toggle

Stránky archivovány

 

Návštěvnost


Dnes:53
Včera155
Tento měsíc:3149
Celkem:351780

Anketa

V jakých legiích bojoval Váš předek?
 

Překlad

Czech Belarusian Bulgarian Chinese (Traditional) Croatian Danish Dutch English Estonian Finnish French German Greek Hungarian Italian Japanese Latvian Lithuanian Macedonian Norwegian Polish Portuguese Romanian Russian Serbian Slovak Slovenian Spanish Swedish Ukrainian
Všeobecně k čs. legiím na Rusi Tisk Email

Úvodem všeobecně ke snahám o obnovení samostatnosti českého státu a k čs.legiím

Český stát, který založili naši slovanští předci přibližně v 9. století po Kristu, prošel během svých dějin různými peripetiemi. V 16. století se naše země spojily s rodem Habsburků a staly se postupně součástí Rakouska. Na počátku 19. století náš jazyk a tím i náš národ téměř zanikl. Chybělo k tomu velmi málo. Ale nestalo se tak. V bouřlivém 19. století náš národ sílil a přitom si dobře pamatoval, že České království, Země koruny české vytvořili jeho předci. S ekonomickou prosperitou rostla i přirozená touha našeho národa podílet se na politickém rozhodování o vlastním osudu.

Dlouhou dobu nejvýznamnější osoby našeho národa spatřovali naší budoucnost v Rakousku. Ale z trochou nadsázky se dá říci, že v prusko-rakouské válce roku 1866 to bylo naposledy, co český voják s podporou valné části českého národa, bojoval proti nepříteli a za Habsburky s nadšením.

Rakousko-uherské vyrovnání roku 1867 bylo těžkou ranou českým státoprávním snahám. Maďaři, kteří ve válce v roce 1866 císaře zradili, dostali širokou autonomii. Češi, kteří byli císaři věrní, nedostali nic a navíc jim bylo v průběhu následujících let sílícím pangermánským hnutím zdůrazňováno, že jako Slované jsou a priori nepřátele říše a Germánství, že jsou vždy potencionální zrádci. Od dob vyrovnání v roce 1867 se vztahy Čechů a monarchie jen a jen horšily.

Rakousko-Uhersko prošlo svým vývojem. Nebylo vždy až takovým žalářem národů, jak se občas tvrdilo. Dokonce i císaři se dá přiznat, že se snažil být spravedlivým panovníkem všem lidem v říši. Říše si ovšem nesla svou zkázu v sobě. Mnozí Němci, vojáci, úředníci, i prostí lidé, vzhlíželi k Německu spíše než k mocnáři a byli plni představ o předurčenosti němectva ve světových dějinách a zvláště podřadnosti Slovanů. Českému národu pak panovník nedal skutečnou moc spolurozhodovat o osudech soustátí, jak by odpovídalo jeho vzrůstající síle.

Když vypukla I.světová válka, Němci v Rakousko-Uhersku i v Německu jí označili za válku Germánů proti Slovanům. To se českému národu přirozeně nemohlo zamlouvat. Češi-vojáci šli do války s nechutí. Veřejnost ve velké většině stále ze setrvačnosti myslela v intencích Rakousko-Uherska, ale stejná většina si také myslela, že se „něco“ musí stát, že se státoprávní postavení Zemí koruny české musí konečně vyřešit. Šlo o otázku reálné moci českého zemského sněmu v Čechách, o spojení Zemí koruny České (markrabství Moravské byla udržována jako samostatná země, v jehož sněmu měli němečtí poslanci velké slovo), o korunovaci českého krále a další. Na rozdíl od dnešního všeobecného mínění, v Čechách existovala před I.světovou válkou síla, která mluvila o nezávislosti. Politická strana státoprávních pokrokářů chtěla již v době před I.světovou válkou obnovit odvěká práva českého království a nebála myslet na samostatnost. Na rozdíl od toho např.realisté T.G.Masaryka si představovali federalizaci říše jako pokrokové východisko ze situace. Mnozí Češi vyřešení výše uvedených otázek spojovali i s dobovými snahami o sociální spravedlnost. Někteří proto měli blízko k beznárodnímu, internacionálnímu marxismu.

Krajané v zahraničí v podstatě jako první vyjádřili maximální požadavek českého národa – samostatný stát. Od prvních dnů roku 1914 a I.světové války Češi ve Francii, Srbsku, Bulharsku, ale zejména v Rusku instinktivně věděli, co mají dělat – bojovat za samostatnost se zbraní v ruce. Vznikly první vojenské jednotky čs.dobrovolníků, později nazývaných legionáři. Časem se k vojáků připojili i politici, z nichž nejvýznamnějšími se postupně stali T.G.Masaryk, M.R.Štefánik a Edvard Beneš.

Čs.legie v Rusku

Počátky odboje

V Ruské říši žilo před I.světovou válkou několik desítek tisíc osob českého původu. Jednalo se zejména o zemědělce usazené na Volyni, z nichž někteří již měli ruské občanství. Dále bylo v Ruské říši množství českých učitelů, zástupců různých firem, dělníků, hudebníků apod., kteří měli rakousko-uherské občanství a byli teoreticky povinni bojovat za Habsburky. Zástupci obou skupin již v prvních týdnech války, v srpnu 1914, organizovali demonstrace proti Rakousko-Uhersku. Současně se rozběhla jednání s představiteli Ruské říše o vytvoření vojenské jednotky. Výsledkem jednání bylo vytvoření České družiny.

Jednotka měla celkově, i se započtením ruských vojáků, okolo 1000 mužů. V zásadě šlo o pěší prapor složený ze 4 rot a pomocného oddílu. 28. září 1914 (podle pravoslavného kalendáře), v den Sv.Václava, se v Kyjevě, na Sofijském náměstí, konala přísaha jejích příslušníků. V říjnu Česká družina odešla na frontu. Bylo určeno, aby vojáci České družiny bojovali jako průzkumníci. Přitom nejlépe využili své znalosti němčiny i ostatních jazyků rakousko-uherské armády, vědomostí o její struktuře a fungování. Česká družina bylo proto rozdělena po družstvech a četách mezi pluky a divize ruské armády. Tak se začalo na frontě zvolna rozšiřovat povědomí o českém vojáku.

