Oldřich Tichý se narodil 30.1.1898 v Nechanicích (jinde je uvedeno v Hradci Králové), příslušný byl do Sovětic, okr.Hradec Králové. Chodil 5 let do obecné školy v Dohaličkách a poté 7 let do reálky v Brně. Následně studoval 2 semestry na technice v Praze, odbor stojní inženýrství. Jako předválečné zaměstnání má v některých dokumentech uvedeno technik, ale jinde je tato kolonka proškrtnutá, jako by před I.světovou válkou nebyl Oldřich Tichý zaměstnán. V jeho Almanachu důstojníků je uvedeno, že byl student. Jako své zvláštní znalosti uváděl později Oldřich Tichý znalost jazyka německého a částečně francouzského - později se připojuje i znalost ruštiny - ve všech případech slovem i písmem. Taktéž je v jeho materiálech uvedeno, že ovládal jízdu na kole. Svou politickou příslušnost vyjadřoval poznámkou o členství v České obci sokolské. Pro případné spojení s vlastí uváděl adresu svého otce Hynka Tichého v Sadové u Hradce Králové. Před válkou byl svobodný.

Válečná služba v rakousko-uherské armádě se mu počítala od 11.5.1916. Před zajetím byl příslušníkem c.a k.pěšího pluku č.78 nebo č.18. Číslice 18 je napsána na jednom z dokumentů a služba v tomto královehradeckém pluku by odpovídala i teritoriálně. Služba v jiném pluku ovšem byla v době I.světové války možná. C.a k.pěší pluk č.78 měl před válkou sídlo v Essegu v Uhrách. Je ovšem také možné, že číslice 18 (jak jsme sami viděli) byla nepěkně napsaná a další úředníci jí špatně opisovali. Jak vyplývá z dokumentace, prošel Oldřich Tichý v rakousko-uherské armádě vzhledem ke svému civilnímu vzdělání školu jednoročních dobrovolníků a před svým zajetím byl četař jednoroční dobrovolník, tedy aspiroval na získání důstojnické hodnosti. Tuto „důstojnickou školu“ Oldřich Tichý absolvoval v Rjece, při 13.armádním sboru, v roce 1916. Škola trvala 5 měsíců.

Oldřich Tichý byl zajat 4.8.1917 v místě uváděném jako Raranče. Naposledy byl v zajetí v zajateckém táboře v Dárnici v oddílu písařů.

Do čs.vojska se Oldřich Tichý přihlásil 20.11.1917 v Dárnici a zařazen do čs.vojska byl brzo nato, 25.11.1917 v Žitomíru, ve Volyňské gubernii, jako střelec. Po válce se mu služba v rakousko-uherské armádě počítala do 31.10.1917 a služba v čs.legiích od 1.11.1917. Jeho osobní číslo bylo 41483. Oldřich Tichý byl přidělen k 1.č.-s.střeleckém záložním Husitském pluku, prozatímně k 10.rotě. 14.12.1917 byl zařazen do 2 měsíčního kursu v „učebné škole poddůstojnické“ při 1.č.-s.střeleckém záložním Husitském pluku I.č.-s.střelecké Husitské divize v Žitomíru.

S ostatními účastníky kurzu se Oldřich Tichý zúčastnil odchodu čs.jednotek z Žitomíru do Tambova a bojů u Bachmače proti Němcům. Tyto události jsou v jeho dokumentech zaznamenány jako účast v bojích.

