Po stopách čs. legií v Rusku - Ural - 11. - 24. 8. 2011 |
![]() |
![]() |
Každý z nás prožije v životě mnoho zlomových okamžiků. Já jsem jeden takový prožil na konci léta roku 2010, kdy jsem se společně s kamarády z Klubu přátel pplk. Karla Vašátky účastnil vojensko-historické konference na území Ruské federace. V rámci této konference jsme navštívili mnoho památných míst (Jekatěrinburg, Kynský závod, Kungur atd.) a také jsme se zúčastnili rekonstrukce bojů 3. pluku Jana Žižky z Trocnova s „vojáky“ rudé armády v Kynském závodě (oblast jižního Uralu). Malebná příroda, památná místa a hlavně lidé, s kterými jsme se setkali, jistě v každém z nás zanechali mnoho emocí. Ani já jsem nebyl výjimkou a kromě krásných vzpomínek jsem si po vzoru ruských legionářů také odvážel jedno dívčí srdce. Neuběhl ani rok a výše uvedené příčiny mě zavedly znovu do velikého Ruska. Přísloví „láska i hory přenáší“ (bráno v širším slova smyslu), se znovu potvrdilo a já jsem se 11.8 roku 2011 ocitl na druhé straně zeměkoule v hraničním městě, mezi Evropou a Asií, Jekatěrinburgu (rusky Екатеринбу́рг) dříve Sverdlovsk. Datum návštěvy nebylo vybráno čistě náhodně, ale bylo přizpůsobeno plánované akci nazývané „Tavatujský pochod“. Tato vzpomínková akce je každoročně pořádána klubem vojenské historie Oravajského 195. pěchotního pluku z Jekatrinburgu u příležitosti výročí obchvatného pochodu 3. pluku Jana Žižky z Trocnova v okolí městečka a jezera Tavatuj. Čtyřhodinový odpočinek po sedmnácti hodinách letu utekl velice rychle a po zabalení všech potřebných věcí k pochodu (téměř kompletní dobová výstroj) jsem se vydal na hlavní vlakové nádraží. Venkovní teplota 30’C napovídala, že mě čeká ještě několik velice náročných dní. Domluvený sraz s členy pořadatelského klubu byl naplánován u paty budovatelské sochy (dělníka a tankisty), umístěné před nádražní budovou. Na tomto místě, zhruba po 10 minutách čekání, se nás sešlo poměrně hodně. Celkově devět osob z čehož dvě byly něžné a krásné dívky a jediným cizozemcem jsem byl já. Zakoupení lístků si vzal na starosti jeden z bratrů a nedlouho po příchodu posledního člena klubu jsme se vydali rychlým krokem k električce (obdoba českého osobního vlaku). V průběhu cesty k nám přistoupil bratr praporčík a zhruba po hodině jízdy jsme dojeli do cílové stanice – Tavatuj. Hned po vystoupení z vlaku proběhlo vřelé přivítání se skupinkou nadšenců vojenské historie ze Simbirska a všichni společně jsme se vydali do blízké vesničky, míjejíce bílý obelisk - památník s tradiční rudou hvězdou 1. Vesnička, do které jsme vstoupili, připomínala spíše skanzen, ve kterém se čas zastavil hned po odchodu ČS legií z Ruska. Skromná dřevěná obydlí napovídala, že život zdejších obyvatel není úplně jednoduchý. Po prašné a nezpevněné cestě jsme prošli vesnicí a zastavili se v nedalekém lesíku u hřbitova, kde na nás již netrpělivě čekala poslední část členů naší výpravy. Přestávka byla využita k doplnění zásob pitné vody, rozdělení výstroje a výzbroje, a jelikož někteří ještě nebyli v uniformách, tak také dostrojení. Následovalo krátké úvodní slovo bratra praporčíka, nezbytné vyfotografování celé skupiny a již nic nebránilo k započetí pochodu po stopách ČS legionářů 3. pluku J. Ž. z T. V čele s praporkem 1. roty, neseným bratrem Alexandrem a pod velením bratra praporčíka, jsme se tedy vydali po asfaltové silnici směrem k Tavaťujskému jezeru. Stačilo pár kroků a bylo mi jasné, že budu trpět. Řemení sovětského věcměšoku bylo totiž navrženo na předepsaný obsah a já abych si užil patřičného „pohodlí“, tak jsem si do batůžku přibalil navíc spací pytel. Díky tomuto nerozumu se popruhy zkrátili do takové míry, že při každém kroku se mi velice bolestivě zařezávaly do ramen. Ve chvíli kdy jsem si myslel, že už nemůže být hůře, se mi přihodila další „nehoda“ – upadl nosný řemen pušky. Částečným vysvobozením pro mne byla první pauza, která následovala zhruba po 45 minutách chůze.
