Ráno jsme byli probuzeni až nepříjemně. Po bleskové rozcvičce jsme se oblékli do plné polní, Vašátkovci a plzeňáci do ruské, mladoboleslaváci do nově našitých, krásně modrých francouzských, a vyrazili na autobus, který jsme dobíhali na poslední chvíli. Po jednom přestupu a cca 1,5 hodině cesty jsme vystoupili na zastávce Pomezní boudy, tradičně jsme se vyfotili u pamětní desky četníkovi zastřelenému při obraně celnice a vyrazili jsme na cestu. První zastávka na sebe nedala dlouho čekat, bylo nutno se před cestou posilnit v jedné z místních restaurací. Mezi polévkou a hlavním chodem jsme dostali menší prověrku našich znalostí, aby nejen tělo bylo procvičeno. Po jídle už nebyl důvod se nadále zdržovat a vyrazili jsme pěšky, Tutani místy i lyžmo. Cesta nám ubíhala celkem rychle a příjemně, velkým zpestřením bylo hlavně pozorování Vény, lyžováním nepolíbeného, kterak se válí s lyžemi ve sněhu. O několik zastávek, pádů a hospod dále jsme, již značně vyčerpaní, dorazili na poslední zastávku před nejtěžším úsekem cesty. V jakési horské chatě plné podnapilých individuí jsme si dali čaj a jali se, doprovázení psem hostinského který nás pronásledoval téměř celý zbytek cesty, než si ho vyzvedl jeho pán, sestupovat do Bobru, vsi kde se nacházela naše základna. Cesta to byla velmi těžká, neboť byla z kopce a ještě k tomu umrzlá a naše okované boty byly jako neřiditelné brusle. Teď jsme se již nesmáli Vénovi že padá, padali jsme totiž všichni kromě psa. Dodnes pláči při pohledu na svoji promačkanou polní láhev a tabatěrku. Sestup jsme nicméně zvládli všichni bez větší újmy, zbytek cesty byl již po silnici a tudíž relativně bezpečný. K večeři jsme pojedli pohankovou kaši, spočítali jsme hlavy polských turistů, Pivoň vyhlásil výsledky soutěže (nebudeme zveřejňovat) a usnuli jsme spánkem spravedlivých.