Přípravy na odchod 1.záložního pluku z Žitomíru probíhaly od 20.2.1918 na základě zpráv o postupu německých jednotek. Němci v té době po dlouhé době (od léta 1917) vyvíjeli bojové aktivity a obsazovali Ukrajinu, aby přiměli bolševiky podepsat brest-litevský mír. 23.2.1918 ráno vyrazil 1.záložní pluk z Žitomíru.  Pluk nocoval 23.2. v Korostyševě, 24.2. v Kočerově, 25.2. v Jurově-Sitnjakách, 26.2. ve Špitkách-Gurovščině a 27.2. ve Svjatošíně před Kyjevem. 28.2.1918 pluk prošel Kyjevem po hlavní ulici Kreščatiku. 28.2. po průchodu Kyjevem se pluk zastavil v Dárnici a také zde přenocoval. Následující den dorazil 1.záložní pluk do Borispolu, měl zde zůstat 3 dni a vyčkat dalších rozkazů. Protože rozkazy nepřicházeli, rozhodl 5.3.1918 velitel pluku pplk.D.N.Makarov o odchodu. 5.3. pluk nocoval v Baryševce, 6.3. byl v Berezani a 7.3. došel do Jagotína. V Jagotíně byly pro pluk připraveny 2 vlaky.

Oldřich Tichý odjel z Jagotína pravděpodobně druhým vlakem pluku (II.-IV.prapor) 7.3.1918 ve 24:00 hod. Usuzujeme tak z toho, že druhý vlak se zapojil do bojů u Bachmače, zatímco první vlak nikoliv. Jak se Oldřich Tichý do druhého vlaku dostal nevíme. Měl být spíše vpředu, kde jel I.prapor, štáb pluku a plukovní oddíly (asi včetně poddůstojnické školy).

Vlaky přijeli ráno 8.3. do Grebenky a večer pokračovali v cestě do Pirjatína. Během následující cesty došlo k rozdělení obou vlaků. O následujících bojích u Bachmače hovoří kniha „Pěší pluk 9 Karla Havlíčka Borovského“ napsaná Dr.Františkem Šteidlerem a vydaná v roce 1937:

„Vlaky I.divize, projíždějící 10. března po trati Ičnja-Bachmač, byly ostřelovány Němci, kteří postupovali k Bachmači po moskevsko-kyjevské trati od stanice Kruty. Když druhý vlak záložního pluku opouštěl o 16. hodině odpolední stanici Biľmačevku, bylo slyšeti dělostřeleckou palbu, poté na severozápadě vidny byly výbuchy šrapnelů, řetězy (rojnice) pěchoty a na trati Kyjev-Bachmač 2 obrněné vlaky, střílející z děl. Při další jízdě explodovaly granáty asi 50 kroků od trati, zesiloval se zvuk kulometné palby a některé střely proletovali již i kolem samého vlaku. Tento minul rojnici našeho 6.pluku, postupující západně od trati a zastavil. Ve chvíli totiž, když dojížděl k místu, kde se obě dotčené trati před bachmačským nádražím spojují, pokoušel se nepřítel, stojící těsně u vesnice Peski, obejíti slabé levé kříslo našeho 6.pluku a tím ohroziti i samu trať Ičnja-Bachmač. Pkpt.Kroutil [velitel druhého vlaku 1.záložního pluku pozn.aut.], ačkoliv neměl rozkazu, aby zasáhnul do boje, rozhodl se, byv požádán o pomoc, ji ihned poskytnouti. Všichni vyskočili z vlaku, který nato odjel k Bachmači, a kryti železničním náspem, očekávali za veselých zvuků plukovní hudby dalších rozkazů. K prodloužení ohroženého levého křídla 6.pluku, které bylo vzdáleno od trati Ičnja-Bachmač jen asi 300 kroků, vyslal pkpt.Kroutil III.prapor za velení ppor.Obergriese (Obrovce), ostatní dva prapory (II. a IV.) ponechal si zpočátku v záloze při trati. Když se pak osobně informoval o situaci a viděl, že 6.pluk přechází ve všeobecný útok, nařídil II.praporu, jemuž velel ppor.Růžička, vpadnouti obchvatným manévrem proti vesnici Peski do pravého boku Němců.

Zatím však již došlo za včasné pomoci záložního pluku k rozhodnému přelomu na bojišti. Velitel úseku, podkapitán 6.pluku L.Krejčí, přiměl nepřítele k úplnému ústupu a opuštění Pesků. Tím se však stalo, že do boje zasáhl ze záložního pluku jen III.prapor ppor.Obrovce, který se zúčastnil čelního útoku se 6.plukem“.

