Václav Čečrdle se narodil 27.3.1892 v Přelicích, pol. okr. Slaný otci Václavu. Přelice byli i jeho domovskou obcí a udával je i jako adresu na své rodiče a příbuzné. Václav Čečrdle absolvoval 5 tříd obecné školy a byl rolníkem. Před válkou byl svobodný, bezdětný.

Odveden byl v roce 1914. Sloužil v „8.divizi vozatajské“ s doplňovacím velitelstvím v Praze, což odpovídá jeho povolání i domovské obci. Zajat byl jako příslušník chebského C.a K.zeměbraneckého pěšího pluku č.6 dne 28.7.1916 u obce Chlebyčína (Chlebyčín?) jako střelec (tedy prostý vojín). Jinde se uvádí stejné datum, ale jako místo „Otynie, m. Hubič“ nebo „Otinije v Haliči“. Jak se dostal z vozatajstva do uvedeného pluku, není z archívních dokumentů zřejmé.

Jasnější je, že zajetí Václava Čečrdleho bylo výsledkem ruské Brusilovovy ofenzívy. Ta začala 4.6.1916 a probíhala úspěšně až do konce července 1916. V jejím rámci byly 18.7.1916 dobyty Černovice, hlavní město rakousko-uherské země Bukovina a byly zajaty statisíce rakousko-uherských vojáků, včetně Čechů.

V zajetí byl Václav Čečrdle zařazen v době od 28.6.1916 do 10.7.1917 do 17. pracovního praporu. Rozpor mezi datem zajetí a datem začátku služby v pracovním praporu se nepodařilo objasnit.  Stejný rozpor se týká i konce doby zajetí. Posledním místem zajetí byly výše uvedené Černovice. Zřejmě již v zajetí přispíval na tzv. národní daň.

Pokud se z historické literatury dají doplnit tato suchá data, zdá se, že Václav Čečrdle patřil ke skupině zajatců rakousko-uherských „pluků č.6, 8, 54 a 81“, zajatých v bitvách u Otynie a Nádvorné. Masa několika tisíc zajatých Němců, Maďarů, Čechů a jistě i jiných národností byla tříděna na různé skupinky a tyto byly odesílány pěšky i vlakem do nitra Ruské říše. Třídění Čechů prováděl na dosud nezjištěném místě zatím neznámý ruský důstojník českého původu. Zdá se, že z Čechů byla vytvořena jedna skupina a odeslána pěšky do Kamence Podolského, kam se jí podařilo za týden dojít. Datum příchodu do Kamence Podolského není zatím zjištěn.

Z Kamence Podolského odjela uvedená skupina vlakem do Proskurova a Chmelnik. Zde trval pobyt asi 14 dní. Ve Chmelnikách se Češi poprvé dozvěděli o odbojových aktivitách Svazu čs. Spolků na Rusi a po výzvě se jich okolo 130 zapsalo na práci na obranu. Jejich seznam byl odeslán do Kyjeva a bylo by zajímavé zjistit, zda je v něm i jméno Václava Čečrdleho.

Z Chmelnik byl proveden další transport po železnici do Černovic. Dne 23.8.1916 byli čeští zajatci zavedeni na nádraží, do budovy bývalé rakousko-uherské celnice, která se jim stala domovem. Budoucí Kornilovci byli zařazeni do 7.roty 17.pracovního praporu a zabývali se nakládáním a vykládáním zboží z vlaků (v Černovicích končil evropský rozchod kolejnic a začínal ruský). Rozběhla se komunikace se Svazem čs.spolků na Rusi.

Na zimu se část 7.roty přesunula do sladovny nad nádražím a část byla vyslána na práci do stanic bukovinské dráhy. Velitelem roty byl záložní důstojník, prap.Malyšenko. V očekávání přijetí do čs.jednotek strávili v Černovicích a okolí zajatci čas až do května 1917. Zažili tak jednak ruskou revoluci vrcholící 9.3.1917 (25.2.1917 st.st.) a také přípravy na další ruskou letní ofenzívu. Čas v nečinnosti se jim zdál příliš dlouhý. Občasné návštěvy čs. vojáků na tom mnoho nezměnily.

V květnu 1917 přijel do Černovic dosud nezjištěný ruský záložní pluk, jehož řadovým (vojínem) byl Boris Honzátko, instruktor tělocviku ve vojenských školách a vítěz z olympiády z Atén. Protože uměl rusky a vyznal se v poměrech, po několika schůzkách s českými zajatci těmto doporučil, aby se dobrovolně přihlásili přímo do ruské armády.

Na tomto místě musíme napsat několik slov o jednotce, se kterou spojil Václav Čečrdle svůj život. Revoluce začátku roku 1917 přinesla do ruské armády vlnu novinek, jako např. rozkaz č.1 Petrohradského sovětu, narušující samotné základy a logiku fungování armády. Vlna neposlušnosti vůči důstojníkům, odmítání bojovat, bratření se s nepřítelem zachvátila mnohé jednotky kdysi slavného vojska.

