruky, že Spojenci nebudou usilovat o rozčlenění říše a že mírová jednání mohou být zahájena pouze s účastí Berlína.[46] Tento požadavek v té době osobně považuji za jednu z největších překážek sjednání separátního míru.

Počátkem března byl z Washingtonu do Vídně zaslán poslední telegramu před vstupem USA do války s druhou výzvou k zahájení mírových jednání se Spojenci. V této výzvě bylo znovu dáno najevo, že podmínky, za kterých lze mír sjednat nyní, se v budoucnu mohou změnit a nebýt již pro Rakousko-Uhersko tak výhodné. Je zajímavé, že na těchto amerických mírových snahách nic nezměnila ani velmi očekávaná odpověď Vídně z 2. března na americké aide-memoire z 18. února 1917, v kterém žádali, aby Rakousko-Uhersko vyjádřilo svůj postoj k neomezené ponorkové válce. Tato odpověď, ve které Vídeň v podstatě vyslovila oficiální souhlas s postupem Berlína, nebyla pro Wilsona zdaleka uspokojivá. Vídeň však ve snaze zmírnit negativní dopad jejich odpovědi poukázala na skutečnost, že jejich válečné lodě neoperují v Atlantickém oceánu a tudíž nebudou ohrožovat americké lodě.[47]

Odpovědí na Wilsonovu iniciativu z 3. března bylo Czerninovo memorandum, které bylo v té době poslední, co se zabývalo Wilsonovými mírovými návrhy.[48] V tomto prohlášení Czernin rezolutně odmítl odtržení Rakouska-Uherska od Německa v mírových jednáních a žádá jednání o všeobecném míru. Wilson v pokusech o mírová jednání již nepokračoval, neboť v dané době neviděl možnost úspěchu, a to především kvůli zhoršeným vztahům s Berlínem a neochotě Vídně vyjednávat v případě vyhlášení války Německu Amerikou, což již bylo nevyhnutelné. [49]

Obecně příčiny vstupu Ameriky do války byly jak politické, např. již zmíněné obnovení neomezené ponorkové války, dále bolševická revoluce v Rusku a následný rozpad východní fronty, vyčerpanost dohodových států a Zimmermannův telegram, tak i ekonomické. Pro Wilsona však ekonomické hledisko údajně nehrálo roli, avšak to samé nešlo říct o jeho okolí.[50]

Bankéři sympatizující s Dohodovými státy bývali obyčejně velmi opatrní v jakýchkoli projevech podpory pro přípravy na válku, především z toho důvodu, že by politicky mohli být v této věci spíše na překážku. Avšak finančníci pocházející z New Yorku, především společníci firmy „J. P. Morgan and Copany“ a guvernér Strong z „Federal Reserve Bank of New York“, pomáhali Spojencům tím, že podporovali neomezené poskytování půjček Dohodě a také podporovali novou federální reservní normu, která „schvalovala vysoce rizikové praxe, především převod krátkodobých zajištěných úvěrů pro Dohodu v dlouhodobé nezajištěné půjčky, za které ve finále ručí Federální rezervní systém“.[51]Ač se proslýchalo se, že motivy ke vstupu do války byly do značné míry hospodářky egoistické, při bližším pohledu na tuto problematiku je zřejmé, že stejného hospodářského užitku mohla Amerika dosahovat i v případě, kdyby zůstala neutrální a stejně tak by měla jistý vliv na jednání o míru.[52] Výše zmínění bankéři a finančníci značně podporovali velmi rychle rostoucí válečný obchod s Dohodou, a to na úkor rozvoje jiných zaoceánských trhů. Zásluhou tohoto válečného obchodu „americký export vzrostl z 2 532 000 000$ v roce 1914 na 5 709 000 000$ v roce 1916“. Tyto obchody však byly stále více financovány ze soukromých půjček, což přes pokusy o ekonomické ospravedlnění těchto půjček vedlo k tomu, že americká ekonomika se stávala nezdravě závislou na válečném obchodu, a to vše s tichým souhlasem Wilsona. Hlavním významem tohoto finančního uspořádání je, že Dohoda, která byla čím dál tím více závislá na dodávkách z USA, by byla schopna bojovat na stejné úrovni pouze do dubna 1917. Bylo to selhání Dohody, která se stala závislou a dodávkách z USA, čehož si německé armádní vedení bylo vědomo a pokusilo se tento dodávkový tok přerušit následnou neomezenou ponorkovou válkou. [53]