II. a IV.prapor byly staženy na bachmačské nádraží vzápětí, III.prapor později. Bojové ztráty 1.záložního pluku činili 12 zraněných, z nichž 1 později zemřel. Bojový křest 1.záložního pluku prokázal, že v něm jsou stejně plnohodnotní vojáci, jako v ostatních částech Č.-s.sboru.

Po bachmačských bojích se všechny čs.jednotky vydávají na cestu do Vladivostoku a na západní frontu do Francie. Druhý vlak 1.záložního pluku dojel 12.3. do Kurska, 13.3. projel stanicí Marmyže, 14.3. Kastornou. 15.3. se potkaly oba vlaky v Elci, ale opět se rozdělily. Druhý vlak jel tentokrát vpředu. Druhý vlak dorazil 17.3. večer do Platonovky, malé stanice asi 20 verst od Tambova. Zde se obě části 1.záložního pluku opět spojily. 19.3. byl pluk odeslán asi 9 verst jižně od Platonovky do města Razskazov, kde měl nabrat sílu, doplnit zásoby atd.. U vlaků na nádraží zůstala stráž. V Razskazově došlo k částečnému obnovení výcviku v pluku a k jeho reorganizaci.

Od 5. do 17.4.1918 se pluk postupně přestěhoval do svých vagonů v Platonovce. Oba vlaky 1.záložního pluku odjely 22.4.1918. Ve kterém byl tentokrát Oldřich Tichý nevíme. 26.4. se oba, opět rozdělené vlaky, setkali v Rtiščevě. Z Rtiščeva odjeli oba vlaky 27.4., 28.4. dostihli stanice Kolyšlej. Zde byl oslaven svátek 1.máje. Ke 4.5.1918 byly oba vlaky 1.záložního pluku v Penze.

Mezitím 29.4.1918 ukončil Oldřich Tichý úspěšně kurs a byl odeslán zpět k 10.rotě 1.záložního pluku. Neznáme datum povýšení Oldřicha Tichého na svobodníka. Došlo k němu pravděpodobně v průběhu kursu. Ve stejný den 29.4.1918, kdy Oldřich Tichý ukončil kurs, byl také povýšen na desátníka.

V Penze odešli někteří jednotlivci od pluku k čs.bolševikům a pluk podle dohod mezi OČSNR a bolševickou vládou odevzdával (jako celý Č.-s.sbor) zbraně. Rostlo napětí mezi čs.legionáři a bolševiky a schylovalo se k boji.

Oldřich Tichý se od 28.5.1918 zúčastnil bojů tzv.penzenské skupiny vojsk proti bolševikům. Nejdříve došlo v noci z 28. na 29.5.1918 k obsazení Penzy, kterého se zúčastnil i 1.záložní pluk. V této chvíli šlo o to, že bolševici nepropouštěli čs.vlaky dále na východ, porušovali dříve uzavřené dohody. Chtěli naše vojáky úplně odzbrojit, zařadit do rudých gard, vrátit do zajetí a nebo postřílet. Rozhodnutím sjezdu našich vojáků a důstojníků, bylo stanoveno, že dojde k obsazení všech stanic a měst na železnici, kde byli čs.jednotky, a k postupnému odjíždění na východ. Pozdější vývoj tento úmysl změnil. Během bojů byl Oldřich Tichý 5.7.1918 povýšen na četaře. 27.7.1918 byla v rámci nařízené reorganizace pluku jeho 10.rota přejmenována na 13.rotu (jinde se uvádí 12.rotu).

Postupně došel vývoj událostí v bojích s bolševiky tak daleko, že byla vytvořena tzv.povolžská fronta. Bolševici byli totiž chápáni jako spojenci Němců, placení z německých peněz a tak boj proti bolševikům byl zároveň bojem proti Německu a Rakousku-Uhersku a za českou samostatnost. Když spojenci, Velká Británie, Francie atd., přislíbili, že pomůžou národnímu Rusku znova vytvořit normální stát a armádu, začala být budována nový východní fronta. Protibolševická, ale tím pádem v dobovém chápání i protiněmecká. 10.8.1918 končí pro Oldřicha Tichého formálně boje v penzenské skupině a začínají boje na této povolžské frontě.