Různé úvahy, jak tento stav zvrátit, měli mnozí od řadových vojáků po poslance státní dumy. Jako jedno z východisek se rozšiřovalo zhruba od května 1917 „hnutí“ různých revolučních úderných praporů, částí smrti atd., tvořené jak dobrovolníky ze samotné armády, tak dobrovolníky z týlu, vojenských škol a dokonce invalidů a žen.

Takové snahy vyvíjel u ruské 8.armády Jiho-Západního fronty kpt.gšt.Nikolaj (jinde – Mitrofan) Osipovič Něžencev. Ten podal v květnu 1917 veliteli uvedené 8.armády gen.-por.Lvu Georgijevičovi Kornilovu zprávu „Hlavní příčina pasivnosti naší armády a možnosti boje proti ní“. Ve zprávě Něžencev dokladoval nutnost vytvoření úderných jednotek. Kornilov s ním souhlasil a 1.6.1917 (19.5.1917 st.st.) vydal rozkaz, kterým nařizoval Něžencevu zformovat 1.armádní „údarno-šturmovij“ (jinde 1.úderný) oddíl štábu 8.armády. Něžencev byl určen velitelem oddílu. Oddíl se tvořil z dobrovolníků a 14.6.1917 (1.6.1917 st.st.) byl zformovaný. V tomto období oddíl tvořili 2 pěší prapory, 2 kulometné oddíly, baterie jízdního dělostřelectva a oddíl pěších a jízdních rozvědčíků (průzkumníků).

Přítomnost Kornilova byla jednou ze šťastných náhod, protože ruskému generálu, zajatému v roce 1915 v Karpatech, pomohl k útěku ze zajetí český voják rakousko-uherské armády a Kornilov shlížel na Čechy příznivě.

V dosud neustanovený květnový den šla tedy delegace zajatců vedená Honzátkem přímo za Kornilovem a ten ihned souhlasil se zařazením Čechů jako rozvědčíků do 1.úderného oddílu. Po překonání překážek (např. frontovému veliteli Kornilovu nepodléhali pracovní prapory) byla věc zásahem emisaře OČsNR prap.Fialy rozřešena a dosud ne přesně zjištěný počet českých zajatců vytvořil již zmíněný průzkumný oddíl. Datum jeho vniku také dosud není zjištěno, pravděpodobně to bylo na začátku června 1917.

Údaje o začátku služby Václava Čečrdleho v čs.vojsku (resp. u 1.úderného oddílu, pozdějších Kornilovců) se liší. Do jednotky vstoupil Václav Čečrdle podle některých dokumentů 5.5.1917, podle jiných 3.6.1917, 10.6.1917 nebo dokonce až v červenci 1917. Byl zařazen do 13. roty pluku. Sám Václav Čečrdle uváděl po válce, že sloužil v čs.zahraničním vojsku od 10.6.1917. Zdá se, že pravděpodobnější jsou spíše dřívější data, protože podle všeho se Václav Čečrdle účastnil ruské letní ofenzívy a získal za to ruské vyznamenání. V takovém případě by byl Václav Čečrdle již příslušníkem uvedeného oddílu pěší rozvědky.

Na začátku června 1917 bydleli budoucí rozvědčíci ještě ve svých dosavadních ubikacích a v „židovském domku“ pod sladovnou, v rotní kanceláři, chystali dobově rudý prapor s nápisem „Ať žije Česká republika! Pryč s Rakouskem!“. Na jiné tabulce ale už byl nápis „Češi – rozvědčíci generála Kornilova!“. V dosud ne přesně zjištěnou neděli pak proběhla v Černovicích slovanská demonstrace. Je zajímavé, že se jí účastnil i prap.Fiala, prap.Malyšenko (Malošenko) a zejména kpt. Mejstřík se 2 Slováky, se kterými sloužil ve štábu armády. Ve štábu 8.armády byl kpt.Mejstřík od 28.5.1916 jako tlumočník a podle jeho „poslužného spisku“ se 12.6.1917 přihlásil do bojových jednotek, resp. byl zařazen do 1.úderného oddílu jako velitel českých průzkumníků. Podle historické literatury přišel Mejstřík ke krajanům již po nějaké době existence oddílu.

Budoucí rozvědčíci, a asi i Václav Čečrdle, byli nejprve zařazeni k ruskému 13.záložnímu pluku, kde jim byla vydána „úplně nová polní výstroj a výzbroj“.

O něco později se čeští vojáci objevují na úpatí Karpat, u řeky Prut, ve vesnici Střelecký Kut. Bylo jich 125, včetně Honzátka, který ale zanedlouho s 12 jinými dobrovolci odešel do tajného výzvědného oddělení 8.armády v Černovicích. Čs.vojáci prodělali 2 týdny krátkého výcviku ve vrhání granátů, odstraňování ženijních překážek, seznámili se s ruskou puškou a povely.

Na konci června 1917 se celý 1.úderný oddíl účastnil výpravy k nezjištěné karpatské vesnici, kde se obyvatelé zabývali převáděním špionů přes frontu. Rovněž na konci června přijel k 1.údernému oddílu Kornilov a konala se přísaha na nový prapor. Byla to doba, kdy se už chýlil čas k provedení další ruské ofenzívy, naplánované už za cara na konci roku 1917. Tato ofenzíva měla dokázat, že ruská armáda, „nejdemokratičtější armáda na světě“, je stále tak mocná, jako dříve.