Existují názory, že Wilson zavedl USA do války jak pod tlakem ze strany obchodníků a jejich zájmů, tak ze svého idealistického přesvědčení. Americká veřejnost byla snadno manipulovatelná ideologicky zabarvenou propagandou, která se zaměřovala spíše na mravní principy a na vlastenectví lidí.[54]

Wilson nabyl počátkem roku 1917 myšlenku, že intervence je pouze způsob, jak  dosáhnout „spravedlivé mírové řešení a znovunastolení světového řádu“.[55] Vstup USA do války s sebou přinesl i stále častější pokusy o definování morálního a ideového základu pro poválečné uspořádání v Evropě. Wilsonův princip sebeurčení národů se stal významný pojem v boji o samostatnost národů Rakousko-Uherska.[56]

Dle mého názoru by Amerika z pouhého idealismu do války jistě nevstoupila. Avšak jak uvádí Winston Churchill ve své knize Světová krise ani sama neomezená ponorková válka by nemusela přimět USA ke vstupu do války, neboť americké lodě byly potopeny i dříve. Odpověď na otázku, proč Spojené státy nevstoupily do války již dříve a proč vstoupily až v dubnu 1917, je zřejmá. Do této doby se Amerika necítila být válkou ohrožená.[57] Americká generalita se začala obávat německé výbojnosti a rozpínavosti, ani opakovaná ujištění německých vyslanců o neexistenci výbojných úmyslů proti Americe, příliš tyto obavy neuklidnila.[58] Američané se velmi zajímali o průběh války a začali se obávat, že v případě vítězství Německa nad Dohodou bude stejným způsobem ohrožena Amerika a její bezpečnost.[59]

Výstižná výpověď je v knize Karla Perglera Slovo k legiím: „Bylo potřebí surové imperialistické politiky německé, vpádu Němců do Belgie, potopení Lusitanie[60], ponorkové války, objevení se německé ponorky v Americe s nákladem barviv (což připomnělo Americe, že oceán už není hradbou proti Evropě). Ale hlavně otevřeny byly Unii oči odhalením německých intrik v Mexiku. Ukázalo se dokumentárně, že Němci (Zimmermann) štvali Mexiko do války s Amerikou, slibujíce mu v tom případě navrácení států, připojených k Unii v roce 1846. Prozíraví lidé Americe si řekli, že až Německo tuto vojnu vyhraje, může přijíti na řadu Amerika.“[61]

Výše zmíněný Zimmermannův telegram[62] poslal německý ministr zahraničních věcí Arthur Zimmermann[63] německému vyslanci v Mexiku 17. ledna 1917. Dle jeho instrukcí měla být dána Mexiku nabídka, že v případě, že Amerika opustí zásadu neutrality a Mexiko se postaví na stranu Německa, bude Německo podporovat Mexické snahy získat ztracená území v Americe zpět.[64] Z daného telegramu je dle mého názoru zřejmé, že Berlín se vstupu USA do války obával a hledal spojence, který by v tomto případě Ameriku zaměstnal. Aféra spojená s tímto telegramem vypukla 1. března 1917, kdy Britové tento telegram zachytili a předali Američanům, a to z důvodu, že chtěli, aby USA vstoupilo do války.[65]

Vstup USA do války nemohl okamžitě vojensky ovlivnit rozložení sil. Avšak americká podpora Dohodě přišla neočekávaně rychle.[66] Největší pomoc byla ekonomická, a to jak finanční tak materiální[67] Avšak velký význam vstupu USA do války a následné rozhodnutí bojů ve prospěch Dohody nebyl v jeho ekonomické či fyzické posile v řadách vojsk, ale především v morální podpoře plynoucí z možnosti, že dohodové armády dostanou k dispozici americké prostředky.[68] Význam vstupu USA do války vidí Brock Millman jako nezměrný, neboť dle něj nahradilo ztrátu Ruska jako mocného spojence a podpořilo ideologický zápas mezi „militaristickými autokraciemi“ a „západními demokraciemi“, což v případě Ruska nebylo možné. Vedle toho měl vstup Ameriky do války i ekonomický význam, kdy bylo eliminováno nebezpečí bezprostřední platební neschopnosti dohodových států a jejich již déle hrozící bankrot.[69]

[1] Cit. dle: Keegan, John. 2003. První světová válka. 1.vyd. Praha: Beta-Dobrovský; Plzeň: Ševčík, 2003, s. 295. ISBN 80-7306-062-0.

