| Česká družina |
 |
 |
Vznik jednotky: 12. srpna 1914 Velitelé jednotky: pplk. Lotockyj pplk. Josef Sozentovič pplk. V. P. Trojanov Prapor:
Prapor České družiny - později 1. Čs. střeleckého pluku Literatura:
Zhruba ve stejné době, kdy české obyvatelstvo Zemí koruny České sice spořádaně, ale bez nějakého většího nadšení, plnilo mobilizační pokyny, o několik stovek kilometrů dále na východ, v Ruské říši, byla situace jiná. Podle různých pramenů žilo před začátkem I.světové války v Ruské říši až 100.000 Čechů, zejména zemědělců, nejvíce v oblasti Volyně. Důležitým prvkem byla skupina až několika set Čechů, dosud rakousko-uherských občanů, kteří přišli do Ruska za lepší obživou, jako zástupci našich firem (např. Laurin a Klement-dnes Škoda Auto) nebo na výzvu České obce sokolské, jako učitelé tělocviku. Do Ruska měla kontakty také Česká strana státoprávně pokroková, která již před válkou jako jediná z tehdejších politických stran žádala silnou autonomii pro české země. Z tohoto prostředí vzešel nejprve podnět k několika demonstracím na podporu Srbska a Ruska a velice brzo žádost ruským úřadům o ustanovení české vojenské jednotky. Ruská strana reagovala nebývale rychle a odvážně (na hraně mezinárodního práva) a v srpnu 1914 vyšel v Kyjevě první rozkaz České družiny. Česká družina byla jednotka o síle praporu („družina“ byl ruský název pro domobranecký prapor, domobraneckých „družin“ vzniklo během I.světové války několik set). Když počátkem listopadu 1914 dorazila Česká družina na frontu k ruské 3.armádě, bylo v ní 744 českých dobrovolníků, 133 ruských vojáků (převážně poddůstojníků a vojáků týlového zabezpečení) a 25 důstojníků, z nichž bylo několik Čechů. Dobrovolníci České družiny byly v převážné většině formálně stále rakousko-uherskými občany, nerespektující mobilizační pokyny, které jim rozeslalo rakousko-uherské velvyslanectví. Situace se řešila hromadným podáním žádostí o ruské občanství. Přirozené vzniká morální problém, co je více – zda formální podřízenost státu nebo láska k národu? Tuto otázku, dosti zásadní, zde není možné vyřešit. Můžeme snad upozornit na to, že např. boj rakouského národního hrdiny Andrease Höffera v Tyrolsku v dobách napoleonských válek byl také revoltou proti právu nebo že bez revolty by neexistovaly Spojené státy Americké. Po počátečních nejasnostech, k jakým účelům bude Česká družina používána, bylo rozhodnuto, aby byly čety a poloroty České družiny rozděleny mezi divize a pluky ruské armády a plnily průzkumné úkoly. Při této činnosti se České družině dařilo a brzy si její vojáci získali pověst výtečných vojáků. Již v řadách České družiny se objevují rodáci z Hradce Králové a jeho okolí, např. pozdější plk.Karel Vašátko. Ve stejné době, kdy vznikala Česká družina, zapojuje se do českých národních snah další výrazná osobnost, gen.Jaroslav Červinka. Gen.Červinka se zúčastnil jako prostý voják mysliveckého praporu č.6 již války v roce 1866, poté byl nejprve rakousko-uherským a od roku 1878 ruským důstojníkem. Před I.světovou válkou byl již ve výslužbě, ale byl znovu povolán a jako Čech byl přidělen ke štábu Kyjevského vojenského okruhu k řešení českých otázek. Nebylo ovšem vždy všechno ideální. V letech po válce se například často řešila otázka, proč ruská carská vláda nedovolila postavení větších českých vojenských jednotek. Údajně za tím stálo zpátečnictví. Ve skutečnosti se prostě na podzim roku 1914 nenašlo dost skutečných dobrovolníků. Původní ruské rozkazy totiž hovoří o možnosti sestavení několika pluků z Čechů. Jiná otázka je, že budování České družiny bylo doprovázeno sjednocováním krajanských spolků až po vytvoření Svazu česko-slovenských spolků na Rusi v květnu 1915 a že v řadách tohoto Svazu se brzo rozpoutaly líté politické boje. Když pak různé skupinky podávaly oddělené a navzájem i protichůdné návrhy na rozšiřování čs.jednotek, vytvoření čs. vojska nebo na řešení bojových ztrát České družiny, nelze se ruské vládě divit, že chtěla mít nejprve v situaci jasno. Politické sjednocení nicméně znamenalo, že když se T.G.Masaryk a E.Beneš ocitli v roce 1915 v zahraničí a spojili síly s M.R.Štefánikem, měli se v Rusku na koho obrátit. Autor článku: Bernard Panuš Životopisy vojáků: |