Dne 27.6.1917 odchází 1.úderný oddíl ze Střeleckých Kut na stanici Žučka, aby se vlaky dopravil na frontu. Dne 28.6.1917 zastavil vlak v nezjištěné malé stanici před Tismenicí. K ránu 29.6.1917 dojel vlak do Tismenice. Zde 1.úderný oddíl vystoupil a pěšky došel severozápadním směrem do nezjištěné vesnice. Dne 30.6.1917 provedlo 20 Čechů a kozáci z jízdní rozvědky první průzkum směrem na Dobrovlany a před Janicí. Prozkoumávali místa budoucího působení 1.úderného oddílu. Zda mezi nimi byl i Václav Čečrdle, není známo. Celý 1.úderný oddíl se pak utábořil u Dobrovlan, u říčky Zlatá Bystřice. Dne 2.7.1917 večer se vojáci dozvěděli o vítězství u Břežan (u Zborova). 6.7.1917 začala na úseku 1.úderného oddílu dělostřelecká příprava, tedy dělostřelba do rakousko-uherských zákopů. Po dalších rozvědkách některých Čechů byla večer 7.7.1917 celá česká pěší rozvědka poslána do zákopů na ochranu ruských vojáků, kteří ničili překážky nepřítele pro chystaný útok. V neděli 8.7.1917 padli první 2 Češi-Kornilovci. Později byli Češi rozděleni mezi ruské vojáky, podle historické literatury proto, aby upevnili jejich bojový duch. V 9 hodin začal boj. Na druhé straně byli vojáci rakousko-uherského „65.pěšího pluku“ a ve druhé a třetí linii říšští Němci. V 15 hodin boj po proražení 3 linií obrany nepřítele pro 1.úderný oddíl skončil. Jiné ruské jednotky pronásledovaly nepřítele směrem ke Kaluši. 1.úderný oddíl byl ještě vyrušen z odpočinku nenadálým útokem praporu Němců, ale čerkeští jezdci vše vyřešili.

1.úderný oddíl měl dle ruských pramenů ukořistit 4 těžká a 2 lehká děla, množství kulometů a zajatců a přitom ztratil 300 mužů, z toho 100 bylo probodnuto bodáky v boji muže proti muži.

Dne 9.7.1917 se 1.úderný oddíl vrátil ke Zlaté Bystřici. 10.7.1917 byl vysvěcen prapor 1.úderného oddílu. Oddíl pak jde přes spálenou ves Jamnice do vsi Viktorova. 11.7.1917 večer oddíl odešel z Viktorova směrem ke Kaluši. Na noc se utábořil nedaleko řeky Lomnice. Až 13.7.1917 se oddíl pohnul do Viktorova, 15.7.1917 prošel přes Majdán do města Stanislavova, kam dorazil 16.7.1917 v 03:00 hod ráno. Nocovalo se v místní věznici. Během pobytu ve Stanislavově mělo dojít výstupu mezi Něžencevem a velitelem II.praporu a tento důstojník měl s většinou svého mužstva od 1.úderného oddílu odejít. Dne 19.7.1917 se 1.úderný oddíl hnul na reorganizaci, doplnění a přípravu směrem k vsi Krásná, 6 verst jihovýchodně od Nádvorné. Do Krásné dopochodoval 20.7.1917 večer. Dne 22.7.1917 oddíl odešel do Nádvorné, kde nastoupili vojáci do vlaku a 23.7.1917 vyjeli směrem k Tismenici. V nezjištěném dni v červenci 1917 oddíl obdržel název „Kornilovský úderný“.

Večer, pravděpodobně 23.7.1917, dojeli (nyní podle českých vzpomínek „Kornilovci“) do Bučače a ubytovali se okolo nádraží (Češi v nádražní budově). V Bučači se konal jeden z pověstných porevolučních mítingů vojska. Zde čs.Kornilovci zažili, jak nepřátelské letadlo hodilo do lidského chumlu 2 bomby. Výsledkem bylo 12 mrtvých, mnoho těžce a lehce raněných ruských vojáků. V poledne 24.7.1917 Kornilovci odjeli k Chorostkovu. Tam k Čechů přibyli 3 noví dobrovolníci a oddílu 1 ruská rota. Dne 25.7.1917 postupují Kornilovci opět k frontě. Čeští rozvědčíci se zde setkali s belgickým oddílem obrněných automobilů. Večer, po několika setkáních s ruskými ustupujícími vojáky nebo s vojáky, kteří se chystali odejít z fronty, prošla česká rozvědka mezi ruské a nepřátelské linie. Zde našla zbytky Orenburského úderného praporu, který byl při útoku zrazen okolními ruskými jednotkami.