[2] SMITH, Tony. 1999. Making the World Safe for Democracy in the American century. Diplomatic History [online]. 1999, Vol. 23, issue 2, s. 178.

[3] Srov. ROBERTS, Priscilla. 1997. The Anglo-American Theme: American Vision of an Atlantic Aliance, 1914-1933. Diplomatic History [online].  1997, Vol. 21, issue 3, s. 347.

[4] PERGLER, Karel. 1920. Slovo k legiím; O Americe; O nás pro nás: z řečí Karla Perglera, pronesených dne 3. -6. června 1920k sibiřské armádě ve Vladivostoku. V Praze: J.Ziegloser, 1920, s. 7.

[5] SEYMOUR, Charles. 1921. Woodrow Wilson and the world war. New Haven: Yale University Press, 1921, s. 31.

[6] ŽIPEK, Alois. 1922. Válka národů 1914-1918 a účast-českého národa v boji za svobodu, 4. díl. Praha: F. Žďárský, 1922, s. 14.

[7] PERGLER, Karel. 1924. Monroeova nauka. Americké úvahy. roč. XVI., sv. 5, Český čtenář, 1924, s. 34.

[8] STEIGERVALD, David. 1999. The Reclamation of Woodrow Wilson? Diplomatic History [online]. 1999. Vol. 23, issue 1, s. 82.

[9] Cit. dle: ROBERTS, Priscilla. 1997. The Anglo - American Theme: American Vision of an Atlantic Aliance, 1914-1933. Diplomatic History [online].  1997, Vol. 21, issue 3, s. 338.

[10] ROBERTS, Priscilla. 1997. The Anglo-American Theme: American Vision of an Atlantic Aliance, 1914-1933. Diplomatic History [online]. 1997, Vol. 21, issue 3, s. 340.

[11] STEIGERVALD, David. 1999. The Reclamation of Woodrow Wilson? Diplomatic History. [online]. 1999. Vol. 23, issue 1, s. 80-81.

[12] SEYMOUR, Charles. 1926. The intimate papers of Colonel House. Vol. 2, From neutrality to war 1915-1917. London: Ernest Benn, 1926, s. 428.

[13] BROŽ, Ivan. 2004. Masarykův vyzvědač. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2004. ISBN 80-204-1085-6.

[14] GALANDAUER, Jan. 2004. Karel I.: poslední český král. 2.vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2004, s. 153. ISBN: 80-7185-683-5.

[15] Srov. HORČIČKA, Václav. 2006. Na křižovatce. Spojené státy Rakousko-Uhersko na přelomu let 1916-1917. Dvacáté století. 1. vyd.  Praha: Ústav světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2006, s. 36. ISBN 80-7308-132-6.

[16] FEJTÖ, François. 1998. Rekviem za mrtvou říši. 1.vyd. Praha: Academia, 1998, 134. ISBN: 80-200-0669-9.

[17] BRUNAUER, Esther Caukin. 1932. The Peace Proposals of December, 1916 - January, 1917. The Journal of Modern History [online].Vol. 4, No. 4 (Dec., 1932), s. 544.

[18] MICHEL, Bernard. 1994. Smrt dvouhlavého orla. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1994, str. 48. ISBN 80-204-0430-9.

[19] WARNER, Philip. 1997. První světová válka. 1. vyd. Ostrava: OLDAG, 1997, s. 127. ISBN: 80-85954-28-1.

[20] Dokument: 52. I/2/XLVII/13. Karton 37. Národní archiv v Praze.

[21] Hrabě Adam Tarnowski von Tarnów (1892 - 1956) - nový rakousko-uherský vyslanec ve Spojených státech, polského původu. Jmenován byl v listopadu 1916, do USA přijel až na a počátku února 1917, tedy v době zhoršení vztahů mezi Německem a USA kvůli vyhlášení neomezené ponorkové války. Souhlas Rakousko-Uherska s tímto krokem způsobil, že prezident Wilson odmítl převzít Tarnowského pověřovací listiny. Velvyslanec zemi opustil v květnu 1917 v důsledku přerušení diplomatických vztahů mezi Rakousko-Uherskem a USA. HORČIČKA, Václav. 2008. Některé aspekty hospodářských vztahů mezi Rakousko-Uherskem a Spojenými státy americkými v období první světové války. Acta Oeconomica Pragensia [online]. 2008, roč. 16, č. 4, s. 106.