Část vojáků byla poslána se zprávami skrz frontové linie k důležitým představitelům českého národa. Některým se jejich mise zdařila a vrátili se přes neutrální státy do Ruska. Jiní byli bohužel dopadeni a byli popraveni.

1.12.1914 měla Česká družina poprvé ztráty v boji, při rozvědce padli 3 její vojáci. Dobrovolníci České družiny zažili s ruskou armádou její úspěšný postup proti rakousko-uherským armádám do Karpat a až na území dnešního Slovenska do okolí Medzilaborců. Družiníci zažili i ústup ruské armády v květnu 1915.

Sluší se dodat, že někteří čeští vojáci byli i u čistě ruských jednotek. Příslušníci České družiny a následnických těles byli přidělováni do různých ruských štábů jako tlumočníci, pracovníci kontrarozvědky. Malá skupinka Čechů existovala u radiotelegrafické jednotky, která se zabývala odposlechy.

Na sklonku roku 1915 byla Česká družina rozšířena ustanovením 5.-8.roty a v lednu 1916 došlo k přejmenování České družiny na Česko-slovenský střelecký pluk. Funkce jednotky se nezměnila, stále prováděla průzkumnou činnost. V květnu 1916 se z pluku vydělilo několik rot, aby daly základ dalšímu rozšíření. Č.-s.střelecký pluk byl přejmenován na 1.č.-s.střelecký pluk, vzniknul 2.č.-s.střelecký pluk a oba pluky byly sloučeny do Č.-s.střelecké brigády. Na sklonku roku 1916 a začátku roku 1917 byly položeny základy 3.č.-s.střeleckého pluku.

Problém vytvoření velkého čs.vojska

Od počátku války bylo snahou našich vojáků i politických představitelů v Rusku, sdružených ve Svaz čs.spolků v Rusku, ustanovení skutečně velké armády. Dlouhou dobu bylo v naší historické literatuře prohlašováno, že ruská vláda si nepřála vytvoření větší národnostní jednotky, že byla proti nám. Musíme si sebekriticky přiznat, že je to lež. Jedním z faktů je, že mezinárodní ženevská konvence zakazuje vytvářet vojenské oddíly ze zajatců. Ruská říše dodržovala mezinárodní úmluvy ve stejné míře, jako ostatní státy. Vždyť i ve Francouzské republice se uprostřed I.světové války vedly debaty o tom, zda je vhodné, aby občané nepřátelských států bojovali za Francii. To bylo v době, kdy Francie začala pociťovat citelný nedostatek vojáků. Vyznamenaným dobrovolníkům roty Nazdar hrozilo vyloučení z Cizinecké legie a potupný odchod do zajetí. V ruském prostředí byla otázka vyřešena mimo jiné tím, že rakousko-uherská armáda začala záhy po začátku války vytvářet oddíly z polských a ukrajinských dobrovolníků a tím sama porušovala mezinárodní právo.

Vraťme se k Čechům. Už při vytváření první české jednotky, počítaly ruské úřady s ustanovením třeba i několika pluků. Vše se odvíjelo od počtu dobrovolníků. Pravdou je, že více českých dobrovolníků se v počáteční fázi války prostě nepřihlásilo a tak byl postaven jen pěší prapor. Projekt velké české armády ovšem existoval v představách Čechů dál. A zde musíme opět přiznat, že jednou z největších překážek vytvoření čs.vojska byla řevnivost mezi českými politickými představiteli. Jedni byli velkými propagátory sokolských myšlenek. Sokol má obrovskou zásluhu na obnovení naší státní samostatnosti, ale některé jeho zásady, resp. způsoby fungování, pocházejí z prostředí spolkové činnosti a pro armádu nejsou vhodné. Jiní čeští představitelé se již dohadovali o budoucí podobě českého státu a rozdělovali si ministerstva. A ještě jiní (také příznivci T.G.Masaryka), nedávno váleční zajatci, dnes političtí pracovníci, by ve státě, kde byli hosty, uprostřed bojů, nejraději svrhli cara a vládu a vytvořili republiku. Tím vším bylo na české straně ovlivňováno a podmiňováno vytvoření českého vojska.

Nakonec se jednáním v letech 1916 a 1917 podařilo dosáhnout v květnu 1917 zásadního souhlasu s vybudování Č.-s.armádního sboru. K faktickému vybudování sboru dopomohla i slavná bitva u Zborova a některá jednání T.G.Masaryka po jeho příjezdu v květnu 1917 do Ruska.

Situace v Rusku v roce 1917 a její vliv na čs.hnutí

V únoru 1917 byl v Rusku svržen car, kterému určitá část společnosti dávala vinu za válečné problémy. Byla ustavena tzv.prozatímní vláda (prozatímní proto, že měla zemi dovést k novým parlamentním volbám). Představitelé nové vlády byli pro pokračování ve válce, pro splnění úmluv s Francií a Velkou Británií. V praktické vnitřní politice však nová vláda začala podnikat řadu velmi nešťastných kroků. Divoké reformy způsobila postupně v armádě úpadek staletími ověřených tradic, morálky, odpovědnosti. Jednou z největších chyb nové vlády bylo způsobení a tolerování faktického dvojvládí, tedy dopuštění existence sovětů a agitace bolševiků, malé radikálně levicové strany.

Tato odpovědnost je dána zejména přijetím Rozkazu č.1 prozatímní vládou v březnu 1917. Rozkaz č.1 nařizoval v každé rotě, dělostřelecké baterii atd. zvolit zástupce do výboru, a dále takto ustavit výbory pro každý pluk, divizi, sbor atd.. Tyto výbory začali kontrolovat rozhodnutí důstojníků. Důstojníci neměli mít moc nad kulomety, obrněnými automobily atd.. Mimo službu byl každý voják občanem, nemusel zdravit svého nadřízeného a mohl se plně věnovat politické činnosti. Výsledky se brzo dostavili – chaos, rozklad.

