Narodil se 14. 2. 1892 v Přívoze u Moravské Ostravy. Vyrůstal v prostředí systematicky poněmčovaném. Díky svému otci měl české domácí zázemí. Vyučil se obráběčem strojů, stal se členem Sokola v Přívoze. Navštěvoval průmyslovou školu v Brně a nějaký čas pak pracoval ve Vídni. Později našel své pracovní uplatnění na různých místech v Srbsku, kde se od r. 1912 účastnil bojů balkánských národů proti Turkům, byl lehce raněn. Přihlásil se na rakouském konzulátu jako povinný odvodem, narukoval do Těšína k rakousko – uherskému 100. pluku. Rakousko - Uhersko vypovědělo Rusku válku a Podmol byl zajat ruskou stranou.

Dne 30. listopadu 1914 vstoupil jako dobrovolník do České družiny. Česká družina se s předvojem ruské armády úspěšně dostala až před Krakov, bohužel brzy byla celá armáda zatlačena zpátky do Ruska. Bratr Podmol se s 1. rotou účastnil mnohých nebezpečných rozvědných  akcí při ústupu ruské fronty. V září 1915 byl vyznamenán řádem sv. Jiří VI. stupně a povýšen na svobodníka. V únoru 1916 dosáhl vyznamenání III. stupně a povýšení na desátníka. S první rotou pobýval ve Voločisku, s 1. četou (20 mužů) odešel k 37. pěší divizi. Četa aktivně konala rozvědnou činnost v okolí Kozlova , velitelem býval nejčastěji desátník Podmol. Rozvědka zjišťovala důležité informace o aktuálním postavení nepřátelských pozic.

Bratr Podmol se s 1. rotou a 162. ruským plukem podílel na přípravě ofenzívy generála Brusilova, během níž se vzdaly části dvou velkých českých pluků: zeměbranecký pluk č.13 (Olomouc) a zeměbranecký pluk č. 25 (Kroměříž). Dne 16. července 1916 se 1. rota připojila k 3. pěší divizi a zúčastnila se bojů o město Brody. Dne 23. července byl desátník Podmol povýšen na praporčíka a v nově utvořené 6. rotě 1. střeleckého pluku uznáván za mladšího důstojníka. Velitelem 6. roty byl praporčík Jaroslav Vilímek, který rotu přivedl z Kyjeva do vsi Berežné. Velitelem 1. čety byl ustanoven praporčík Podmol. Brzy na to byl vyslán do Kyjeva pro novou pochodovou rotu. Přivedl ji až do Okonska, kam se zatím velitelství pluku i roty odstěhovaly. V nově utvořené rotě se stal velitelem praporčík Josef Jiří Švec. Krátký čas prožil praporčík Podmol na dovolené v Kyjevě.

Jak žili naši dobrovolníci v ležení u Okonska? Ve dne se chodilo na cvičení , pokud to dovolovaly nálety německých aeroplánů. Chladné a mlhavé večery naši trávili v družném hovoru a zpěvu u ohníčků před stany nebo na “ Žabím ostrově “ (ostrůvek obepínala struha a potok plný žab). Později si vybudovali zemljanky, neboť ve stanech již byla citelná zima.

V říjnu 1916 vystřídala 6. rota 3. rotu na frontě. Jednotlivé čety našich rozvědčíků  přecházely od jednoho velitelství ke druhému, podle potřeby zjišťovaly, které pluky stojí proti ruským pozicím, mapovaly a fotografovaly důležité nepřátelské body a jejich rozmístění, vyhledávaly vhodné cesty pro případ nástupu, rozšiřovaly ruské letáky, odstraňovaly rakouské proklamace, kontrolovaly údaje ruských plukovních rozvědčíků. Na jedné noční výpravě u Haliče zajala 1. četa pod vedením praporčíka Podmola 25 mužů 75. říšskoněmeckého pluku.

Když onemocněl velitel roty praporčík Vilímek , odjel Podmol do Toustobaby , aby převzal velení. Ve funkci prozatímního velitele setrval od 22.12. 1916 do 28.1. 1917.