Další den pochodu jsme započali rozděláním ohníčku a uvařením pitné vody k přípravě čaje. Rychlá snídaně, zabalení věcí a šlo se. Aby cesta rychleji utíkala, byl jsem vyzván k zazpívání nějakých českých tradičních písní. Nenechal jsem se dlouho pobízet a za chvilku se již všichni mohli přesvědčit o mých pěveckých schopnostech. Ze svého „širokého repertoáru“ jsem vybral mě nejmilejší; Ach synku, synku. Přestože jsem se na sólový zpěv úplně necítil, tak vše nejspíš dopadlo docela dobře a po dozpívání poslední sloky zůstala pochodová formace bez větších rozestupů. Úsek první části cesty nebyl dlouhý (cca. 30 minut chůze) a i přesto, že se u některých ozývaly šrámy z předešlého dne, tak jsme ho zdolali bez větších obtíží. Závod v těsné blízkosti našeho místa odpočinku nabízel stejně jako v předešlých 8 letech možnost čerpání pitné vody. Všichni si tedy doplnili láhve a mohlo se pokračovat v pochodu. Lesní porost, do kterého jsme v zápětí vstoupili, nám byl částečným úkrytem před sluníčkem, které ohřívalo okolní vzduch na teplotu kolem 30’C. Několik hodin střídající se cykly pochodu a přestávek monotónní lesní krajinou nás zavedli až k Vrch-Nejinskému rybníku pod hůrku Berezovaja. Malebné místo s křížem připomínajícím pobyt ČS legionářů v tomto kraji se přímo nabízelo k delšímu odpočinku. Téměř 1,5 hodiny trvající přestávku každý využil po svém. Někteří se šli koupat do blízkého rybníka, někteří vařili čaj a jiní zase využili služeb klubového lékaře, který dorazil nedlouho po našem příchodu. Poslední úsek cesty již nedělal zregenerovanému tělu větší problém a poháněný myšlenkou brzkého cíle se konec našeho putování velice rychle přibližoval. Závěrečná přestřelka s bolševiky pak již byla jen dokreslením představ o putování ČS legií Ruskem. V cíli pod hůrkou Chazovaja na nás již čekala připravené teplá večeře a jak je v Rusku zvykem musel se náš úspěch patřičně zapít. Příjemný večer ve společnosti opravdu pohostinných a mě velice sympatických lidí byl korunován příchodem dvou uralských kozáků, kteří doslova udělali tečku za mým večerem. Vhodně načasovaný odchod, lehce ovlivněný mým andělem strážným, pak byl pro mě a má játra nejspíš záchranou. Naprosto spokojený a s pocitem blaženosti jsem ulehal vedle osoby mě nejbližší. Osoby, která mě po celou dobu dodávala energii a sílu a bez které by nic z toho, co jsem v Rusku prožil, nebylo pravdou. Tímto bych jí a všem členům 195. Oravajského pluku chtěl srdečně poděkovat a popřát mnoho sil do dalších ročníků tohoto pochodu. 1 V sovětská regionální a speciální literatuře o památnících a památných místech Občanské války na Středním Urale se můžeme dočíst, že v roce 1918 v období probíhajících bojů došlo k obklíčení bránících se rudoarmějců a poté k následnému zapálení vagónu, s raněnými bojovníky a maďarskými internacionalisty. Protože bílým se dlouho nedařilo zlomit odpor této hrstky odvážlivců polili za tmy vagón benzínem a podpálili. Každého, kdo se pokusil vyjít, zastřelili na místě. Po skončení boje, železničáři pohřbili ohořelé těla k nepoznání, nedaleko místa smrti. Autor: Ing. Václav Mareš |