V českém prostředí a mezi českými vojáky by měla ruská revoluce snad i sympatie. Očekávali vznik normálního parlamentního prostředí, které znali z domova. Realita je však brzy vyvedla z omylu. Některé ruské vojenské jednotky odmítaly dále bojovat, ve jménu proletářského internacionalismu se bratřili s nepřítelem atd.. Prozatímní vláda i vojenské velení se situaci snažili zvládnout množstvím kroků. Před Ruskem totiž stál závazek zahájit v létě roku 1917 velkou ofenzívu na východní frontě. Tato ofenzíva byla dohodnuta ještě za vlády cara mezi Ruskem, Francií, Velkou Británií a ostatními Spojenci.

Cesta Č.-s.brigády ke Zborovu a zborovská bitva

Jedním z pokusů zabránit bolševizaci a rozkladu ruské armády bylo vytváření tzv.úderných jednotek. K nim se také hlásili pro nadcházející ofenzívu i již existující jednotky. Takto se přihlásila i Č.-s.brigáda.

V červnu 1917 se shromažďují dosud rozptýlené skupinky 3 čs.pluků u města Zborov. Jak bylo již řečeno, do Zborova prováděly české roty činnost frontových průzkumníků, nikdy nebojovali jako celek. Vzhledem k této skutečnosti také nebyli tyto pluky řádně dobudované, neměli všechny podřízené jednotky, které měli mít ruské střelecké pluky té doby. Z toho důvodu byl Č.-s.brigádě určen úsek fronty, kde se předpokládalo, že její vystoupení bude pouze demonstrativní. Nakonec vše dopadlo jinak. Brigáda dosáhla 2.7.1917 u Zborova vítězství, prolomila 3 linie obrany nepřítele, zajala podle některých pramenů 3150 zajatců a ukořistila 21 děl, 40 kulometů a další. Vítězství u Zborova pomohlo při vytváření Č.-s.sboru.

Budoucí vytvoření Č.-s.sboru, povolené v květnu 1917, bylo záhy bržděno jedním z předáků nové ruské vlády, ministrem Kerenským. Ve svém revolučním zanícení odmítal české národní jednotky jako relikt carské éry. Po bitvě u Zborova, na naléhání představitelů ruské armády a po jednání s T.G.Masarykem si již nemohl dovolit házet budování sboru klacky pod nohy a budoucímu čs.vojsku nestálo politicky nic v cestě.

Čs.kornilovci

Nyní si dovolíme malou vsuvku o tzv.čs.kornilovcích. Ve městě Černovice v obsazené části Rakouska-Uherska, v Bukovině, byla v létě roku 1917 malá skupinka českých vojáků. Byli zajati předcházející rok a ve městě pracovali. Již byli přihlášeni do čs.jednotek, ale fakticky se nic nedělo. Proto, když byla připravována letní ruská ofenzíva, přihlásili se tito vojáci přímo do ruské armády na nejbližším velitelství. Tak se dostali do Úderného oddílu VIII.ruské armády, pozdějšího Kornilovského úderného pluku. Zúčastnili se letní ofenzívy. Kornilovský pluk posléze chránil generála Kornilova, když se stal nejvyšším velitelem. S ním T.G.Masaryk dohodnul, že Kornilovský úderný pluk se stane Slovanským úderným plukem, bude z 1/2 doplněn Čechy, z 2/2 Rusy a jinými Slovany a stane se součástí Č.-s.sboru. Částečně byl tento plán uskutečněn. Po bolševickém převratu se pluk dočasně rozpadl, Češi byli zařazeni do našeho 4.pluku. Pro úplnost dodáváme, že Kornilovský úderný pluk byl obnoven v protibolševické Dobrovolnické armádě na jihu Ruska.

Č.-s.sbor

Podívejme se nyní blíže na budování Č.-s.sboru, protože jeho struktura a jeho pluky jsou základem toho, co známe jako čs.legie v Rusku. Sbor měl 2 divize, v každé 2 brigády, v každé 2 střelecké pluky. Celkem se tedy jednalo o 8 střeleckých pluků. I.divize byla vytvořena ze stávající brigády dobudováním 4.pluku. Ten však vznikl jako poslední, po vytvoření II.divize. II.divize byla budována „na zelené louce“ z proudu dobrovolníků, které každým dnem přicházeli ze všech koutů Ruska.

Střelecký pluk sestával z 3 praporů, každý o 4 rotách. Dále k pluku patřila „nestrojová“ rota (písaři, zásobovači apod.), většinou 2 kulometné oddíly (nazvané podle používané výzbroje –  Maxim, Kolt atd.), ženijní oddíl, oddíl pěší rozvědky, oddíl jízdní rozvědky, oddíl zákopových děl, policejní oddíl, hudba atd. V rotě byly 4 čety, z nichž každá 4. byla tzv.granátnická.

Ke každé divizi, jak to odpovídalo ruským předpisům, byla příslušná 1 dělostřelecká brigáda. Dělostřelecká brigáda obsahovala 2 divisiony, každý 3 baterie a další jednotky.

K divizi dále příslušela samostatná ženijní rota.

Každý pluk, brigáda, divize i sbor měly štáb. Ke štábu sboru pak patřila například radiotelegrafní rota. V podřízenosti II.divize byl budován úderný prapor, jednotka tvořená podle ruských, ale i německých a rakousko-uherských vzorů. Úderný prapor byl určen k prolamování nepřátelské obrany, k bleskovým útokům a tvořili ho nejzdatnější vojáci.

