Zhruba po jednom roce se mě poštěstilo díky přízni a financím Československé obce legionářské vyjet do Ruska. Základním cílem výpravy byla dohoda o postavení památníku čs. legionářům v uralském městě Kunguru, účast na vojensko-historické konferenci „Občanská válka na Uralu“ v Kunguru, hledání hrobů čs. legionářů na místech bojů a další „diplomatické“ aktivity.

Před námi vyrazil již 4. 10. 2011 předvoj v silné sestavě Tomáš Jakl za VHÚ a Milan Mojžíš, tajemník ČsOL.

Přestože jsem se po nedávné tragédii hokejistů docela lidsky cestování letadlem bál, vše proběhlo v pořádku. V Moskvě na Šeremetjevu jsme měli čas i na pivo („Sibiřská koruna“). Do Permu jsme doletěli 6. 10. 2011 okolo 20:00 hod místního času po asi 6 reálných hodinách cestování. V Permu před letištěm se nás ihned ujal předseda permského vojensko-historického klubu, vydavatel skvělého historického časopisu „Retrospektiva“ a nejnověji pracovník Permského vlastivědného muzea, Dimitrij „Dima“ Lobanov. Chci zvláště zdůraznit, že od té chvíle až do našeho odjezdu bylo vše naprosto perfektně zorganizováno – doprava, ubytování, jídlo – a program byl nadmíru bohatý. Vše bylo děláno s až „německou“ precizností.

Po asi 1 a půl hodině jízdy mikrobusem po překvapivě dobré silnici jsme dojeli do staroslavného kupeckého města Kunguru. K historii města uvedu, že tudy vedla cesta ze západu z Moskvy do Sibiře a zdejší kupci obchodovali zejména s čajem a to od Číny až po západní okraje Ruské říše. Město bylo tedy svého času náležitě bohaté. Ubytování jsme nalezli v hotelu „Iren“ a bylo zcela v evropském standardu. Hned první den jsme se v hotelové restauraci navzájem blíže „seznamovali“, jak už to tak v Rusku chodí. Později jsem „seznamování“ omezoval, játra mám jen jedny.

Dne 7. 10. 2011 nás čekal bohatý program. Dopoledne byla naše delegace ve složení I. místopředseda ČsOL Sitta, vojenský atašé pplk. Pastyřík, zástupce ruské organizace péče o vojenské  hroby „Vojenyje memorialy“ (omlouvám se velice, ale jméno jsem si nezapsal), historik VHÚ AČR Jakl, tajemník ČsOL Mojžíš, člen ČsOL ze Slovenska Vrábel a já přijata starostou Kunguru, panem Kokšarovem Romanem Alexandrovičem. Jednání bylo srdečné (později, během hostin, ještě srdečnější), rozvíjely se všelijaké plány do budoucna.

Poté jsme se přesunuli do jednoho ze dvou místních muzeí, do Kungurského historicko-architektonického a uměleckého muzea-památníku. Tam byla odhalena putovní výstava připravená ve spolupráci ČsOL, Vojenského historického ústavu AČR Praha, Vojenského historického archívu Praha, „Dimy“ Lobanova a dalších ruských i českých partnerů. Výstava sestává z několika desítek rozvinovacích „pásů“, na kterých je text a fotografie mapující celou historii čs. legií v Rusku. Výstava již byla v Permu, kde byla doplněna exponáty z místních sbírek. V Kunguru nebylo tolik místa a tak zde byla figurína příslušníka České družiny a vojáka Čs. vojska na Rusi v tzv. vladivostockém stejnokroji. Výstavu zahájil starosta města spolu s bratrem Sittou a Tomášem Jaklem. Zahájení výstavy se účastnilo asi 100 ruských zájemců o historii.

