toggle

Stránky archivovány

 

Návštěvnost


Dnes:13
Včera82
Tento měsíc:1129
Celkem:541585

Anketa

V jakých legiích bojoval Váš předek?
 

Překlad

Czech Belarusian Bulgarian Chinese (Traditional) Croatian Danish Dutch English Estonian Finnish French German Greek Hungarian Italian Japanese Latvian Lithuanian Macedonian Norwegian Polish Portuguese Romanian Russian Serbian Slovak Slovenian Spanish Swedish Ukrainian
Po stopách čs. legií v Rusku - Ural - 11. - 24. 8. 2011 Tisk Email

Každý z nás prožije v životě mnoho zlomových okamžiků. Já jsem jeden takový prožil na konci léta roku 2010, kdy jsem se společně s kamarády z Klubu přátel pplk. Karla Vašátky účastnil vojensko-historické konference na území Ruské federace. V rámci této konference jsme navštívili mnoho památných míst (Jekatěrinburg, Kynský závod, Kungur atd.) a také jsme se zúčastnili rekonstrukce bojů 3. pluku Jana Žižky z Trocnova s „vojáky“ rudé armády v Kynském závodě (oblast jižního Uralu).

Malebná příroda, památná místa a hlavně lidé, s kterými jsme se setkali, jistě v každém z nás zanechali mnoho emocí. Ani já jsem nebyl výjimkou a kromě krásných vzpomínek jsem si po vzoru ruských legionářů také odvážel jedno dívčí srdce. Neuběhl ani rok a výše uvedené příčiny mě zavedly znovu do velikého Ruska.

Přísloví „láska i hory přenáší“ (bráno v širším slova smyslu), se znovu potvrdilo a já jsem se 11.8 roku 2011 ocitl na druhé straně zeměkoule v hraničním městě, mezi Evropou a Asií, Jekatěrinburgu (rusky Екатеринбу́рг) dříve Sverdlovsk. Datum návštěvy nebylo vybráno čistě náhodně, ale bylo přizpůsobeno plánované akci nazývané „Tavatujský pochod“. Tato vzpomínková akce je každoročně pořádána klubem vojenské historie Oravajského 195. pěchotního pluku z Jekatrinburgu u příležitosti výročí obchvatného pochodu 3. pluku Jana Žižky z Trocnova v okolí městečka a jezera Tavatuj.    

Čtyřhodinový odpočinek po sedmnácti hodinách letu utekl velice rychle a po zabalení všech potřebných věcí k pochodu (téměř kompletní dobová výstroj) jsem se vydal na hlavní vlakové nádraží. Venkovní teplota 30’C napovídala, že mě čeká ještě několik velice náročných dní. Domluvený sraz s členy pořadatelského klubu byl naplánován u paty budovatelské sochy (dělníka a tankisty), umístěné před nádražní budovou. Na tomto místě, zhruba po 10 minutách čekání, se nás sešlo poměrně hodně. Celkově devět osob z čehož dvě byly něžné a krásné dívky a jediným cizozemcem jsem byl já. Zakoupení lístků si vzal na starosti jeden z bratrů a nedlouho po příchodu posledního člena klubu jsme se vydali rychlým krokem k električce (obdoba českého osobního vlaku). V průběhu cesty k nám přistoupil bratr praporčík a zhruba po hodině jízdy jsme dojeli do cílové stanice – Tavatuj. Hned po vystoupení z vlaku proběhlo vřelé přivítání se skupinkou nadšenců vojenské historie ze Simbirska a všichni společně jsme se vydali do blízké vesničky, míjejíce bílý obelisk - památník  s tradiční rudou hvězdou 1.

Vesnička, do které jsme vstoupili, připomínala spíše skanzen, ve kterém se čas zastavil hned po odchodu ČS legií z Ruska. Skromná dřevěná obydlí napovídala, že život zdejších obyvatel není úplně jednoduchý. Po prašné a nezpevněné cestě jsme prošli vesnicí a zastavili se v nedalekém lesíku u hřbitova, kde na nás již netrpělivě čekala poslední část členů naší výpravy.  Přestávka byla využita k doplnění zásob pitné vody, rozdělení výstroje a výzbroje, a jelikož někteří ještě nebyli v uniformách, tak také dostrojení. Následovalo krátké úvodní slovo bratra praporčíka, nezbytné vyfotografování celé skupiny a již nic nebránilo k započetí pochodu po stopách ČS legionářů 3. pluku J. Ž. z T. 