Postupně se během roku 1917 ustálily názvy pluků, divizí a dělostřeleckých brigád:

 

I.č.-s.střelecká Husitská divize

1.č.-s.střelecký Jana Husa pluk

2.č.-s.střelecký  Jiřího z Poděbrad pluk

3.č.-s.střelecký Jana Žižky pluk

4.č.-s.střelecký Prokopa Velikého pluk

1.č.-s.střelecká dělostřelecká Husitská Jana Žižky brigáda

1.č.-s.samostatná inženýrná [ženijní] rota

II.č.-s.střelecká divize

5.č.-s.střelecký Pražský T.G.Masaryka pluk

6.č.-s.střelecký Hanácký pluk

7.č.-s.střelecký Tatranský pluk

8.č.-s.střelecký Slezský pluk

2.č.-s.střelecká dělostřelecká brigáda

2.č.-s.samostatná inženýrná [ženijní] rota

Úderný prapor II.č.-s.střelecké divize

To jsou názvy jen těch nejdůležitějších jednotek, které existovaly v rámci sboru. Sbor byl postupně budován od června 1917 až po počátek roku 1918. V původně plánované podobě se ho nepodařilo dobudovat, ale podstatná část byla vytvořena.

Situace v Rusku po letní ofenzívě roku 1917 a na konci roku 1917

Na sklonku roku 1917 byla situace v Rusku velice špatná. Letní ofenzíva na východní frontě dosáhla jen lokálních úspěchů, jako byla např.zborovská bitva, ale jako celek naprosto neuspěla. Naopak, nepřítel podnikl protiofenzívu. Tzv.tarnopolského ústupu se zúčastnila i Č.-s.brigáda se svými 3 pluky. Fronta byla posunuta do hloubky Ruska. Bolševická agitace po celé frontě i v zázemí ještě zesílila, bolševici se pokusili o státní převrat. Ten byl dočasně neúspěšný. Proběhl neúspěšný pokus gen.Kornilova obnovit autoritu a sílu vlády, zničit moc celoruského sovětu v Petrohradu, tzv.kornilovský převrat.

Země, nedávno relativně fungující v těžkých podmínkách války, se začala hroutit a rozpadat. Docházelo k odchodu vojáků z fronty, vraždám důstojníků, k národnostním třenicím, k rozkrádání státního majetku.

Nakonec došlo k nejhoršímu a sověty svrhly v listopadu 1917 prozatímní vládu. Postupně sověty přebíraly moc v dalších a dalších městech říše. Někde docházelo i k bojům.

Aby byly pochopeny pozdější události, je třeba uvést, proč se prozatímní vláda zdráhala zakročit proti bolševické straně. Je nutné uvést, že vláda, která začínala jako řekněme buržoazně-demokratická, několikrát změnila své složení a i její představitelé byli čím dále, tím více revolučnější a tím ještě více podporovaly radikální nálady davů. Tato vláda se více bála návratu cara, než bolševiků (ačkoliv monarchisté po únoru 1917 de facto zmizeli; někteří důstojníci se přímo podíleli na svržení cara). Nakonec přestala být pro tato vláda pro sověty, ovládané většinou bolševiky, dostatečně radikální a proto jí svrhli. Revoluce začala požírat své děti.

Dále je nutné uvést, že státní převrat v listopadu 1917 neprovedli bolševici sami, v sovětech bylo množství příslušníků dalších levicových stran, zejména eserů (ze zkratky s.r.-sociální revolucionář). V prvních měsících roku 1918 pak proběhli dlouho očekávané volby do tzv.ústavodárného shromáždění a také do místních a městských parlamentů. Teprve když bolševici v těchto už tak nedemokratických volbách utrpěli porážku, ústavodárné shromáždění rozehnali a vládli dále pomocí sovětů.

Č.-s.sbor na přelomu let 1917 a 1918

V této těžké situaci se politické vedení legií rozhodlo na příkaz T.G.Masaryka, že vyhlásí neutralitu ve vnitřních ruských poměrech. Tento krok byl již ve své době diskutabilní. Šlo o to, že někteří čeští vojáci a také někteří Rusové měli zato, že Č.-s.sbor jako jedna z posledních bojeschopných jednotek bývalé ruské armády má za úkol pomoci Rusku (bolševici začali ruskou armádu po převzetí moci demobilizovat, nakonec jí v březnu 1918 rozpustili; současně budovali vlastní Rudé gardy). Tito lidé věřili, že Češi mají morální povinnost bojovat, když jim Rusko dovolilo vybudovat jejich armádu a po dlouhá léta jí financovalo. K tomu přistupoval názor, že bolševici (jak bylo později také dokázáno) se k moci dostali s německou pomocí-aby vyvedli Rusko z války, jsou vydržováni pomocí německých peněz a de facto plní německé příkazy. Boj proti bolševikům byl tedy podle těchto názorů bojem proti Němcům a za českou samostatnost. Praktické vyjádření měli tyto úvahy ve snahách představitelů bělogvardějské Dobrovolnické armády přesunout Č.-s.sbor, 2 polské armádní sbory a zbytky rumunské armády na jih Ruska a vytvořit tak novou protiněmeckou frontu. To by přirozeně pomohlo Francii a Velké Británii na západě. Někteří spojenečtí představitelé se takovými úvahami také zabývali. Konec východní fronty, která vázala vždy nejpočetnější síly Německa a Rakouska-Uherska, mohl ovlivnit vývoj v celé válce.

Naproti tomu stojí neméně oprávněný názor, že několik desítek tisíc vojáků nemůže donutit všechny obyvatele veliké říše  k rozumu. Rozhodnutí bylo vydáno a od listopadu 1917 do května 1918 se podle něj čs.vojáci řídili.

Když se krátce po převratu v listopadu 1917 rozhořeli v Kyjevě boje mezi zbytky vojsk prozatímní vlády, bolševiky a Ukrajinci, několik čs.jednotek vystoupilo na straně vlády. Brzy však byli z bojů vyvedeni. V dalším čase tehdejší politické vedení legií Odbočka československé národní rady (OČSNR) už pouze jednalo o neutralitě. Vyjednalo neutralitu z Ukrajinci, kteří převzali moc v Ukrajině a vedli s bolševiky válku. Když bolševici části Ukrajiny dobyli, bylo jednáno i s nimi.