Na základě těchto zpráv začali Kornilovci 26.7.1917 ustupovat ke Hřímalovu, kam večer došli. V noci oddíl odešel do vsi Okna a odpoledne 27.7.1917 do Krásné. Dne 28.7.1917 Kornilovci pokračovali na Zlotku, 29.7.1917 zpět před vesnici Okna, 30.7.1917 šli ke Krásné, 31.7.1917 k Husjatinu a do Satanova. Pak bylo rozhodnuto o definitivním odchodu Kornilovců z fronty a 1.8.1917 oddíl došel do Horodoku, 2.8.1917 do Jarmolince a 3.8.1917 přes Tatarince do Proskurova. Omlouvám se ctěnému čtenáři, že ho unavuji výčtem těchto jmen, ale pokud vycházím z předpokladu, že všeho toho pochodu se účastnil i Václav Čečrdle, myslím, že jeho potomky by mohlo zajímat, kde se pohyboval.

V Proskurově byli Kornilovci ubytováni v obilním skladišti. Podle českých pramenů se zde oddíl přetvářel na pluk. Kvalitu nových ruských dobrovolníků nehodnotili Češi příliš vysoko. Několik Rusů přišlo i do Českého oddílu a údajně později vyvolávali problémy. Mezi čs.Kornilovce bylo zařazeno i 11 českých zajatců, dosud zaměstnaných v Proskurově.

Podle ruské literatury byl oddíl 14.8.1917 (1.8.1917 st.st.) rozšířen na třípraporový Kornilovský úderný pluk. Dne 18.8.1917 (5.8.1917 st.st.) byl jako IV.prapor do pluku zařazen Sibiřský Omský úderný prapor. Dočasný statut pluku pak byl: 1 plk., 5 pplk. (z toho 1 pplk.pomocník velitele pluku), 17 kpt., 1 škpt. (je otázka, zda to nebylo uděláno speciálně kvůli Mejstříkovi, povýšeném 25.6.1917 do uvedené hodnosti), 8 poručíků a podporučíků, 56 mladších důstojníků (praporčíků), 1 kněz, 10 vojenských úředníků, 4781 dalších poddůstojníků a vojáků různých funkcí. Pluk měl 24 kulometů, které rozkazem z 24.8.1917 z jednoho kulometného oddílu rozdělil do 4 osmikulometných oddílů. Posledně jmenovaný rozkaz rozšiřoval oddíl jízdní rozvědky na sotňu kozáků 38.donského kozáckého pluku. Kromě toho bylo nařízeno vytvořit u 21.záložní brigády záložní prapor pluku o 4 rotách. Pluk se měl i nadále formovat výhradně z dobrovolníků.

V Proskurově mohl Václav Čečrdle chodit i do restaurace a kavárny pana Hudce, který mimo jiné přispěl významně na výrobu praporu pro čs.Kornilovce. Na konci srpna obdrželi Kornilovci kříže sv.Jiří za letní boje a mezi nimi pravděpodobně i Václav Čečrdle, jehož materiálech se objevuje zmínka o jeho vyznamenání „křížem 4.třídy“ za boje proti Němcům v roce 1917. Zřejmě se jedná o kříž sv. Jiří 4.stupně, který má uvedený i v ruských dokumentech z období protibolševického boje.

Dne 6.9.1917 odjel pluk z Proskurova a směřoval do Mogileva. Tou dobou už byl Kornilov vrchním velitelem armády a politická situace byla značně napjatá. Proslýchalo se, že Kornilov chce svrhnout neschopnou Prozatímní vládu a obnovit pořádek v říši. Zprávy o převratu se šířili po Petrohradu už od 29.8.1917. Jiní ale říkali, že Kornilov potřebuje pouze spolehlivou ochranu STAVKy (vrchního velení). Některé historické knihy dodnes operují s kornilovským povstáním jako s hotovou věcí, v jiných se píše o tom, že Kornilova s armádou si do Petrohradu pozval sám ministerský předseda Kerenský a pak se svého rozhodnutí leknul a na pětníku otočil. Celá situace gradovala ve dnech 8. a 9.9.1917. Jisté je, že Kornilov už nebyl dne 9.9.1917 vrchním velitelem ruské armády.

Nicméně, podle českých pramenů, 10.9.1917 odpoledne vykonal Kornilov přehlídku vojsk, mezi tím i Kornilovců s českou hudbou, které stejného dne k pluku dorazila.

Ještě 23.9.1917 měl podle českých pramenů do Mogileva přijet T.G.Masaryk a vyjednávat s Kornilovem o tom, že Kornilovský úderný pluk se stane „Slovanským“, bude zčásti doplněn Čechy a přičleněn k I.č.-s.střelecké Husitské divizi.

Bohužel, Kornilov skončil ve věznici v Bychově, spolu s jinými důstojníky, kteří se měli podílet na údajném puči.

T.G.Masaryk měl o Kornilovcích jednat znova, s gen.Duchoninem.