V čele s praporkem 1. roty, neseným bratrem Alexandrem a pod velením bratra praporčíka, jsme se tedy vydali po asfaltové silnici směrem k Tavaťujskému jezeru. Stačilo pár kroků a bylo mi jasné, že budu trpět. Řemení sovětského věcměšoku bylo totiž navrženo na předepsaný obsah a já abych si užil patřičného „pohodlí“, tak jsem si do batůžku přibalil navíc spací pytel. Díky tomuto nerozumu se popruhy zkrátili do takové míry, že při každém kroku se mi velice bolestivě zařezávaly do ramen. Ve chvíli kdy jsem si myslel, že už nemůže být hůře, se mi přihodila další „nehoda“ – upadl nosný řemen pušky. Částečným vysvobozením pro mne byla první pauza, která následovala zhruba po 45 minutách chůze.


Místo toho abych nabíral síly k další cestě, snažil jsem se opravit nosná řemení. Popruhy batohu šly naštěstí o kousek prodloužit a řemení pušky bylo pouze vypadlé z ocelové spojky. Vše se mi nakonec podařilo opravit a po uplynutí patnáctiminutové pauzy bylo možné pokračovat v pochodu. Přestávka trvala přibližně patnáct minut a šlo se dál. S příchodem západu slunce se začalo ochlazovat a pochod začal být příjemnějším. Tento stav však netrval dlouho a ukázali se první nepřátelé. Byla to hejna komárů, která mě svojí neodbytností dováděli k zoufalství. Nepomohlo totiž ani zakrytí 99% těla. Odpočinek, který následoval, po 45 minutách pochodu, byl pro mě tedy spíše formálním, než nezbytně nutným. Jediné po čem jsem v té chvíli totiž toužil, bylo uniknout kousajícím a bzučícím komárům.  Sluníčko již zapadlo a tak nastal vhodný okamžik k zapálení lucerny, která aspoň z části odlákala bzučící havěť. Zdolávání dalších kilometrů na sebe nenechalo dlouho čekat a brzy se vyrazilo dále. Již za hluboké tmy jsme zhruba po 5 kilometrech, stále se opakující scenérie stínů, přišli na rozcestí (hlavní lesní cesty na Ayať a cesty vedoucí z železniční stanice Tavatuj) a nedaleko od tohoto místa velitel rozkázal vítaný odpočinek. Jistě každý využil praktické vojenské výstroje. Šiněl ve tvaru koňského chomoutu poskytovala kvalitní posezení a dobrou izolaci od chladné země. V kombinace s použitím věcměšoku jako polštáře se dalo velice dobře odpočívat. Takovéto rozpoložení mimo jiné nabízelo možnost v  pohodlí se najíst a napít (vody popř. koňaku). Některým se podařilo dokonce i usnout. 


Donutit ztuhlé svaly po čtyřiceti minutách odpočinku k dalším výkonů bylo asi nejen pro mě velice náročné. Co naplat, muselo se jít dál. Noční pochod pouze za svitu měsíce a jedné lucerny skýtal množství nebezpečí. Zakopávání bylo poměrně časté a je jen štěstím, že si nikdo nevyvrtnul kotník. Pravdou však je, že cestu vybíral velitel a výše zmínění problémy by si voják způsobil sám a to nedodržením „stroje“ – pochodové formace. Za svitu měsíce cesta rychle utíkala a jediným probuzením ze stereotypního pochodování byla projíždějící auta. Většina členů výpravy se nad tímto nejspíš nepozastavovala, mě to však přišlo neobvyklé. Přeci jen vidět projíždět auto za autem, po úzké lesní cestě a ještě k tomu ve 2 hodiny ráno je trochu podivné. Znovu jsem si uvědomil, že nejsem v Evropě, ale v Asii.


Dalším zastavením na naší křížové cestě bylo opuštěné parkoviště, které již naznačovalo první známky civilizace. Každý si našel své místečko a stejně jako v předešlých případech následoval krátký odpočinek. U některých se začaly projevovat příznaky dlouhé chůze a bylo tedy nutné ošetřit vzniklé puchýře. Naprosto vyčerpán jsem přijal rozkaz do zbraně a po vytvoření pochodové formace se šlo dále. Tentokrát již po asfaltové cestě, což byl pro bolavé nohy snad ten nejhorší povrch. Po několika minutách chůze jsme vstoupili do městečka Tavaťuj, na jehož předměstí byla právě v plném proudu soukromá oslava. Dle pokynů velitele bylo nutné nalézt dům s číslem popisným 86, u kterého měla být studna s pitnou vodou. Hledané místo bylo brzy nalezeno a mohli jsme si tedy znovu odpočinout. V tichosti si všichni doplnili zásoby pitné vody, někteří vykonali ranní hygienu a všichni společně jsme se vydali na krátký, ale nejnáročnější poslední úsek prvního dne cesty.
Přestože byla ještě stále noc, v průběhu pochodu bylo možné obdivovat krásu starých dřevěnic a kýčovitost novostaveb necitlivě zasazených do staré původní zástavby. Nedaleko za městečkem v lokalitě nazývané  „dětský lágr“ pak naše putovní končilo. Lesík, do kterého jsme vstoupili, sliboval klidnou a ničím nerušenou noc. Opak však byl pravdou. Znovu se objevil úhlavní nepřítel – komáři. Naprosto vyčerpán po 17 hodinách cestování, 8 hodinách namáhavé chůze a celkově tedy skoro po 30 hodinách beze spánku jsem se svalil na palatku a doufal, že se mi podaří usnout. Rozpumpované tělo však odmítlo poslouchat hlavu a zařídilo se podle sebe. Neustálím převracením, škrábáním a mácháním rukama ničilo poslední zbytky mých sil. Probdělá noc nevěštila nic dobrého a právě v takovýchto chvílích může člověk aspoň z části nahlédnout do všedních problémů ČS legionářů, kteří na těchto místech nasazovali své životy za svobodu milované země.