Když bolševici udělali státní převrat, ihned vyhlásili příměří a začali jednat s Německem a jeho spojenci o míru. Jednání se vlekla, zejména kvůli Německým nestoudným požadavkům. Když se Němcům zdálo, že se jednání příliš vlečou, zaútočili na slabě chráněnou zemi a začali jí obsazovat.

V březnu 1918 byla pro Č.-s.sbor další existence v Rusku zbytečná, bolševici byli před podepsáním potupného brest-litevského míru a cizí vojska mířila do země. Bylo rozhodnuto o odjezdu Č.-s.sboru do Francie. Odrazem německého postupu pak byla bitva o železniční uzel Bachmač.

Zahájení boje s bolševiky

Jednou z dalších dohod OČSNR s bolševiky byly dohodnuty nové ústupky. Č.-s.sbor měli opustit ruští důstojníci, kteří ho pomáhali vybudovat (kromě několika nezbytně nutných). Byla uzavřena smlouva, že Č.-s.sbor pojede na východ jako skupina civilních občanů, v určených místech odevzdá většinu svých zbraní a jen malé množství si ponechá na osobní obranu. Byly odevzdány pušky, kulomety, děla, několik letadel a další materiál.

Zpočátku probíhala doprava částí Č.-s.sboru dobře. Jednotky rozdělené do několika desítek vlaků se přesouvali po železnici. Část vojsk již byla ve Vladivostoku. Nakonec se však doprava zastavila. Bolševici byli povinni podle podmínek brest-litevské smlouvy dopravovat na západ německé, rakousko-uherské a další zajatce. To přirozeně zdržovalo přesun Č.-s.sboru. Současně podle brest-litevské smlouvy neměli bolševici trpět na území Ruska žádnou spojeneckou armádu. Napětí mezi čs.legionáři a bolševiky rostlo. Došlo k několika incidentům na místní úrovni mezi Čechy a bolševiky. V okrajových částech Ruska již probíhala občanská válka. Bolševici si nemohli dovolit, aby se Češi přidali na stranu jejich nepřátel.

V květnu 1918 se bolševici rozhodli vyřešit situaci, odzbrojit, internovat, nebo pokud to nepůjde jinak postřílet naše vojáky. Bolševičtí vůdci vydali patřičné pokyny. V této situaci byly čs.vlaky roztažené na tisících kilometrů železnice od Penzy do Vladivostoku. Č.-s.sbor se tehdy dal počítat spíše po vlacích než po plucích a divizích. 2 vlaky jedné a téže jednotky byly často od sebe stovky kilometrů vzdáleny.

Čs.velitelé situaci sledovali a nakonec se rozhodli bolševiky předejít. Prozatímní výkonný výbor vedený 3 čs.důstojníky, Čečkem, Gajdou a Vojcechovským, vzal politickou moc dočasně z rukou OČSNR, rozkazy jejích představitelů prohlásil za neplatné a de facto proti příkazům T.G.Masaryka porušil zásadu neutrality. Cílem bylo nejdříve dobýt každé místo, kde jsou čs.jednotky, spojit se a postupně se „vlastním pořádkem“ stáhnout ze západu do Vladivostoku. Odtud pak měl sbor odjet do Francie. Na konci května 1918 začal boj, který se rychle rozhořel v místech, kde byly čs.vojáci.

Přestože byly pochybnosti u některých starších důstojníků (např.u velitele č.-s.sboru gen.Šokorova, náčelníka štábu sboru gen.Diterichse, francouzského vojenského přidělence) o možnosti zdaru celé akce, boj proti bolševikům se vyvíjel nad očekávání dobře. Brzo bylo dobyto mnoho měst v Povolží, na Urale i na Sibiři. Čs.vojáci, kteří již byli ve Vladivostoku, se zpočátku k boji nepřidávali. Velení Č.-s.sboru ve Vladivostoku se snažilo získat více zpráv z hloubi Ruska. Tam zatím probíhali tuhé boje.

V tomto místě je třeba drobnou poznámkou objasnit tehdejší pohyb čs.vojsk. Jak již bylo řečeno, v počátcích bojových operací proti bolševikům šlo jen o dopravu do Vladivostoku. Vojáci 1.pluku např. dobyli Penzu, ale pak se z ní podle dohodnutého plánu stáhli na východ. Stejně tak se jiné jednotky především snažili přepravit přes Volhu.

Vystoupení č.-s.sboru ovšem spustilo lavinu, která se již nedala zastavit. Některá města byla od bolševiků osvobozena ruskými povstaleckými skupinami, jiná spoluprací Čechů a Rusů, jiná českými vojáky. Protibolševičtí Rusové přebírali moc a Češi byli jejich spolubojovníci. Nepřátelství mezi „běločechy“ a bolševiky již nešlo zastavit. Přístup každého ze 3 velitelů Prozatímního výkonného výboru k ruským silám se lišil. Čeček se jen přesunoval na východ, Gajda otevřeně spolupracoval s ruským protibolševickým hnutím.

Po bojových úspěších čs.vojáků se k vystoupení přidala i skupina čs.vojáků ve Vladivostoku. Město a přístav byl obsazen a vojáci se vydali na sever k řece Ussuri do dalších bojů.

Na osvobozeném území vzniklo hned několik protibolševických vlád. Významná byla zejména vláda v Povolží a vláda v Sibiři. Každá začala budovat své ozbrojené jednotky. Vznik nové východní fronty a obnova ruské armády se zdál být na dosah ruky. Převoz německých zajatců a zásob z východu na západ byl zastaven. Spojenci – Velká Británie, Francie, USA, Japonci, pod vlivem těchto vítězství a převratných změn začali postupně uznávat naše politické přestavitele v Paříži za představitele spojeneckého státu. Vyjádřili nám slib, že Č.-s.sbor je pouze předvojem spojeneckých sil, které brzo dojdou do Ruska, pomohou obnovit ruskou armádu, porazit bolševismus a vyhnat Němce z Ruska. Byla to doba veliké slávy Č.-s.sboru, kdy legionáři věřili, že dojdou až do Moskvy a odtud do Prahy..

