Jakožto veterán několika boberských pochodů můžu říci, že tento byl zatím nejtěžší. Pátečním odhazováním sněhu (asi trénink na Zborov) počínaje, kvalitou sněhu pokračuje a povětrnostními podmínkami konče. O počtu a náročnosti jednotlivých zastávek ani nemluvě.

Vše začalo už v pátek, hned po vystoupení z auta jsme ještě za tepla dostali do rukou lopaty a začali odhazovat krkonošskou nadílku, aby bylo kam zaparkovat. Práce šla rychle a mlčky. Když bylo odházeno, začali jsme netrpělivě vyhlížet druhý vůz z Mladé Boleslavi, který vezl náš páteční poklad - pípu a sud. Když konečně dojeli, na první pohled vypadali, že svůj cenný náklad požili cestou (minimálně jeden z nich). Konečně bylo naraženo, roztočeno a zábava mohla začít. Vše samozřejmě v rámci slušných mezí, ráno jsme museli brzo vstávat.

Ráno nepatřilo mezi ty nejhorší, které jsem zažil, ovšem rozcvička jakoby předznamenala, v jakém duchu bude celý pochod. Ledva jsme vyběhli na louku do sněhu, všichni jsme zapadli po kolena do sněhu, což by se ostatně v Krkonoších v únoru dalo čekat, horší však byla voda číhající pod sněhem. Po obvyklých klicích a závodu jsme si vysrkli ranní čaj a vyrazili na autobus. Co nás potrápilo na rozcvičce, to nás dorazilo cestou na autobus - hodně sněhu, hodně vody a ještě větší kaluž. Málokdo tento úsek překonal suchou nohou. Na autobusové zastávce jsme se, jako každý rok, postarali o obveselení pijanům v nonstopu přes silnici a nesedli na první (a podle slov řidiče zbrusu nový) autobus toho dne. Ten nás v poklidu přivezl do Trutnova k dalšímu, který nás měl dopravit na Pomezní boudy - začátek našeho pochodu. Tato cesta už nebyla tak klidná jako ta první. Namačkáni ve směsici běžkařů a chalupářů jsme sotva lapali po dechu, a když už se konečně uvolnila místa k sezení, museli jsme vyčkávat na posypání silnice před námi. Cesta totiž byla nesjízdná a my jsme nebyli první autobus, který zde uvízl. Po cca hodinovém čekání na pana cestáře jsme konečně vyjeli a zanedlouho vystupovali v cílové stanici.

Odtud jsme pokračovali pěšky na Sokolí boudu, kde jsme poobědvali a vyrazili na opravdový pochod. Cesta byla zatím snadná, jedinou nepříjemností bylo časté vyhýbání se rozjetým běžkařům, kteří často nevěřili vlastním očím. Cesta šla pěkně nahoru a dolů a po nějaké době jsme dělali další zastávku, tentokrát pouze na napojení. Zde se již začal zhoršovat terén, občas jsme se bořili, nicméně jsme věděli, že nejhorší úsek nás teprve čeká hned po hospodě s palačinkami.

Tam jsme dorazili ještě v relativně plné síle a jako každý rok jsme si před výstupem na kopec náležitě nacpali břicha. Tou dobou už začínalo být znát naše hodinové zpoždění v autobuse a začalo se stmívat. Teď už jsme se bořili o poznání častěji, do toho se do nás na odkrytých místech pořádně opíral pravý krkonošský vítr. Do poslední hospody jsme dorazili, když byla černočerná tma, zde jsme se občerstvili, vyslechli si místní kulturní program a už jsme si zase razili cestu na chalupu. Konečně jsme poznali výhodu hlubokého sněhu. Tam, kde dříve byla uklouzaná cesta a nejeden z nás si odtud odnesl modřiny, se teď dalo relativně bezpečně sejít. Po poslední hodince jsme dorazili na hlavní boberskou magistrálu a po ní už celkem pohodlně domů. Bylo kolem desáté hodiny.

V chalupě jsme se usušili, Tutani nám uvařili večeři a pustili si jakýsi film (o něm bohužel nemohu nic vyprávět, usnul jsem hned po večeři).

V neděli následoval obligátní úklid chalupy, dále oběd v Trutnově a pak již jenom cesta domů. Naši posádku ještě čekalo jednání v Josefově ohledně nadcházejícího Zborova, to už však je jiný příběh.

Děkujeme klukům z ČsOL Mladá Boleslav za skvělý víkend!

Autor: Petr Čížek

Foto: Jiří Filip, Jan Juřena

Fotogalerie