Podle ruských pramenů byl pluk na základě politických událostí 23.9.1917 (10.9.1917 st.st.) přejmenován na 1.Ruský úderný pluk a skutečně přičleněn k I.č.-s.střelecké Husitské divizi. Pluk byl doplněn slabou českou rotou a počet čs.vojáků dosáhl 250 mužů, rozdělených do 2 rot. Dne 6.10.1917 (23.9.1917 st.st.) vychází rozkaz I.č.-s.střelecké divize č.189, ve kterém je v § 1 uvedeno, že „1.Ruský úderný pluk“ přibyl k divizi. V rozkazu je uvedeno jako datum příchodu 14.9.1917 (1.9.1917 st.st.). Pluk byl rozmístěn mezi Polonné a Romanov, v oblasti vesnic Malaja Kazarka, Pillino-Košary, Kozary, Kamen a Bundyčev. Dne 13.10.1917 (30.9.1917st.st.) byl pluk podle ruských pramenů opět přejmenován, a sice na Slovanský úderný.

V noci ze 9.11.1917 (27.10.1917 st.st.) provedli bolševici státní převrat a v podstatě tak zahájili několikaletou občanskou válku. Bolševici se postupně snažili převzít moc v dalších a dalších místech a tak došlo k nepokojům i v Kyjevě. Kornilovci byli povoláni do města a zapojili se do několikadenních krvavých bojů.

Již 9.11.1917 v 17:00 hod byla vyhlášena i u Kornilovců bojová pohotovost. Na žádost vojenského velení, vlastně zbytků lidí věrných Prozatímní vládě, byl do Kyjeva povolán 2.č.-s.střelecký pluk, čs. dělostřelci a právě Kornilovci. Mezitím v Kyjevě junkeři (žáci vojenských škol) a kozáci v noci z 10. na 11.11.1917 (z 28. na 29.10.1917 st.st.) zatkli členy bolševického vojenského revolučního výboru. Následovalo otevřené bolševické povstání, zahájené 11.11.1917 v 17:00 hod. Do bojů se zapojovali i ukrajinské (ukrainizované) vojenské jednotky.

Pokud se budeme soustředit na Kornilovce, ti po příjezdu do Kyjeva drželi hlídky na nádraží, které pak byly zaměněny. Pluk se přesunul do Konstantinovského dělostřeleckého učiliště. Probíhaly boje. Ovšem 13.11.1917 byli z bojů na důraznou intervenci zástupců OČsNR vyvázány čs. jednotky. Jednotky věrné již nevládnoucí Prozatímní vládě neměli proti přesile šanci. Dne 16.11.1917 opouštějí i zbytky Kornilovců Kyjev. Jedním z výsledků událostí v Kyjevě totiž bylo, že Kornilovci-Ukrajinci od pluku odešli k ukrajinskému „kureňi smrti“. Pluk se vrátil do své posádky, ale jeho prvoválečná existence se chýlila ke konci. Podrobnější popis bojů v Kyjevě neuvádíme, protože už byl zpracován jinde (časopis HaV č.2/2004).

Ve vojenském historickém archívu existují česká hlášení, resp. tabulky aktuálních počtů I.č.-s.střelecké divize. V nich je v rámci divize ke dni 16.12.1917 (3.12.1917 st.st.) uvedeno, že ve Slovanském úderném pluku je podle seznamu 134 důstojníků (přítomných 94) a 1739 vojáků (přítomných 1205). V obdobné tabulce z 27.12.1917 (14.12.1917 st.st.) už je název Slovanského úderného pluku v kolonce proškrtnut, stejně jako prázdná políčka na počty. V rozkazu č.102 4.č.-s.střeleckého pluku Prokopa Velikého ze dne 26.12.1917 (13.12.1917 st.st.) je uveřejněn seznam 152 čs.Kornilovců, kteří byli přiveleni ke 4.pluku s tím, že přijeli k pluku 24.12.1917 (11.12.1917 st.st.). Později přišla ke 4.pluku i kornilovská hudba.

Něžencev přikázal zbylým věrným, aby se samostatně dostali „na Don“, na území kozáckého Vševelikého vojska Donského, kde začínal vojenský odpor proti bolševikům. Pokud se krátce zmíníme o vzniku tohoto „odboje“, již krátce po bolševickém puči na začátku listopadu 1917 se v Novočerkassku objevuje bývalý nejvyšší velitel ruské armády za Prozatímní vlády, gen.M.V.Alexejev a zakládá Dobrovolnickou armádu. Dne 2.11.1917 začal se sbíráním dobrovolníků a již 26.11.1917 došlo po stanicí Kizitěrinkou (název pro kozáckou vesnici), 15 verst od Rostova na Donu. Pouhých 600 dobrovolníků bojovalo proti 15000 zbolševizovaných vojáků. Dne 6.12.1917 se v Novočerkassku objevil sám gen.Kornilov, který uprchnul z Bychovského  vězení. S vedením Dobrovolnické armády započali vyjednávat i Spojenci, kteří přirozeně potřebovali na ruském území někoho, kdo by bojoval proti Němcům (centrálním mocnostem), resp. jejich faktickým spojencům-bolševikům. Podpora Spojenců se ovšem omezila na přísliby finančních prostředků. Když se konala 18.12.1917 porada vedení Dobrovolnické armády, měla tato již 1500 dobrovolníků.