Boj s bolševiky v roce 1918

Jak již bylo řečeno, v době zahájení bojů Č.-s.sboru s bolševiky byly části jednotek sboru od sebe často velmi vzdálené. Tak se stalo, že např. oddělené části 2.dělostřelecké brigády zbudovaly k sobě další baterie, takže výsledná síla se nakonec na začátku roku 1919 rovnala de facto 2 dělostřeleckým brigádám. Velitelství II.divize sídlící ve Vladivostoku bylo událostmi nahrazeno zcela novým velitelstvím II.divize, kterému posléze původní štáb předal i veškerou příslušnou dokumentaci. Oddělené roty nebo prapory jednoho pluku mohly bojovat na úplně jiných místech. Tato situace se začala postupně měnit.

Pod vlivem výše uvedených zpráv od spojenců skutečně vznikla nová východní fronta. Jednotky Č.-s.sboru se obrátili na západ a začali postupně bojovat na této nové frontě. Odjezd do Francie byl zapomenut. Rozptýlené čs.jednotky se postupně zcelovali, celý Č.-s.sbor procházel reorganizací. vznikly nové jednotky, zejména 1.čs.jízdní pluk Jana Jiskry z Brandýsa a 2.čs.jízdní pluk Sibiřský. Pokračoval nábor čs.zajatců. Současně bylo vyhlášeno několik mobilizací zajatců z českých a slovenských zemí nebo občanů čs.původu. Za plat a materiální zajištění vykonávali pak tito zajatci a občané práci pro čs.vojsko. Šlo jak o dělníky, řemeslníky, tak i o lékaře a technické odborníky.

Euforická situace léta 1918 se však rychle změnila. Výstavba ruských jednotek se vlekla. Některé ruské pluky byly kvalitní, ale jiné byly jen špatně živenými a šacenými skupinami mobilizovaných branců. Docházelo ke zbytečným ztrátám, k dezercím k bolševikům. V této občanské válce nebylo vyjímečné, aby jednotlivci a někdy i celé jednotky několikrát změnili bojující stranu.

Důvod této tristní situace ruských jednotek leží v politické situaci protibolševického Ruska. Jak již bylo výše napsáno, jedna z významnějších ruských vlád vznikla v Povolží, druhů v Sibiři. V Povolží se k moci dostal ustavený Výbor členů ústavodárného shromáždění (KOMUČ). Co to bylo? Šlo o politickou sílu zastupující levicové strany, zejména esery, kteří pomáhali bolševikům do sedla, zúčastnili se voleb do ústavodárného shromáždění a místních zastupitelstev a tyto volby dokonce často vyhrály. Poté, jak již bylo řečeno, byli bolševiky odstraněni. Tato politická síla byla silně levicová a měla programově mnoho společného s bolševiky. Jejím cílem bylo zachování „výdobytků“ revoluce, ovšem za současného odstranění bolševiků a také zrušení brest-litevské smlouvy.

Tato fakta způsobovala, že KOMUČ byl silně nepřijatelný pro části ruského obyvatelstva a zejména pro ruské důstojníky. V legionářské literatuře z dob 1.republiky je mnoho kritiky na některé skupiny ruských důstojníků a zejména je kritizován převrat admirála Kolčaka z listopadu 1918 o kterém se zmíníme později. Zde se pokusíme v několika větách vysvětlit pohnutky části ruské veřejnosti a jejich nechuť ke KOMUČI.

Jak by mohli ruští důstojníci důvěřovat politikům, kteří se celý rok 1917 podíleli na rozkladu ruské armády a velmi se zapletli s bolševiky? Naopak pro tyto politiky zůstávala revoluce velkou vymožeností, z návratu monarchie je jímal strach. Bylo to trochu zbytečné, protože ani na pravici neexistovala od svržení cara relevantní politická síla, která by chtěla návrat k původnímu stavu. Návrat monarchie však zůstával pro mnohé politiky KOMUČE větším zlem než bolševici. Neuvědomovali si mnohé své chyby z roku 1917.

Za tohoto stavu mnozí důstojníci, kteří bojovali nebo chtěli bojovat proti bolševikům odmítali sloužit vládě KOMUČE. To bylo také jednou z příčin neutěšeného stavu ruských vojenských jednotek té doby a neúspěchů v boji s bolševiky v Povolží.

Sibiřská vláda byla mnohem více středová. Ovšem z výše uvedených důvodů, také kvůli řevnivosti o prvenství mezi jednotlivými vládami, docházelo mezi nimi k rozepřím, cenovým a celním „válkám“, odmítání vojenské pomoci apod..

České politické vedení, noví předáci OČSNR, kteří opět postupně převzali politickou moc z rukou vojenské Prozatímního výkonného výboru byli KOMUČI více méně nakloněni. V jejich představách mělo být příští Rusko především demokratické. Neuvědomovali si zcela rozdílnosti mezi demokracií v Čechách a stavem v Rusku. Čeští političtí představitelé se vrhli do odvážného projektu dovést zástupce Povolžské, Sibiřské a dalších vlád a představitelů k jednacímu stolu a vytvořit celoruskou jednotnou vládu. Tato vláda měla přirozeně vybudovat silnou armádu, porazit bolševiky a nakonec vytvořit nové demokratické Rusko. Zahájená jednání šla velice těžce. Nakonec došlo k ustanovení vlády tzv.Direktoria až v říjnu 1918.

Počáteční úspěchy vyvrcholily dobytím Kazaně čs. a ruskými jednotkami. Při tom byl získám známý ruský státní poklad. Bolševici ale postupně soustředili značné množství sil a prostředků a začali postupovat na západ. Nejdříve byla ztracena Kazaň, do podzimu pak Povolží a boje se přesunuly na Ural. Vláda KOMUČE ztratila území a tím i vliv.

Spojenci zůstali jen u slibů a nikdy do Ruska ve větším počtu nepřišli. Japonci měli na Dálném Východě nejsilnější jednotky, 2 divize, ale soustředili se na obsazování území sousedícího s Čínou a měli v oblasti vlastní zájmy. Angličané, Francouzi, Američané poslali směšně malé jednotky, které se až na vyjímky, nepřiblížili k frontě. Většinou zůstávali ve Vladivostoku a jiných městech v zápolí.

