Božena Seidlová se narodila 1.8. 1892. Působila jako sokolská pracovnice, publicistka, autorka knih pro mládež, překladatelka z ruštiny. Během 1. světové války spolupracovala s českým odbojem, pracovala jako zdravotní sestra, kurýrka z Kyšiněva do Ruska. Později se provdala za Vojtěcha Holečka.

„ Přes bolševické fronty“

Deník Boženy Seidlové je autentickým vyprávěním ženy, v té době téměř ještě dívky, která v průběhu 1. světové války spolupracovala s naším vlasteneckým odbojem v Kyšiněvě, kde

se nacházela Československá kolonie. Ve svém deníku Seidlová popisuje události, kterých byla svědkem a to od ledna roku 1918. V této pohnuté době bylo potřeba každého statečného Čecha, aby se náš národ mohl oprostit od německého útlaku. Božena Seidlová v převlečení za vesnické děvče, jindy v úboru zdravotní sestry, cestovala za našimi bratry legionáři bojujícími v Rusku. Jejím úkolem bylo předat důležité informace o činnosti domácího odboje.

Podle dochovaných záznamů z jejího deníku, přešla německo-ruskou frontu celkem třikrát. Její první cesta vedla z Kyšiněva do Ruska, s našimi bratry se setkala ve městě Stavropol, ústně našim předala důležité informace a pozdravy z domoviny. S čerstvými zprávami se vrátila zpátky do Kyšiněva. Do Ruska vycestovala i podruhé, po dlouhé, strastiplné cestě Čechoslováky zastihla nedaleko Abdulinu. Cesta zpátky byla již příliš nebezpečná, pokračovala tedy s našimi dále na východ a společně s nimi se vrátila domů cestou po moři.

Kým byla tato vyjímečná žena pro naše hochy, nejlépe vystihuje úvod z  deníku Boženy

Seidlové, napsaným bratrem legionářem Františkem Langerem: „Odvážné putování sestry Boženy Seidlové, které ve svých vzpomínkách líčí, jest z těch nekrvavých příhod a odvážných, junáckých kousků, jež na pozadí krvavé války odrážejí se jako milý úsměv. Mladé děvče vydává se na tisícikilometrovou pouť, aby uvidělo své a přineslo jim zprávy. Nejenom to: vrací se zpět a po čase probírá se k nim znovu. Na každém kroku osamělé poutnici hrozí smrt, bude-li poznána. A přece: jede vlakem, parníkem, na vozíku, jde pěšky, vidí hořící vsi, rozbité mosty, naslouchá hukotu děl, žije ve špíně, hladoví, dře si nohy do krvava… A to vše, aby viděla své hochy, a vykonala, co jest její povinností. Čteš z řádků sestry Boženky ( tak jsme jí říkali ), jak radost z přivítání , když se s nimi setkala, odměnila ji dokonale. Čteš úzkost, jakou o ně měla, když spěchala, aby dostihla ustupující armádu. Jest opravdovou sestrou, jdoucí za bratry. Měli jsme rádi sestru Boženku. Každý z nás zná fotografii, na níž je vyobrazena v převlečení selského děvčete, když jí byl připiat na bluzičku francouzský válečný kříž, ale doceniti její výkon možno až nyní, když její vzpomínky dostáváme do rukou. Když poznáváme ji s celou její ženskostí a veškerým jejím měkkým soucitem a něhou. Zůstala uprostřed událostí stále jemným, dobrým člověkem – ženou. Žila

v každém okamžiku srdcem. Uchovala si vnitřní teplo, které my všichni pomalu ztráceli. A tak počin sestry Boženky jest lícem na rubu našeho tehdejšího života. Hrají v něm měkké tony, kterých jsme tehdy neznali. A vzpomínky naše v té formě, jak je sestra Seidlová napsala, prosté a upřímné – budou účastníkům těžkých dob v Rusku a na Sibiři jako sluníčko uprostřed mraků.“

Tolik o životě Boženy Seidlové, která se stala mým osobním vzorem “krásného“ člověka…

Podrobnější informace se mi prozatím nepodařily vypátrat.