Za jeho nepřítomnosti provedla 1. četa, pod vedením četaře Kopala, odvážnou rozvědku, naši se však museli pod nepřátelskou palbou vrátit do ruských zákopů. Rozpoutal se boj a mezi pozicemi byl zastřelen zajatec, který směřoval k rakouské straně s nákresy ruských pozic. Od té doby nepustilo velitelství 2. praporu 6. zaamurského pluku naše rozvědčíky  mezi pozice pro podezření, že by jako bývalí zajatci mohli přejít na rakouskou stranu. Když se praporčík Podmol vrátil ke své četě, rázně se ohradil proti tak hanebnému podezírání našich lidí. Velitel 5. roty a velitel 2. praporu 6. zaamurského pluku se musel omluvit, 5 střelců a četař Kopal byli vyznamenáni řády sv. Jiří IV. stupně za účast na zmíněné rozvědce.

Den 19. března 1917 přišly na frontu zprávy o ruské revoluci, která byla zpočátku našimi nadšeně přijata. Nadšení velmi brzo opadlo, z Petrohradu i Moskvy přicházeli sověti, kteří stahovali vojíny na svou stranu, všemožně podkopávali bojovou činnost proti němcům. Na frontě ubývalo vojska, zatímco v týlu se pořádaly slavnosti s hudbou a rudými prapory. Ruští vojíni, pobízeni agenty a řečníky sovětu, vycházeli mezi pozice, bratřili se s germánskými “ soudruhy “, chléb s nimi měnili za rum a jiné lihoviny. Kázeň ve vojsku pomalu ochabovala a nastával úplný rozvrat ruské armády. Naši rozvědčíci, kteří šli na frontu s nadějemi proti společnému nepříteli, hleděli s trpkými obavami na to, jak ruská fronta slábne. Pro nespolehlivost vojska převzala Podmolova četa, na žádost náčelníka štábu, strážní službu.

V tomto rozvratu se připravovala ruská armáda k novému nástupu na rakouskou a německou frontu. Sám ministr vojenství Kerenský odjel na frontu, vyzýval vojsko k poslednímu boji. Vojenské komitéty přihlašovaly své části mezi úderné oddíly, které měly zahájit ofenzívu a strhnout svým příkladem i ostatní, méně spolehlivé pluky. Také československé pluky se přihlásily k boji.

V květnu roku 1917 začala 6. rota soustřeďovat své pluky a 1. 6. odešla do Jezerné, kde bylo shromaždiště 1. pluku. Dne 9. června naše roty obsadily zákopy 13. finského pluku, které byly následkem podvratné agitace sovětů ve velmi žalostném stavu. Přes nedostatek střeliva i technické výzbroje naši podnikali rozvědky do nepřátelských pozic. Učinili přítrž schůzkám mezi pozicemi, stále častěji docházelo k přestřelkám. Byli ranění i mrtví. Jednoho jasného dne byl zabit střepinou rakouského šrapnelu oblíbený velitel 6. roty podporučík Jaroslav Vilímek.

Po Vilímkově smrti se stal velitelem roty  praporčík Emil Podmol a 2. července 1917 vedl svou rotu do boje u Zborova. V tento památný den proběhly na obou stranách účinné dělostřelecké přípravy. Po 9. hodině naše roty zaútočily na silně opevněné rakousko-německé pozice. Nad krajem kolem vesnice Zborov svítilo slunce, když naši hoši probíhali hustou clonou mraků hlíny, kouře a smrtící ocele stále kupředu. Bratři v zápalu boje ani nezpozorovali, že jejich velitel, střelen do hlavy, padl bez hlesu k zemi….Boj se přenesl do druhé i třetí nepřátelské linie. Večer boj ztichl, naši zvítězili.

Den 4. července byl bratr praporčík Emil Podmol pohřben spolu s ostatními padlými hrdiny 1. československého střeleckého pluku v bratrské mohyle u Cecové. Posmrtně byl vyznamenán křížem sv. Jiří a povýšen na podporučíka.

Vzpomínku na jednoho z našich bratří bych ráda zakončila verši našeho legionářského básníka:

„ Nezapomínejte!

I buďte živi

na věky svatým ohněm

vroucích a hrdinských srdcí,

jež bila i chladla

pro vás i pro vaše děti

v bezměrné lásce i oběti

u Zborova.“       (Medek: Zborov)