Antonín Vlk se narodil 6.6.1894 v Neveklově, okr.Benešov, jak sám uvádí. V různých dokumentech v jeho složce jsou uváděna ještě 3 další data narození - 6.6.1893, 6.7.1893 a 3.6.1894. Absolvoval reálné gymnázium. Před I.světovou válkou začal studovat technickou chemii na české technice (české vysoké škole technické) v Praze, stihnul dokončit 2 semestry. Později za války uváděl úplnou znalost německého a italského jazyka a poněkud francouzštiny. Před válkou byl svobodný, náboženství římsko-katolického.

I částečné vysokoškolské studium ho předurčovalo k tomu, že se měl stát záložním důstojníkem v rakousko-uherské armádě. Antonín Vlk se stal v roce 1914 jednoročním dobrovolníkem u c.a k.pěšího pluku č.11, který měl před válkou velitelství v Písku. Jak se píše v dokumentech, v týlu byl Antonín Vlk 5 měsíců a poté 8 měsíců v zákopech. Zajat byl 2.11.1916 v Itálii, v místě uváděném jako Peciuca, stále jako jednoroční dobrovolník (Kadett-Aspirant) 11.pluku.

Velice brzy se zapojil do našeho odbojového hnutí. Již krátce po zajetí, někdy začátkem prosince 1916, se Antonín Vlk v zajateckém táboře Compo Perdu na ostrově Asinara přihlásil na výzvu velitelství tábora k budoucí službě v ruské armádě. Výzva byla důvěrně šířena mezi důstojníky české národnosti. Jak sám uvádí, měl s několika dalšími důstojníky brzo odjet na ruskou frontu. K naplnění tohoto slibu nedošlo. Uznání data přihlášení do naší zahraniční armády bylo po válce předmětem šetření, které bylo ukončeno až na konci roku 1923. Přirozeně ho stěžovala neexistence psaných dokumentů. Nakonec Kancelář legií při MNO prověřila množství svědků a Antonínu Vlkovi bylo trvání legionářské služby uznáno od 1.12.1916.

Antonín Vlk se dále účastnil odbojové činnosti, prozatím korespondencí s Čs.národní radou v Paříži a zejména propagací odboje mezi zajatci, například v táborech Cassino a Casagiove na ostrově Asinara. Byl důvěrníkem mezi italským velitelstvím a slovanskými zajatci.

V roce 1917 přijel na Asinaru opakovaně důvěrník odbočky Národní rady v Římě ppor.Emanuel Ambrož. Protože čeští zajatci již nevěřili, že jejich přihlášky it.velení vůbec odeslalo, přihlásili se mnozí do čs.vojska znova. Je nutné podotknout, že v uvedené době samostatné čs.jednotky v Itálii ještě neexistovaly, bylo o nich stále jednáno. Mezi jinými se 10.7.1917 přihlásil podruhé i Antonín Vlk a 19.12.1917 ještě svou přihlášku písemně zopakoval. Po dalším čekání a jak sám píše: „po několikanásobném přemísťování a koncentrování odjel jsem v lednu 1918 z Paduly na frontu proti Rakousku, s první částí výzvědných hlídek, které utvořili později 39.pluk“. Antonín Vlk obdržel osobní číslo 15859.

Uvedené výzvědné roty byly vytvořeny it.velením z Čechů a Jihoslovanů ještě před vytvořením čs.vojska a mimo rámec čs.dobrovolnického sboru, resp.pracovních praporů. Antonín Vlk sloužil v jednotce, které se mnohem později stala 9.rotou 39.pluku.

Období od ledna do dubna 1918 nám u Antonína Vlka přináší drobné nejasnosti. Pokud se totiž zaměříme na 9.rotu, oddíl jejich budoucích dobrovolníků vyšel z Paduly až 3.4.1918, jako třetí hlídkový oddíl. Byl přidělen do působnosti italské VIII.armády, na úseku Piave s nejchoulostivějším bodem, 369 m vysokým vrchem Montello. Oddíl tvořilo 14 důstojníků (včetně Emanuela Ambrože), mezi které se počítali i „důstojničtí aspiranti“ včetně v historické literatuře jmenovaného Antonína Vlka. K oddílu byl přidělen italský důstojník zpravodajské služby por.Donalli. Velitelem roty byl por.Adolf Prchlík.

5.4.1918 oddíl dorazil do vily Gemma v Noventě Padovaně, východně od Padovy. Pro rotu nastal nejdříve čas výcviku. Cvičilo se např.házení a obsluha nejrůznějších granátů, hlídkování, boj s nožem (pugnale), používání plynových masek. Provozoval se sport i sokolské cvičení. Antonín Vlk byl na přelomu dubna a května s Ambrožem a 12 vojáky v Este v kurzu kulometů Fiat a „házení bomb“.

V polovině května 1918 odjela již část roty na frontu. Jak se o té době píše v materiálech Antonína Vlka: „konal službu jako velitel jednotlivých [výzvědných pozn.aut.] hlídek. Počáteční hodnost asp.uff. [aspirante ufficiali, zhruba jako Kadett-Aspirant, tj. aspirant na důstojnickou hodnost pozn.aut.], v srpnu [1918] povýšen pro zásluhy válečné na podporučíka“.

15.6.1918 postihla rotu veliká ztráta. Při ofenzívě nepřítele bylo několik legionářů zajato a 25 jich bylo popraveno, další zemřeli. Přesná činnost Antonína Vlka v té době je zatím neprozkoumaná. Jak se píše v jeho dokumentaci, Antonín Vlk se účastnil protirakouské ofenzívy v červenci 1918 a italské ofenzívy v říjnu 1918, tj. těsně před koncem války.