Další den pochodu jsme započali rozděláním ohníčku a uvařením pitné vody k přípravě čaje. Rychlá snídaně, zabalení věcí a šlo se. Aby cesta rychleji utíkala, byl jsem vyzván k zazpívání nějakých českých tradičních písní. Nenechal jsem se dlouho pobízet a za chvilku se již všichni mohli přesvědčit o mých pěveckých schopnostech. Ze svého „širokého repertoáru“ jsem vybral mě nejmilejší; Ach synku, synku. Přestože jsem se na sólový zpěv úplně necítil, tak vše nejspíš dopadlo docela dobře a po dozpívání poslední sloky zůstala pochodová formace bez větších rozestupů. Úsek první části cesty nebyl dlouhý (cca. 30 minut chůze) a i přesto, že se u některých ozývaly šrámy z předešlého dne, tak jsme ho zdolali bez větších obtíží. Závod v těsné blízkosti našeho místa odpočinku nabízel stejně jako v předešlých 8 letech možnost čerpání pitné vody.  Všichni si tedy doplnili láhve a mohlo se pokračovat v pochodu. Lesní porost, do kterého jsme v zápětí vstoupili, nám byl částečným úkrytem před sluníčkem, které ohřívalo okolní vzduch na teplotu kolem 30’C. Několik hodin střídající se cykly pochodu a přestávek monotónní lesní krajinou nás zavedli až k Vrch-Nejinskému rybníku pod hůrku Berezovaja. Malebné místo s křížem připomínajícím pobyt ČS legionářů v tomto kraji se přímo nabízelo k delšímu odpočinku. Téměř 1,5 hodiny trvající přestávku každý využil po svém. Někteří se šli koupat do blízkého rybníka, někteří vařili čaj a jiní zase využili služeb klubového lékaře, který dorazil nedlouho po našem příchodu. Poslední úsek cesty již nedělal zregenerovanému tělu větší problém a poháněný myšlenkou brzkého cíle se konec našeho putování velice rychle přibližoval. Závěrečná přestřelka s bolševiky pak již byla jen dokreslením představ o putování ČS legií Ruskem. V cíli pod hůrkou Chazovaja na nás již čekala připravené teplá večeře a jak je v Rusku zvykem musel se náš úspěch patřičně zapít. Příjemný večer ve společnosti opravdu pohostinných a mě velice sympatických lidí byl korunován příchodem dvou uralských kozáků, kteří doslova udělali tečku za mým večerem. Vhodně načasovaný odchod, lehce ovlivněný mým andělem strážným, pak byl pro mě a má játra nejspíš záchranou. Naprosto spokojený a s pocitem blaženosti jsem ulehal vedle osoby mě nejbližší. Osoby, která mě po celou dobu dodávala energii a sílu a bez které by nic z toho, co jsem v Rusku prožil, nebylo pravdou. Tímto bych jí a všem členům 195. Oravajského pluku chtěl srdečně poděkovat a popřát mnoho sil do dalších ročníků tohoto pochodu.


1 V sovětská regionální a speciální literatuře o památnících a památných místech Občanské války na Středním Urale se můžeme dočíst, že v roce 1918 v období probíhajících bojů došlo k obklíčení bránících se rudoarmějců a poté k následnému zapálení vagónu, s raněnými bojovníky a maďarskými internacionalisty. Protože bílým se dlouho nedařilo zlomit odpor této hrstky odvážlivců  polili za tmy vagón benzínem a podpálili. Každého, kdo se pokusil vyjít, zastřelili na místě. Po skončení boje, železničáři pohřbili ohořelé těla k nepoznání, nedaleko místa smrti.
Příběh hrdinské smrti rudoarmějců a zvěrstva kolčakovců se nakonec ukázal být pouze legendou. V této historii je pravdou pouze jedno a to, že na tomto místě v roce 1918 byl boj, ve kterém zahynuli rudoarmějci bojující za sovětskou vlast.


Autor: Ing. Václav Mareš