Dne 1.1.1918 (19.12.1917 st.st.) přišlo do Novočerkasska 75 důstojníků a 245 úderníků (Kornilovců) se 48 kulomety. Bohužel, v tuto chvíli byla podpora, a to zejména od některých řadových kozáků, značně problematická a současně tlak bolševiků vzrůstající. Na počátku ledna se Dobrovolnická armáda přesunula do Rostova na Donu. Měla v té době 4000 příslušníků, včetně čs.jednotky, nazývané v jedné z knih „československý inženýrný prapor“.

Zda byl mezi Kornilovci, kteří se objevili 1.1.1918 v Novočerkassku, i Václav Čečrdle se zatím nepodařilo objasnit. Václav Čečrdle však podle některých dokumentů sloužil v pluku, resp. asi v tom, co z tohoto pluku zbylo, do 1.4.1918. V rozporu s tím jsou jiné dokumenty, které už hovoří o službě Václava Čečrdleho v čs.jednotkách v rámci Dobrovolnické armády. Ještě je třeba uvést, že tyto jednotky byly v českém prostředí mylně nazývány „kornilovskými“. Zúčastnili se sice bojů s bolševiky, ale se Slovanským Kornilovským úderným plukem (první oficiální název po obnovení) obnoveným 14.1.1918 (1.1.1918 st.st.), formálně nemají nic společného, ačkoliv podle některých pramenů k němu byli (stejně jako několik dalších málo početných jednotek) přiřazováni.

Tedy do „Česko-Slovenského ženijního (inženýrného) pluku“ (rozk.pluku č.1) měl Václav Čečrdle „postoupit“ 1.1.1918 jako „rjadovoj“ (vojín), do „Kornilova praporu“ 1.4.1918 a do „Kornilovského praporu“ 20.7.1918.

Ruské prameny budou ale asi nejpřesnější a tak je nutné uvést, že „Česko-Slovenský ženijní pluk“ se změnil a redukoval na „Česko-Slovenský samostatný pěší prapor“ a do tohoto praporu, do jeho 1.roty, byl 21.8.1918 Václav Čečrdle formálně převeden (rozk.praporu č.2).

Každopádně se Václav Čečrdle zúčastnil „bojů na Doně v Kubánské oblasti a na Kavkaze proti proti německo maďar.,a sovět.vojskům“. V ruských dokumentech je to upřesněno takto: od 1.1.1918 do 2.5.1918 I.Kubáňský pochod, od 3.5.1918 do 6.11.1918 boje v Kubáňské oblasti a ve Stavropolské gubernii a konečně od 9.12.1918 do 5.3.1919 boje v Jekatěrinoslavské gubernii.

Přesněji místa pobytů a bojů Václava Čečrdleho popsány nejsou. Může nám ale alespoň částečně pomoci literatura, alespoň v případě „I.Kubáňského pochodu“. Dobrovolnická armáda bránila Rostov na Donu 1 měsíc. Když však byla situace neudržitelná, byl 22.2.1918 (9.2.1918 st.st.) Rostov na Donu opuštěn. Toto datum je počátkem slavného pochodu. Není zde místo na přesnější popisy, omezíme se na výčet míst odpočinku a nejdůležitějších bojů. Cesta vedla přes kozáckou stanici Aksaj, pokračovala přechodem řeky Donu do st.Olginskaja (23.2.1918). Zde armáda několik dní zůstala, určitě do 27.2.1918. Následovala st.Chomutovskaja, kde po nočním odpočinku došlo ke srážce s bolševiky. Následovala st.Kagalnickaja, st.Mečetinskaja a st.Jegorlyckaja. To už byla Dobrovolnická armáda u hranic mezi Donskou oblastí a Stavropolskou gubernií. Další cesta vedla za úsvitu 7.3.1918 ze st.Jegorlyckaja do vsi Ležanka, která měla být místním centrem bolševiků a kde měla být výzbroj.

U Ležanky došlo 8.3.1918 k tuhému boji. Vítězství dobrovolníků zasadilo těžkou psychologickou ránu bolševikům. Dalším pochodem se Dobrovolnická armáda ocitla na území Kubáňského kozáckého vojska. Pochod vedl přes stanice Nězamajevskou, Novolenškovskaja, Starolenškovskaja a Irklijevskaja. U st.Berezanskaja došlo k dalšímu boji a stanice byla obsazena. Dne 15.3.1918 došli dobrovolníci do st.Žuravskaja. Kornilovci vyhnali bolševiky z blízké vsi Vyselky. Možná se tohoto boje účastnil i Václav Čečrdle. Přes noc byla ves nedopatřením bolševiky opět obsazena, ale později byla opět dobyta. Cílem pochodu Dobrovolnické armády bylo sídelní město Kubáňského kozáckého vojska Jekatěrinodar. Ale právě během pobytu v Žuravské se dobrovolníci dozvěděli, že městu už nevládnou kozáci, ale bolševici. To hatilo plány na spojení Dobrovolnické armády s bojujícími částmi kozáků a na získání Kubáňské oblasti jako základny pro Dobrovolnickou armádu.