[22] Srov. HORČIČKA, Václav. 2004. Pohled rakousko-uherské diplomacie na Spojené státy (1914-1917). Historický obzor. 2004, roč. 15, č. 9/10, s. 223.

[23] Srov. STELLNER, František. 1995. Poslední německý císař. 1. vyd. Praha: Panevropa, 1995, s. 342. ISBN 80-85846-04-7.

[24] SEYMOUR, Charles. 1921. Woodrow Wilson and the world war. New Haven: Yale University Press, 1921, s. 107-108.

[25] ŽIPEK, Alois. 1922. Válka národů 1914-1918 a účast českého národa v boji za svobodu, 4. díl. Praha: F. Žďárský, 1922, str. 56.

[26] Cit. dle: VOSKA, Emanuel (ed.). 1919. Jak se Amerika dostala do války. Polygrafie Brno, 1919, s. 15.

[27] BRUNAUER, Esther Caukin. 1932. The Peace Proposals of December, 1916 - January, 1917. The Journal of Modern History [online].Vol. 4, No. 4 (Dec., 1932), s. 544.

[28] HORČIČKA, Václav. 2006. Na křižovatce. Spojené státy Rakousko-Uhersko na přelomu let 1916-1917. Dvacáté století. 1. vyd.  Praha: Ústav světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2006, s. 11. ISBN 80-7308-132-6.

[29] BRUNAUER, Esther Caukin. 1932. The Peace Proposals of December, 1916 - January, 1917. The Journal of Modern History. [online].Vol. 4, No. 4 (Dec., 1932), s. 570.

[30] Frederick Courtland Penfield (1855 - 1922) – diplomatický agent a generální konzul v Egyptě 1893 - 1897, americký velvyslanec v Rakousku-Uhersku 1913-1917.

[31] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 169-170. ISBN 978-80-246-1375-8.

[32] Cit. dle: KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 31.

[33] Thomas Nelson Page (1835-1922) - Americký vyslanec ve Velké Británii.

[34] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938. s. 31-32.

[35] Cit. dle: KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938. s. 33.

[36] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 171-172. ISBN 978-80-246-1375-8.

[37] Srov. STEVENSON, David. 1991. The Failure of Peace by Negotiation in 1917. The Historical Journal [online]. March 1991, Vol. 34, No. 1, s. 68.

[38] Cit. dle. PICHLÍK, Karel. 1991. Bez legend: zahraniční odboj 1914-1918: zápas o československý program. 1. vyd.  Praha: Panorama, 1991, s. 190. ISBN:   80-7038-217-1.

[39] Tamtéž, s. 190.

[40] Edward Grey, 1st Viscount Grey of Fallodon (1862 - 1933) -  britský státník, ministr zahraničí 1905 - 1916.

[41] Cit. dle: KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938. s. 34.

[42] MASARYK, Tomáš Garrigue. 1920. Prvé poselství ze dne 22. prosince 1918. Projevy prezidenta Československé republiky Prof. Dr. T. G. Masaryka od doby jeho zvolení do dnů jubilejních. Praha: Československý kompas, 1920., str. 10.

[43] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 172-173. ISBN 978-80-246-1375-8.

[44] Srov. Tamtéž, s. 173.

[45] Cit. dle: KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938. s. 36.

[46] PICHLÍK, Karel. 1991. Bez legend: zahraniční odboj 1914-1918: zápas o československý program. 1. vyd.  Praha: Panorama, 1991, s. 190.  ISBN:   80-7038-217-1.

[47] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 177-178. ISBN 978-80-246-1375-8.

[48] KALINA, Antonín Svatopluk. 1938. Krví a železem dobyto československé samostatnosti. 1. vyd. Praha: nákladem vlastním, 1938. s. 37.

[49] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 180-181. ISBN 978-80-246-1375-8.

[50] Srov. Tamtéž, s. 189.

[51] ROBERTS, Priscilla. 1997. The Anglo-American Theme: American Vision of an Atlantic Aliance, 1914-1933. Diplomatic History [online].  1997, Vol. 21, issue 3, s. 341.

[52] PERGLER, Karel. 1920. Slovo k legiím; O Americe; O nás pro nás: z řečí Karla Perglera, pronesených dne 3. - 6. června 1920 k sibiřské armádě ve Vladivostoku. V Praze: J.Ziegloser, 1920, s. 7.