Po vernisáži byl oběd a po něm všichni odjeli mikrobusem na jiho-východní okraj města, k ul. Stěpana Razina. Na tomto místě stojí v desolátním stavu kostel Nanebevzetí (ul. Stěpana Razina 3), okolo kterého se svého času rozkládal hřbitov pravoslavný a také katolický, evangelický a muslimský. Na tomto hřbitově našli místo posledního odpočinku i někteří čs. legionáři. Kostel byl v době SSSR zavřen, naposledy v něm byly do nedávné doby dílny elektrotechnického závodu. V době II. sv. války sem bylo evakuováno Kyjevské tankové učiliště. Zemljanky pro vojáky byly vykopány bohužel přímo na hrobech. S podrobnostmi odkazuji např. na knihu Zinajdy Lepichiny „Kungur pravoslavný“. Místo už v roce 2010 navštívil bratr Mojžíš a jeho delegace. Tehdy bylo volné místo okolo bývalého kostela, ale už asi 100 m na jiho-východ od něj začínal lesík porostlý roštím do výše dospělého muže. Takto byla zarostlá i jediná zbývající stavba na místě – památník Borcům revoluce. Letos bylo křoví z lesa vyčištěno a pro místo jsou přichystány velké plány. Bude obnovena cesta (od silnice), bude postaven památník čs. legionářům a později i památníky Děkabristům a polským povstalcům, kteří po nedalekém sibiřském „traktu“ kráčeli vstříc neradostnému osudu na Sibiři. Prohlédli jsme si rozházené kamenné desky z hrobů (které budou znova postaveny) i přízemí kostela.

Po návštěvě hřbitova byl ve sklepeních Muzea kupectva (budova stojí doslova několik metrů od prvně zmíněného muzea) přichystán odpolední „čaj“. Poté byla pro zájemce přichystána prohlídka města. V jejím rámci mě zejména zaujala věž kostela Tichvinské ikony Boží Matky (ul. Sitnikova 50) se svými zvony, ke kterým jsme mohli vystoupat. V ostatním si dovolím odkázat na turistické průvodce.

V sobotu 8. 10. 2011 se konala Mezinárodní vědecko-praktická konference. Přednášelo se v prostorách Muzea kupectva s možností promítání filmů a vůbec využití počítačů. Bylo přihlášeno 33 příspěvků, ale někteří přednášející nepřijeli. To ale nevadilo, protože i tak byl čas na přednášku omezen na cca 10 minut a vše se jen horko těžko stíhalo. Nakonec vystoupilo 20 přednášejících. Příspěvky postihovaly vše, od vědecko-metodologických aspektů historie a datování občanské války v Rusku, přes konkrétní boje bílých a rudých, představení fotosbírky VHA (Tomáš Jakl) po vzpomínky konkrétních legionářů (Ferdinand Vrábel) . Já měl drobný příspěvek na téma Čs. legionáři v Jekatěrinburgu 1918-1919, dodělával jsem powerpointovou prezentaci do 6. 10. 2011 do 02:00 hod, tedy do dne odjezdu, ale v 10 minutách jsem stihnul říci a ukázat jen velmi málo. Ke konferenci vyjde sborník (kam se můj malý, dvacetipětistránkový, text také nevejde a čtenáři se budou muset spokojit s „tezemi“. Konferenci řídili Obuchov Leonid Arkadijevič, kandidát věd, z Permské státní národní výzkumné univerzity a Kopilov Nikolaj Alexandrovič, kandidát věd, ze známého Moskevského státního institutu mezinárodních vztahů (univerzity) Ministerstva zahraničí Ruské federace. Oba vystoupili se svými příspěvky. Ze známých ruských historiků občanské války vystoupili Kručinin Alexandr Michajlovič, VHK „Horský štít“ Jekatěrinburg, autor mnoha knih o tématu, Dmitrijev Nikolaj Ivanovič, kandidát věd, Uralská federální univerzita Jekatěrinburg, vydavatel sborníků Bílá armáda-bílé dílo, Nečajev Michail Genadievič, kandidát věd, Permská národní výzkumná polytechnická univerzita a mnozí další. Konference byla přerušena chutným obědem a po konferenci se opět konal „čaj o páté“ ve sklepní restauraci Muzea kupectva.