Nicméně bylo rozhodnuto pokračovat na st.Korenovskaja směrem na Jekatěrinodar a získat alespoň nutné zásoby. Podle některých pramenů boj o Korenovskuju probíhal už 16.3.1918, podle jiných odešli dobrovolníci z Žuravské 17.3.1918 ráno. St.Korenovskaja byla po těžkém boji dobita.

Pochod pokračoval do st.Usť-Labinské. Zde opět došlo k boji. K odpočinku se dobrovolníci uložili ve st.Někrasovskaja. Ve stanici prožili 2 dny, ovšem hned první noc došlo k boji a později byla stanice ostřelována děly. K dalšímu boji došlo před st.Rjazaňskaja. V tu dobu byla Dobrovolnická armáda v předhůří Kavkazu, již mezi čerkesským obyvatelstvem, v jejich vesnicích (aulech). Tak prošli dobrovolníci někde s boji, jindy bez překážek, auly Gabukaj, Něsšukaj, Poněžukaj, Vočepšij a Gatlukaj. Dne 27.3.1918 byl dostižen aul Šenži. Zde bylo konečně provedeno spojení s kozáckými silami, které ustoupili z Jekatěrinodaru. Také Čerkessové, předtím postiženi bolševickým terorem, dali dobrovolníky. Opět se mohlo pomýšlet na dobití Jekatěrinodaru. Síly Dobrovolnické armády se zdvojnásobili, ale vzhledem k bojovým ztrátám její počet nepřevyšoval 5000 osob.

Dne 28.3.1918 byl aul Šenži opuštěn a armáda se vydala směrem na st.Kalužskou a st.Novodmitrijevskou. Již dříve během pochodu ledový vítr znepříjemňoval život dobrovolníkům, v těchto dnech se ovšem dočkali nejdříve deště, později mrazu, který déšť proměnil v ledové jehly a nakonec „stepního buranu“, sněhové bouře s takřka nulovou viditelností. I tak ale došlo před st.Novodmitrijevskaja k dalším bojům.

Ve st.Novodmitrijevskaja pobyla armáda několik dní. Došlo k reorganizaci a bylo rozhodnuto dobýt Jekatěrinodar. Dne 8.4.1918 pokračovala cesta dále. Byla obsazena st.Georgie-Afimskaja. Současně jeden oddíl obsadil oba břehy řeky Kubáně u st.Jelizavetinské. Tam měla armáda přebrodit řeku a vydat se na Jekatěrinodar. Ze st.Georgie-Afimskaja pochodovala armáda do aulu Panaches. Dne 9.4.1918 započal podle některých pramenů pochod k obsazení Jekatěrinodaru. Právě tehdy při překonávání řeky Kubáně u již zmíněné st.Jelizavetinské se podle vzpomínek ruského autora obzvláště vyznamenali Češi z „inženýrského praporu“ pod velením plk.Krále a pplk.Němečka.

Dne 10.4.1918 započal boj o Jekatěrinodar. Bohužel zprávy o síle bolševiků se ukázaly být silně podhodnocené. Ačkoliv se bojovalo i o domy, Jekatěrinodar nebyl dobit. Dne 12.4.1918 zemřel v boji plk.Něžencev a 13.4.1918 asi v 9 hod ráno zahynul gen.Kornilov. To mělo deprimující vliv na dobrovolníky. Velení převzal gen.Děnikin. V noci z 13. na 14.4.1918 začal pochod od Jekatěrinodaru na sever.

Po dalších bojích a pochodech (14.4. boj před Gnačbau, 15.4. boj o obklíčené Gnačbau a ústup bojem z obklíčení, 16.4. dobytí st.Medvědovská s obrovskou kořistí, dále pochod přes st.Ďáďkovskou, dva boje ve st.Iljinské, pochod do st.Uspenská, kde byl několikadenní oddych do 29.4., zakončený boji u Novolokinských chutorů, boj u železnice před st.Gorkobalkovskou, pobyt ve st.Plosské, 2.-4.5. pobyt ve st.Ležanka, kde už armáda dříve byla, dostižení st.Jegorlycké a počátek pomoci donským kozáků, boje o různé stanice, 8.5. příchod štábu armády do st.Mečetinská), dospěla Dobrovolnická armáda 14.5.1918 do Novočerkasska a tím byl ukončen ledový pochod. Dobrovolnická armáda přišla za situace povstání donských kozáků a jaksi tolerovaného obsazení části donského území německou armádou. Rozepsání dalších bojů by neúměrně rozšiřovalo náš text. Ostatně o konkrétnějších bojích Čechoslováků v pozdějších dobách není zatím – kromě výše uvedených náznaků z poslužného spisku Václava Čečrdleho – možné nic říct.

Sám Václav Čečrdle byl dne 4.12.1918 jmenován praporním „artělščíkem“, tedy hospodářem (rozk.praporu č.110). Dne 20.1.1919 byl Václav Čečrdle „přejmenován na mlad.poddůst.(desátníka) r.Korn.prap.č.20“, podle všeho s „pořadím“ od 20.12.1918. Zmínka o přejmenování je v ruských dokumentech Václava Čečrdle. Dne 17.4.1919 byl Václav Čečrdle „vyznamenán trnovým věncem s mečem I.st. č.1795 za první kubáňský pochod“.

