Jezdit na Mladějov je stejné jako chodit každý pátek do stejné restaurace na řízek. Pořád je stejně dobrý, občas je trochu jiná obloha ale jinak přesně víme co čekat. A tak i letošní Mladějov byl osvědčenou kvalitou, pro kterou stojí za to si dojet.

Dorazili jsme v pátek odpoledne, vztyčili naše velkolepé stany, posadili se kolem našeho hnědého stolu, rozdělali hřejivý oheň a přemýšleli co s načatým vojensko-historickým večerem. Nakonec zvítězila žízeň a tak jsme se vydali pro nějaké občerstvení k nejbližšímu stánku. Po několikáté cestě jsme usoudili, že nejlepší bude se přemístit přímo ke zdroji a taky jsme tak učinili.

Ráno jsme se přivítali s nově přijevším Vénou a po snídani jsme si začali chystat výstroj k plánovanému pietnímu aktu, na kterém měl premiéru náš skvělý a krásný rotní praporek.

Na nástupu k pietnímu aktu jsme si zároveň všimli, jak žalostný je počet nás, čechoslováků a rusů, oproti rakušanům a němcům. No nic, nikdo netvrdil, že dnes máme vyhrát. Pietní akt proběhl podle všech regulí jak se sluší a patří. Promluvili významní lidé, hrála se rakouská hymna, nikdo neomdlel. Po příchodu do našeho tábora jsme se věnovali naší další nové hračce-znehodnocenému kulometu Maxim v řezu, který, jak jsme očekávali, se stal také velikým lákadlem pro návštěvníky akce.

Když přišel čas k boji, nasedli jsme na vlak a nechali jsme se dovézt na pozice. Naším úkolem je bránit pravé křídlo zákopové linie. Ze začátku naši vojáci triumfují, kolegové z levého křídla ukořisťují polní kuchyni, která bůhví proč, vařila uprostřed země nikoho. Velkolepá dělostřelecká příprava nás však vzápětí přibije na dno zákopů. Sotva vykoukneme, vidíme, že bojiště se na několika místech ocitá v plamenech. Vybíháme tedy ze zákopů a udusáváme oheň vším co je po ruce. Od kouře se nám motají hlavy a pálí oči, legionář však musí něco vydržet. Po několika více či méně uhašených požárech pořadatelé volají na pomoc profesionální dobrovolníky, kteří hasí louku definitivně. Vzápětí po nich už nastupují do zteče rakušáci, jsou jich celé houfy. Odrazíme několik menších útoků a vyrážíme do bodákového útoku hledat hrdinskou smrt. Celá linie se hroutí a rakušáci slaví své vítězství.

Hned po bitvě vyrážíme do dalšího boje, opět sedláme vlak a jedeme bojovat do lesa, opět bráníme. Naše stavy jsou ještě žalostnější, je nás jenom jeden (i když přeplněný) vagón. Na místě připravujeme léčku a bleskurychle se šplháme na kopce, kam plánujeme nalákat naše nepřátele. Bohužel ani nejlepší plán neobstojí před mnohonásobnou přesilou a tak jsme brzy sami obklíčení. Vrháme se do poslední bodákové zteče, kde většina z nás umírá. Poté i s „padlými“ nasedáme na vlak a jedeme zpět do tábora.

Poslední letošní mladějovský večer trávíme podobně jako ten první a druhý den ráno vyrážíme domů.

Autor: Petr Čížek

Foto: Václav Dlesk

Fotogalerie