Na neděli 9. 10. 2011 byl připraven program v Kynu, Kynovském závodě a v Sylvě, např. odhalení vagónu-muzea občanské války, ale já jsem se rozhodl zajet si do mého milovaného Jekatěrinburgu. Čtyřhodinová cesta za 500 Rb utekla jako voda a já jsem byl královsky přijat u pana Kručinina doma a pak i dalšími členy VHK „Horský štít“. Nakoupil jsem si něco knih v Domě knihy a pak přišel hlavní účel mé cesty. Pan Kručinin a ostatní přátelé mě doprovázeli a vozili po historickém Jekatěrinburgu a já fotografoval všechny budovy, kde měli Čechoslováci své jednotky a úřady a které se zároveň zachovaly do dnešní doby. Z města jsem odjel ve 23:00 hod lehátkovým vlakem do Kunguru, kam jsem v 04:21 hod, přesně podle jízdního řádu, dorazil.

Po krátkém spánku nás 10. 10. 2011 většinu čekal výlet na východ od Kunguru, do města Kišert a na další místa bojů čs. legionářů. V Kišertu jsme byli přijati hlavou Kišertského samosprávného rajónu Permské oblasti, paní Konopatkinou Tamarou Nikolajevnou. Přijetí bylo opět velmi srdečné. Opět bylo vidět, tak jako v Kunguru, že podpora turismu má dnes v Rusku značnou prioritu a každý se snaží mít „pod sebou“ co nejvíce zajímavostí (i kdyby to měla být místa spojená s „běločechy“). V Kišertu jsme si prohlédli ještě nádraží a pokračovali jsme za doprovodu pracovníka „rajónu“ dále na východ. Postupně jsme viděli most přes řeku Sylvu mezi Spaso-Bardem a Šumkovem (zachovaly se fotografie mostu, pořízené legionáři), nádraží v Šumkovu, kde by měl být hrob čs. legionářů, nádraží v Kordonu, kde by mělo být více hrobů čs. legionářů (nad jedním jsou bohužel pravděpodobně veřejné toalety) a konečně Molebský závod, dnes vesnici Molebku. V Molebském závodě jsme na hřbitově hroby nenašly, zato nám místní znalec ukázal zbytky originálních legionářských zákopů. Mě osobně nejvíce učaroval Molebský závod – vesnička dřevěných domků rozházených nad údolíčkem, na jehož dně je vypuštěné a zarostlé bývalé umělé jezero. Vody říčky se vlévají do blízké zákruty řeky Sylvy. Po závodě, zrušeném pro vytěžení rudy již za cara, nebylo ani památky. Jediným kamenným stavením v obci je troska kostela, na jehož opravu nejsou peníze. Jasné modré nebe, ostré slunce pozdního babího léta a jakoby „rezavá“ tráva vytvářeli zvláštní atmosféru odlehlého místa. Je ale možné, že jsem byl ovlivněn zdejší půdou, která má prý na místní obyvatele zvláštní vliv. Až do té míry, že se tu hlásí k několika přistáním UFO a jednoho dřevěného „ufona“ mají u silničního odpočívadla. Již za stmívání jsme dorazili zpátky do Kunguru. Poslední večer byl ve znamení piva, loučení, ale především živého rozvíjení nejrůznějších plánů na akce v Rusku, v ČR, publikační činnost atd., atd..

Dne 11. 10. 2011 nás „Dima“ Lobanov a řidič odvezli mikrobusem až na letiště a srdečně se s námi rozloučili. Kromě krátké příhody v Moskvě na letišti, kde mě a Milanu Mojžíšovi byla protokolárně odebrána struska z Molebského závodu (naprostý odpad, valící se v Molebce na zemi), mylně považovaná za minerály, se nic zvláštního nestalo. Odpoledne v metru v Praze jsem si říkal, zda celá cesta nebyla jen snem.

Autor: Bernard Panuš

Fotogalerie