Dne 5.3.1919 byl Václav Čečrdle „uvolněn z Dobrovolnické armády v pravomoc velitele francouzského křižníku „Skarp“ pro přepravu do vlasti“. To souviselo s uvolněním všech Čechoslováků z Dobrovolnické armády, ke kterému mělo dojít začátkem dubna 1919. Čechoslováci se měli v tu dobu nacházet v Mariupoli. Pod francouzskou ochranou byla jednotka přepravena do Sevastopolu. Pravděpodobně 5.4.1919 obdrželi Čechoslováci první žold od Francouzů. V době od 22. do 27.4.1919 byl v Sevastopolu naloděn francouzský 175.pluk a tzv.čs.Kornilovci. Dne 27.4.1919 v 19:00 hod odplula dosud nezjištěná loď ze Sevastopolu a dobrovolníci opustili Rusko.

Dne 30.4.1919 v 8:30 hod byla loď před rumunským přístavem Konstanca, kde 1.5.1919 v 8:00 přistála (zřejmě po zdravotních prohlídkách). Během 1. a 2.5.1919 probíhalo vykládání z lodi a současně nakládání na další loď. To bylo ukončeno 2.5.1919 a loď odplula směrem k ústí Dunaje do moře. Dne 4.5.1919 byli vojáci v Galati. Ochrana oddílu také přešla 7.5.1919 z francouzské na rumunskou vládu. Dne 10.5.1919 odjeli z Galati po železnici do Bukurešti, kam se dostali 12.5.1919. V Bukurešti vojáci několik dní zůstali. Byli vyhledáni čs.zástupci, obdrželi části nové výstroje. Dne 31.5.1919 odešli na nádraží. To odpovídá i záznamům o Václavu Čečrdlovi, podle jehož dokumentů dne 31.5.1919 odjel transportem č.17 z Bukurešti do Košic, do ČSR. Když se vrátíme k jiným pramenům, území ČSR mělo být dosáhnuto na zatím nezjištěném místě 6.6.1919 v 00:00 hod. Tzv.čs.Kornilovci se údajně měli ještě zapojit do bojů proti maďarským bolševikům.

Nicméně, dne 19.7.1919 čs.Kornilovci dorazili přes Bratislavu do Olomouce, do karantény. Konečně 26.7.1919 dospěli dobrovolníci do Prahy. Celá jednotka byla zařazena buď do Roty nebo Praporu Čechoslováků z Ruska, zvláštní formace, kam byli dirigováni všichni příchozí z Ruska, různí bývalí příslušnící bělogvardějských jednotek, kteří se z důvodů nemoci nebo podobně nedostali k hlavnímu proudu čs.legií v Rusku. Rozkazy této jednotky také zatím bohužel nebyly objeveny.

Samotný Václav Čečrdle podle záznamů dne 20.9.1919 opustil čsl. vojsko. Byl ale „přidělen do Pohran.praporu“. Smysl poznámky se nepodařilo ještě zcela objasnit. Sám uvádí, že sloužil do 25.9.1919. Jeho další osudy nám nejsou známy a ostatně už se vymykají rámce tohoto článku.

Hlavní použité prameny:

1) Srdce ze zlata a ocele I, II Metoděj Pleský Praha 1938

2) Legionářské besedy František Novák Praha 1927 str.251-256, 367-372, 467-472

3) Cestami odboje V Tomáš Kodym Praha 1929 str.20-34

4) Rek osmnáctého roku Josef Šach 1929 nákl.vlast.

5) Lavr Georgievič Kornilov Eduard Culka Praha 1923 nákl.vlast. tisk „Družina čsl.leg.“

6) Generál Lavr Georgievič Kornilov (k 10.výr.úmrtí) pplk.M.Josef Janovský Praha 1928 nákl. „Legie“ orgánu „Nezávislé jednoty čsl.leg.“

7) Rytíři trnové koruny L.V.Polovcov (přelož. z rus.orig.) Praha 1925 nákl. „Vesmír“

8) Bílé armády A.Děrjabin Moskva 1998 nakl. „Ast“

9) Vojska interventů A.Děrjabin Moskva 1998 nakl. „Ast“ (o Francouzích v obč.válce)

10) Občanská válka v Rusku-jih A.Děrjabin Moskva 1991 čas. „Zeighaus“ č.1 str.30-35

11) Kornilovské jednotky v bojích s bolševiky A.Děrjabin Moskva 2005 čas. „Mirovije vojny“ č.1/2005 str.34-39

12) Kornilovské jednotky v bojích s bolševiky A.Děrjabin Moskva 2005 čas. „Mirovije vojny“ č.2/2005 str.30-33

13) Kyjevský incident Boris Tatarov-Bernard Panuš Praha 2004 čas. „Historie a vojenství“ č.2/2004

14) osobní materiály Václava Čečrdleho z Vojenského historického archívu