[53] Srov. ROBERTS, Priscilla. 1997. The Anglo-American Theme: American Vision of an Atlantic Aliance, 1914-1933. Diplomatic History [online].  1997, Vol. 21, issue 3, s. 341- 342.

[54] Srov. HORČIČKA, Václav. 2004. Pohled rakousko-uherské diplomacie na Spojené státy (1914-1917). Historický obzor. 2004, roč. 15, č. 9/10, s. 222.

[55] Cit. dle: STEIGERVALD, David. 1999. The Reclamation of Woodrow Wilson? Diplomatic History. [online]. 1999. Vol. 23, issue 1, s. 81.

[56] CALCOTT, W. R. 1984. The Last War Aim: British Opinion and the Decision for Czechoslovak Independence, 1914-1919. The Historical Journal [online].  Vol. 27, No. 4 (Dec., 1984), s. 980.

[57] CHURCHILL, Winston S. 1932. Světová krise 1911-1918, 3. sv. Praha: Melantrich, 1932, s 218.

[58]ROBERTS, Priscilla. 1997. The Anglo-American Theme: American Vision of an Atlantic Aliance, 1914-1933. Diplomatic History [online].  1997, Vol. 21, issue 3, s. 343.

[59] SEYMOUR, Charles. 1921. Woodrow Wilson and the world war. New Haven: Yale University Press, 1921, s. 114.

[60] Britský osobní parník Lusitania byl potopen 7. května 1915 německou ponorkou „U-20“, zemřelo 1198 civilistů, z toho 128 cestujících bylo amerického původu. Tento čin vyvolal pobouření v Americe a podpořil protiněmeckou náladu v zemi. Německo se obhajovalo tím, že loď také převážela válečný materiál.

BROŽ, Ivan. 2004. Masarykův vyzvědač. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2004. s. 63. ISBN 80-204-1085-6.

[61] PERGLER, Karel. 1920. Slovo k legiím; O Americe; O nás pro nás:z řečí Karla Perglera, pronesených dne 3. - 6. června 1920k sibiřské armádě ve Vladivostoku. V Praze: J.Ziegloser, 1920, s. 8.

[62] Doslovně obsahoval následující informace: „Dne 1. února hodláme zahájiti bezohlednou ponorkovou válku. Přesto snažíme se zachovati neutralitu Spojených států. Kdyby se nám to nepodařilo, potom přáli bychom si uzavříti spolek s Mexikem na těchto základech: Povedeme válku společně a společně uzavřeme mír. My dáme finanční podporu v každém rozsahu a přirozeně Mexiko znovu si dobude bývalého svého území v Novém Mexiku, Texasu a Arizoně. …Zpravte presidenta mexického o těchto věcech zcela důvěrně a rychle, neboť je jisto, že válka se Spojenými státy vypukne…“ Cit. dle: ŽIPEK, Alois. 1922. Válka národů 1914-1918 a účast českého národa v boji za svobodu, 4. díl. Praha: F. Žďárský, 1922, s. 55.

[63] Artur Zimmermann (1854 - 1940) – Ministr zahraničních věcí Německa v roce 1916.

[64] BROŽ, Ivan. 2004. Masarykův vyzvědač. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2004. s. 84. ISBN 80-204-1085-6.

[65] Srov. HORČIČKA, Václav. 2007. Vztahy Rakousko-Uherska a Spojených států amerických v období první světové války. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007, s. 186. ISBN 978-80-246-1375-8.

[66] Srov. TRACHTENBERG, Marc. "A New Economic Order": Etienne Clementel and French Economic Diplomacy during the First World War. 1977. French Historical Studies [online]. Autumn 1977, Vol. 10, No. 2 , s. 324.

[67] KENNEDY, Paul M. 1984. The First World War and the International Power System. International Security. [online]. Vol. 9, No. 1 (Summer, 1984), s. 24.

[68] Howard, Michael. 1997. Válka v evropské historii. 1.vyd. Brno: Barrister & Principal, 1997, s. 129. ISBN: 80-85947-24-2.

[69] MILLMAN, Brock. 2001. A Counsel of Despair: British Strategy and War Aims, 1917-18.  Journal of Contemporary History [online].  Vol. 36, No. 2 (Apr., 2001), s. 252.