Neúspěchy, zklamání ze Spojenců a únava z půlročních bojů měli zdrcující vliv na čs.vojáky. Začalo docházet k jevů mezi čs.vojáky dříve neobvyklým - odpírání rozkazů, nedůvěra k velitelům. Ke všemu přispívala i levicová a bolševická propaganda šířená v čs.vojsku. Nejtragičtějším vyjádřením tohoto stavu je sebevražda velitele I.divize plukovníka J.J.Švece. Na konci října 1918, když doma vznikala republika, odepřeli vojáci vyplnit rozkaz tohoto velitele. V reakci na to se J.J.Švec zastřelil. V dopisu, který nechal na rozloučenou, uvedl, že nemůže unést tuto hanbu, rozepře mezi čs.vojáky, celkové otrávení ducha Č.-s.sboru. Vyzýval k opětovnému sjednocení. Byl kritický i situaci tehdejšího ruského vedení a armády. Švecův čin načas zastavila rozklad v čs.jednotkách.

V listopadu 1918 došlo ke svržení vlády Direktoria. K moci se dostal jeden z ministrů vlády Direktoria, ruský admirál Kolčak. Vedlo to k částečnému zvýšení akceschopnosti vlády, zlepšení situace ruské armády, obratu v bojích na frontě, ale také k zákazu některých politických stran, zejména eserů a k jejich politickým vraždám. Vláda Vrchního vladaře Ruska admirála Kolčaka byla postupně uznána za hlavní reprezentantku protibolševického hnutí od představitelů ruských protibolševických oddílů na jižní, severozápadní i severní protibolševické frontě. Bohužel to nepřineslo reálný praktický efekt společných vojenských operací. Místo, aby se Kolčakova armáda probíjela vstříct Dobrovolnické armádě generála Děnikina na jihu Ruska, o čemž se vedly debaty a což by vedlo k odříznutí bolševiků v Turkestánu a hlavně ke spojení největších protibolševických front, byla zvolena jiná strategie. Kolčakova armáda, pod falešným dojmem slabosti bolševiků se začala sama probíjet k Moskvě. To se jí později vymstilo.

Mezi českými politickými představiteli z OČSNR byl Kolčakův převrat rozhodně odsouzen. Prakticky ale čs.jednotky proti převratu nic nepodnikaly a dál se účastnily bojů na frontě. Nad situací v Č.-s.sboru ale nebylo možno zavírat oči, a tak po dohodě s ruskou stranou bylo předáno řízení fronty do ruských rukou (do té doby byly štáby smíšené, česko-ruské, a formální nejvyšší velitel byl náš gen.Syrový). Naše pluky se na přelomu roku 1918 a 1919 postupně vyvazovali z bojů a odjížděli z fronty na východ.

Situace v roce 1919

Zcela stáhnout čs.vojáky z Ruska nebylo možné. Bylo to naše želízko v ohni diplomatických hrátek mírové konference ve Versailles. Bylo tedy rozhodnuto, že čs.jednotky obsadí určité úseky transsibiřské magistrály a budou je střežit proti útokům bolševických partyzánů. Současně byla v únoru 1919 ukončena reorganizace Č.-s.sboru na Čs.vojsko na Rusi. Nejvýznamnější změnou bylo přetvoření obou záložních pluků na 9.střelecký pluk K.H.Borovského a 10.střelecký pluk Jana Sladkého Koziny a vznik 11.střeleckého pluku Františka Palackého a 12.střeleckého pluku M.R.Štefánika. Tyto nové pluky vytvořili III.divizi. Dále bylo reorganizováno celé dělostřelectvo. Byl opuštěn ruský systém dělostřeleckých brigád a byly vytvořeny 1.pluk lehkého dělostřelectva Jana Žižky, 2.pluk lehkého dělostřelectva, 3.pluk lehkého dělostřelectva, dále 3 těžké dělostřelecké divisiony a další jednotky. Pro III.divizi vznikla 3.technická rota. Z různých vojenských jednotek a zařízení, zabezpečující týl Čs.vojska na Rusi byla vytvořena Vojska Dálného Východu s velitelstvím na úrovni velitelství divize. Další popis rozvoje čs.jednotek je mimo omezené místo této krátké statě.

Bylo by ovšem nevděčné nezmínit národohospodářskou činnost čs.vojáků a občanů v Rusku. Již od zahájení bojů v roce 1918 začali Češi obsazovat posty ve správě železnic, továren, dolů atd. na osvobozeném území. Zajišťovali obnovování výroby zastavené bolševickou neschopností, dokonce zavedli několik výroba technologických postupů, které do té doby ve východní části Ruska nebyly k dispozici. Myšlenky našich předků se nesli i k budoucím časům. V několika místech byly založeny rusko-české obchodní nebo průmyslové komory, bylo myšleno na budoucí vztahy. Na tuto svou činnost byly Češi po válce oprávněně hrdí. Část míst ve správě železnic a průmyslu byla na přelomu roku 1918 a 1919 předána do ruských rukou. Přesto se Čs..vojsko na Rusi snažilo být dále soběstačné.

Situace na frontě se od jara 1919 zlepšovala. Ruské protibolševické jednotky došly opět až téměř k Volze. Služba čs.vojáků v zázemí, při ochraně magistrály, byla některými ruskými kruhy vysmívána. Rozhodně však nělo o nějakou pohodu. Početní stav bolševických partyzánů, ale také počet loupeživých band, sílil a služba rozhodně nebyla klidná. Čs.vojáci se zúčastnili několika protipartyzánských operací. Ovšem nálada v Čs.vojsku na Rusi již nebyla tak skvělá, jako před rokem. Bylo známo, že Československá republika již vznikla a světová válka skončila. Vojáci chtěli domů. Šířila se také bolševická propaganda. Opět docházelo k odpírání plnění rozkazů. Některých bojů se zúčastnili už jen dobrovolníci z dobrovolníků.