Během bojů byl 23.8.1918 přejmenováním 1.záložního pluku a jeho spojením s Kurgánským pochodovým praporem (1.kurgánským pochodovým praporem) a Samostatným záložním půlpraporem (Samostatným davlekánským půlpraporem) vytvořen nový 9.čs.střelecký pluk Karla Havlíčka Borovského. Ve stejný den se z 13.roty pluku stala opět 10.rota. Od 9. nebo 10.10.1918 Oldřich Tichý zastával úřad velitele čety v uvedené 10.rotě (jinde je uvedeno od 1.6.1918 do 15.11.1918). Stal se četařem-důstojnickým zástupcem (důstojnickým čekatelem) se zpětnou platností od 1.6.1918. Důstojničtí zástupci byli zařazováni do důstojnických funkcí a čekali na své povýšení do důstojnických hodností. Zde je u I.divize patrný rozdíl od II.divize v tom smyslu, že u II.divize by se Oldřich Tichý pravděpodobně stal důstojnickým zástupcem ihned po absolvování kurzu a důstojníkem krátce nato. Věc lze možná vysvětlit tím, že zatímco II.divize se budovala na „zelené louce“ a bylo zde třeba mnoho důstojníků, I.divize byla vytvářena z existující Č.-s.střelecké brigády a důstojníků zde byl relativní dostatek. 31.10.1918 končí pro Oldřicha Tichého boje na protibolševické frontě.

15.11.1918 je Oldřich Tichý převeden na úřad velitele čety do 1.roty. 6.1.1919 je jmenován praporčíkem, tedy do první důstojnické hodnosti. Mezi 16.-22.3.1919 byl na služební cestě v Omsku. Od 15.4.1919 je Oldřichu Tichému jako účast v bojích počítána účast na taženích na tzv.Manské frontě, tj. na ochraně okolí sibiřské železnice. Tyto boje pro něj skončili 23.6.1919. Od 30.6.1919 do 4.7.1919 byl na služební cestě v Krasnojarsku. 7.7.1919 byl přejmenován na podporučíka. Již dříve byla totiž hodnost praporčíka zrušena a docházelo k přejmenovávání důstojníků. 8.8.1919 byl Oldřich Tichý ustanoven do funkce velitele půlroty (2 čet) 1.roty 9.pluku. 23.8.1919 bylo Oldřichu Tichému rozkazem III.střelecké divize č.139 oznámeno jeho vyznamenání Křížem sv.Jiří IV.stupně. Za který konkrétní čin byl Oldřich Tichý vyznamenán, není v jeho materiálech uvedeno.

Od 15.1. do 7.2.1920 se zúčastnil opět bojů proti bolševikům při ustupování z Kanska do Čeremchova. 16.4.1920 byl povýšen na poručíka řadové služby s platností od 1.4.1920. Od 1. do 7.6.1920 byl nemocný.

8.6.1920 odjel Oldřich Tichý s 29.transportem čs.legionářů na lodi Protesilaus z Vladivostoku do vlasti. Transport jel přes přístav Victoria v Kanadě, přes Vancouver a známý vojenský tábor Valcartier. Dále pokračoval přes Quebec a 18.7.1920 odjel 29.transport lodí Minecahda z Halifaxu. Do německého přístavu Kuxhafen dorazil 29.transport 1.8.1920 a přes Hamburk a Berlín přijel transport 4.8.1920 domů. 9.8.1920 byl Oldřich Tichý odeslán na dovolenou. Legionářská služba se mu počítala podle poznámky v poslužném spisku do 31.8.1920 a podle Osobního výkazu do 1.9.1920.

Později se Oldřich Tichý stal generálem čs.armády, ale to je již jiný příběh.

Autor: Bernard Panuš