Nechme mluvit historickou literaturu o červnových bojích roty: „Zatím rota byla vyzvána přednostou Ufficia Informazioni plk.Dupontem, aby se zúčastnila činně akce pod Montellem západně od Monte Priula u vesnice Nervesy, severně Arcade. Rota plně vyzbrojena v nejlepší náladě, hoši plni bojechtivosti, odjeli do Arcade automobily, kam dorazili ještě za tmy ráno. Za ranního šera učiněn nástup po silnici Arcade-Nervesa. Úkol daný v Albaredu byl tento: rota půjde za ochrany dvou pancéřových aut a jedné kulometné roty italské jako druhá vlna za XIII.repartem d’asalto [úderným oddílem pozn.aut.], které provede útok. Úkolem druhé vlny jest po útoku XIII.reparta vmísit se mezi poražené, způsobit voláním (propagandou) zmatek v řadách nepřítele (bylť v tom místě 13.pluk moravský) a způsobit nejen zajímáním, ale právě přebíháním Čechů citelné ztráty nepříteli.

Myšlenka dobrá, třebaže těžko proveditelná, ale zato bylo možno se zúčastniti boje a na to se všichni upřímně těšili. Leč jaký obrat. Před početím akce por.Zeman a por.Ambrož šli vyjednávat podrobnosti s velitelem úseku, generálem brigádníkem [generálem, velitelem brigády pozn.aut.], a ten jim uložil něco zcela jiného.

Rota měla vzíti útokem nejchoulostivější místo úseku, které Italové ztratili a jež Rakušané rychlým vybudováním a vytvořením asi 20 kulometných hnízd chtěli udržeti za každou cenu. Byl to takticky důležitý násep železniční trati.

Tři útoky italské ztroskotaly. I útočný prapor italský rozbil si čelo o tuto tvrdou pozici, za podpory a součinnosti všech zbraní.

Když již všechny pokusy selhaly a když již všechny oddíly se bezúspěšně vystřídaly – jako poslední rozhodný pokus měla útočiti rota Čechoslováků. Bylo to několik desítek mužů ozbrojených noži a útočnými granáty a to pouze skrovně, vzhledem k úloze, jakou původně obdrželi.

Tato myšlenka, jež za jiných okolností zdála by se býti buď směšná nebo šílená, jest nejlepším důkazem slávy československých výzvědčíků. Jest to nejvýmluvnější uznání se strany italského velení a vojska“.

Podnik byl nakonec odložen.

Brzo na to, 24.6.1918,přijel k rotě ruský legionář, kpt.Šeba, který v té době již pracoval pro odbočku Národní rady v Římě. Před ním, spolu s ostatními příslušníky roty, podepsal Antonín Vlk Slib vojáka československého národního vojska, i když v případě těchto vojáků by se o složení slibu dalo hovořit s trochou zlehčení jako o formalitě. 28.7.1918 obdržela rota prapor, který od dam města Padovy přijal Antonín Vlk s des.Pluhařem.

Opět ať mluví literatura: „V září odhodlala se dobrovolně se přihlásivší 16 členná hlídka s podporučíkem Kasperem a Vlkem provést akci přes řeku jižně Moriago, jejímž cílem bylo zajmout rakouskou přední stráž a přinést kulomet na ní postavený. Vykonány pečlivě přípravy hlídkováním naznačeným směrem a podporučík Kasper s jedním italským důstojníkem za dne, zůstav po 24 hodiny na ostrově před rakouskými zákopy skryt, prohlédl a ofotografoval terén i onu přední stráž, od níž byl sotva 40 kroků vzdálen. Leč na základě poznatků námi získaných bylo v poslední chvíli akci uloženo provésti rotě arditů [úderníků ozn.aut.]. Avšak ztroskotala úplně, způsobivši jim četné ztráty. Neúspěch zaviněn neopatrností a nepropracovaností. Tak z rivality nemístné neměl nikdo užitku, jen škodu“.

15.10.1918 byl Antonín Vlk povýšen na poručíka. Jak již bylo zmíněno, v souvislosti s reorganizací naší divize na armádní sbor se rota 15.11.1918 přemístila do Vanza u S.Pietra Viminaria, ke koncentraci. Antonín Vlk stal příslušníkem 9.roty 39.čs.střeleckého pluku. Pluk se zúčastnil v prosinci 1918 přehlídky před italským králem v Padově. 15.12.1918 vyrazil 39.pluk z Padovy a z Monselice v 6 transportech jako první z legionářských pluků směrem k vlasti. 17.12.1918 pluk dojel do Dolního Dvořiště a poté do Českých Budějovic.

Ovšem již 22.12.1918 odjíždí 39.pluk na Slovensko do Zohoru. Pluk se zúčastnil bojů na Slovensku.

1.3.1919 byl Antonín Vlk povýšen na kapitána (v it.legiích rotmistra).

K 24.4.1919 je por.Vlk uváděn jako „censurní referent při zpravodajském oddělení MNO“. K 30.7.1919 je povolán ke službě v četnictvu a k 31.8.1919 je veden u ZČV v Praze. Legionářská služba se Antonínu Vlkovi počítala do 31.12.1919.

Za službu v legiích byla Antonínu Vlkovi udělena následující vyznamenání: český [československý] válečný kříž, italský válečný kříž a rozkazem z 12.2.1919 „bronzová medaile italská“.

(Texty z výstavy v Praze - o legionářích - četnících, policistech.)