Velikou změnou byl příjezd generála M.R.Štefánika do Ruska. Jako Ministr vojenství provedl v Rusku několik nepopulárních změn, které dobrovolnické revoluční vojsko měnilo v armádu republiky. Zejména zrušil rotní, plukovní a další výbory a institut sněmu čs.vojska jako pozůstatek revolučního roku 1917, neslučitelný s normálním fungováním běžné armády. Ohlášený II.sněm čs.vojska, na nějž již byly zvoleni z jednotek delegáti, byl prohlášen za nepotřebný a zrušený. Byla taktéž zrušena OČSNR a její některé funkce převzaly odbočky orgánů Československé republiky, zejména Ministerstva vojenství. To byla voda na mlýn bolševické propagandy. Někteří delegáti si příliš zvykly schůzovat, rokovat a rozhodovat o rozkazech. Sněm byl nakonec uskutečněn. Delegáti byly zatčeni a převezeni do Vladivostoku. Způsobilo to v létě 1919 několik nanejvýš trapných incidentů, které velmi poškozovali obraz Čs.vojska na Rusi, zejména před ruskou veřejností a důstojnictvem. Z trochou nadsázky se dá říci, že co probíhalo v ruské armádě v roce 1917, odbylo si Čs.vojsko na Rusi v roce 1919, i když v mnohem menší míře, bez mrtvých a vážněji raněných, bez větších materiálních škod. V polovině roku 1919 bylo konečně ujednáno, že čs.vojáci se postupně stáhnou do vlasti. První invalidé odjížděli již na jaře 1919, další vojáci následovali. Vše však šlo velmi pomalu.

Situace na konci roku 1919 a v roce 1920

S odcházejícím létem 1919 se situace na frontě opět zhoršila. Bolševici zatlačovali Kolčakovu armádu dále na východ. Útoky partyzánů byly čím dále, tím více častější. Celkové náladě neprospívali skandály s rozkrádáním státního majetku a podobnými zjevy za Kolčakovy vlády. Postupně se ústup Kolčakových vojska stával katastrofálním. Směs utíkajících civilistů, ustupujících vojsk a čs.jednotek vytvořila zmatek, který byl čs.představiteli zvládán jen za cenu určitého egoismu a starosti především o vlastní vojáky. Čs.vojáci se snažili podle vlastního názoru opět řídit dopravu a zajišťovat si potřebné zásoby. Z ruské strany to bylo často vnímáno jako nezákonné rekvizice a zásahy do pravomocí ruské strany. Někteří Rusové Čechům vytýkali, že se 1 rok odpočívali, zatímco se na frontě bojovalo. Velmi nelibě bylo z ruské strany neseno, když se čs.jednotky stahovali na východ po železnici a zbytky Kolčakovy armády šli podél trati v ve sněhu a mrazu. Češi oponovali, že Rusové měli dostatečný čas a prostředky, aby bolševiky porazili a že malé národní vojsko nemuže měnit poměry v obrovské ruské zemi.

Situace vygradovala, když došlo v prosinci 1919 k novému převratu a Kolčak byl svržen. Moc na části jeho území převzalo tzv.Centrum, vedené převážně eserskými vůdci. Tito měli představu, že vybudují stát u hranic bolševického Ruska, který nebude bolševický. Brzo byli bolševiky smeteni a pohlceni. V téže době došlo k události, která je Čechům v Rusku od některých dodnes připomínána. Admirál Kolčak, kterému se rozešla jeho vojenská ochrana a jehož vojsko se prodíralo sněhem z fronty na východ k místům obsazeným povstalci, byl svěřen do ochrany čs.jednotek. Na rozkaz vrchního velitele spojenců v Sibiři francouzského generála Janina byl Kolčak spolu s některými druhy vydán Centru jakožto demokratické moci pro vykonání soudu. V podstatě se ale toto vydání rovnalo rozsudku smrti, který byl také v brzku vykonán. Ve stejné době byl vládě centra předán i ruský státní poklad (po dobytí Kazaně jsme poklad vydali ruské straně, byl z něj financován protibolševický boj; na sklonku roku 1919 jsme poklad krátkou dobu opět střežili). Tyto dvě události, vydání Kolčaka a údajné rozkradení části pokladu, dodnes leží na česko-ruských vztazích jako tíživý balvan.

Během ústupu se nakonec některé zadní čs.jednotky dostaly do bojů s pravidelnou Dělnicko-rolnickou rudou armádou. V lednu 1920 byla ale s bolševiky uzavřena dohoda o příměří a postupné evakuaci jednotek Čs.vojska na Rusi. Pro úplnost dodáváme, že uzavření této smlouvy nám vytýkají někteří Poláci. Z různých Poláků, vojáků bývalé ruské armády i ze zajatců byla od roku 1918 na Sibiři vytvářena polská vojenská jednotka. Tak postupně vznikla V.polská divize, která bojovala na straně bílých. Podle některých uzavření bolševicko-českého příměří způsobilo rozdrcení většiny této divize, která ustupovala na východ v závěsu za našimi jednotkami.

Další stahování našich vojáků pak bylo jen záležitostí času. Poslední větší jednotky odešly do září 1920, poslední jednotlivci a zástupci ČSR v roce 1921. Celkem bylo vypraveno 38 velkých lodních transporů.

Závěrem k čs.legiím v Rusku

Situace našich legionářů v Rusku byla nejsložitější ze všech tří legií. Jak už to bývá, nic není jen černé nebo bílé. V dějinách našich vojáků v Rusku je několik temných míst. Zároveň mnoho činů čs.legionářů v Rusku si zaslouží plné uznání. Někteří legionáři se po návratu stali otevřenými bolševiky, někteří byli prostě rádi, že se konečně vrátili domů. A některým bylo líto (předpokládáme že hlavně po roce 1948), že bolševiky nakonec nepřemohli. Hlavní úkol však byl splněn - Československá republika existovala, odvěký sen byl určitým způsobem naplněn. Zda tento stát splnil všechna očekávání, která do něj byla vkládána, je jiná otázka.


Autor: Bernard Panuš